23 Cdo 2320/2012
Datum rozhodnutí: 13.06.2013
Dotčené předpisy: § 31 písm. b) předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 2320/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Sectum a.s. (dříve FINESKO, a. s.), se sídlem Praha 10 - Vršovice, Košická 63/30, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 25267655, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, advokátem se sídlem Praha 1, Platnéřská 4, proti žalovaným 1) V. F. , 2) R. F. , oběma zastoupeným JUDr. Romanem Krmeníčkem, advokátem se sídlem Pardubice, Třída Míru 92, o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 115/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2012, č. j. 7 Cmo 118/2011-396, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2012, č. j. 7 Cmo 118/2011-396, výrokem I. změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 22 Cm 115/2009-345, o zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčího nálezu tak, že zrušil rozhodčí nález vydaný 29. května 2009 rozhodcem JUDr. J. H. a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že není naplněn žádný z žalobkyní tvrzených důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a), b), c), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen zákon o rozhodčím řízení ), odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) pro obcházení zákona. Vyšel přitom ze zjištění, že ve smlouvě o převodu obchodního podílu ve společnosti ZEUS s. r. o., uzavřené mezi účastníky dne 17. 12. 2007, si smluvní strany v čl. IX. smlouvy dohodly, že veškeré případné spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní (včetně případných sporů o platnost této smlouvy či o platnost rozhodčí doložky) budou rozhodovány jediným rozhodcem, a to v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Smluvními stranami bylo zároveň dohodnuto, že jediný rozhodce bude určen žalobkyní ze seznamu rozhodců vedeného společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s. r. o., a že rozhodčí řízení bude probíhat dle pravidel pro rozhodčí řízení vydaných touto společností, jež jsou zveřejněna na www.pravni.kancelar.com , s kterými se smluvní strany seznámily, což potvrdily podpisem smlouvy.
Odvolací soud dospěl z uvedených skutkových zjištění a svého navazujícího právního závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy k rozhodnutí, že byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, a proto se již nezabýval dalšími odvolacími námitkami ohledně dalších uplatněných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu. K námitce žalovaných, že žalobkyně bez výhrad akceptovala rozhodčí doložku a teprve posléze s ohledem na změněnou judikaturu vyšších soudů se domáhá její neplatnosti, uvedl, že k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží i bez návrhu, z úřední povinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a důvodnost podaného dovolání spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. a že podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Namítají, že odvolací soud opřel své rozhodnutí jen o poukázaný odkaz na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, s konstatováním, že nemá důvod se od něj odchýlit. Podle dovolatelů odvolací soud však nedostatečně zohlednil jejich argumentaci týkající se nepřípustného retroaktivního užití judikatury, které je v rozporu s principem právní jistoty, jakož i principem legitimního očekávání účastníků právního vztahu, a též námitku k účelovému jednání žalobkyně, které je podle žalovaných v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. Své rozhodnutí odvolací soud podle dovolatelů nedostatečně odůvodnil. Poukazují na to, že rozhodčí doložka, tak jak byla sjednána, byla v době jejího uzavření všeobecně považována za platnou a dovolenou, a znění rozhodčích doložek, jako tomu bylo v daném případě, bylo opakovaně potvrzováno i judikaturou soudů, včetně Nejvyššího soudu, jako zákonné. Strany tak v době uzavření rozhodčí smlouvy neměly pochybnost o její platnosti a dovolenosti, a to i s ohledem na tehdejší judikaturu soudů.
Žalovaní navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), rozhodl, že dovolání žalovaných je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Konstatoval, že dovolání se opírá o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelé ani takové vady v dovolání neuplatňují. Namítají však, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], kterou spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné v jeho právním posouzení věci.
Nejvyšší soud neshledal, že by však uvedené odůvodnění rozhodnutí bylo postiženo takovou vadou. Odvolací soud zdůvodnil, proč dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně ohledně uplatněného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu a svůj odlišný právní závěr odůvodnil právními závěry sjednocující judikatury Nejvyššího soudu k otázce platnosti rozhodčích doložek.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval.
Pokud se dovolatelé domnívají, že odvolací soud nesprávně posuzoval platnost rozhodčí doložky s ohledem na právní závěry přijaté v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 121/2011, a že se tím dopustil porušení zásady zákazu retroaktivity, je třeba v tomto směru odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud k problematice změny judikatury a jejího vlivu na již zahájená řízení uvedl: Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení, vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí: Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní . Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.
V dané souvislosti je namístě odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3985/2010, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , v němž byl přijat následující závěr: Za stavu, kdy byly rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu odstraněny rozhodnutím velkého senátu, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odkaz na ta z předchozích rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud zaujal názor jiný než ten, jenž byl posléze velkým senátem shledán. Totéž platí o námitce vytýkající soudů nižších stupňů, že oproti svým předchozím rozhodnutím v této věci neočekávaně změnily právní názor; soudy mohou změnit svůj právní názor a tím spíše tak mohou učinit, opodstatňuje-li změnu právního názoru vývoj judikatury vyšších soudů.
Jestliže žalobkyně namítala absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy, jejíž námitka byla legitimní, přičemž zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy ve smyslu § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení se domáhala v určené lhůtě, nebylo odůvodněné, aby odvolací soud posuzoval jednání žalobkyně jako jednání, které by bylo v rozporu s poctivým obchodním stykem, jestliže žalovaní porušení zásad poctivého obchodního styku ze strany žalobkyně při uzavírání rozhodčí smlouvy netvrdili a pouze jednání žalobkyně, které mělo být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, spojovali s jejím domáháním se práva, což považovali za účelové.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a sjednocující judikaturou, tudíž nebyl naplněn dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaných zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. června 2013

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu