23 Cdo 2332/2013
Datum rozhodnutí: 28.01.2014
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 237 o. s. ř.



23 Cdo 2332/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců 1) Z. T. , 2) Š. T. , proti žalované BREDLEY AND SMITH, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26731908, zastoupené JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou, se sídlem Žitenice, Litoměřická 24, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 66/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013, č. j. 12 Co 131/2013-49, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 19 C 66/2012-27, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013, č. j. 12 Co 131/2013-49, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 19 C 66/2012-27, určil, že Smlouva o podpoře prodeje nemovitostí č. A* 020516 uzavřená mezi účastníky dne 3. srpna 2011, je neplatná (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a plně se ztotožnil s jeho závěry. Shodně se soudem prvního stupně vycházel z názoru, že v tomto konkrétním případě měla podaná žaloba preventivní povahu, neboť za situace, kdy žalovaná žádným způsobem nedala najevo, že by odměnu podle předmětné smlouvy po žalobcích nepožadovala, respektive žalobce vyzvala k zaplacení, aniž by ale podala žalobu na plnění, je rozhodnutí ve věci objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům mezi účastníky.
Ve věci samé pak odvolací soud dospěl k totožnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že předmětná smlouva obsahuje nepřípustná ujednání ve smyslu ustanovení § 56 odst. 3 písm. e), h) a j) občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení § 241a o. s. ř.
Nesouhlasí se závěrem soudů, že na určení neplatnosti mají žalobci naléhavý právní zájem. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a na rozhodnutí Městského soudu v Praze. Domnívá se, že soudy obou stupňů měly respektovat rozhodování odvolacího a dovolacího soudu, která jsou v souladu s obecně uznávanou judikaturou v této oblasti.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se žalobci nevyjádřili.
Pro dovolací řízení v této věci je pak rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013, což se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů vyložených v usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněném pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle ustanovení § 243b ve spojení s ustanovením § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak (viz § 238 o. s. ř.), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže odvoláním napadené rozhodnutí je závislé na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo šlo o řešení právní otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz § 241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolateka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Je toho mínění, že nerespektoval judikaturu týkající se této problematiky.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971 sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, od něhož soudní praxe odklon nezaznamenala). Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzovaném případě. Dosavadní soudní judikatura přitom dopadá i na přezkoumávanou věc. Lze konstatovat, že odvolací soud se od ustálené judikatury neodchýlil, jestliže na předmětném skutkovém základě se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě je dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, když určovací žaloba v dané věci plní preventivní funkci, neboť za situace, kdy žalovaná žalobce vyzvala k zaplacení, aniž by ale podala žalobu na plnění, je rozhodnutí ve věci objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům mezi účastníky.
Z uvedeného vyplývá, že nastolenou právní otázku (otázku, zda mají žalobci v dané věci naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu