23 Cdo 2302/2013
Datum rozhodnutí: 17.10.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.



23 Cdo 2302/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně České pojišťovny a.s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Ivanou Zbořilovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, nám. 28. října 20, proti žalovanému P. S. , zastoupenému Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vrahovická 7, o zaplacení 99 772 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 93/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2012, č. j. 17 Co 158/2011-162, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce Mgr. Tomáše Kotryse, advokáta se sídlem v Prostějově, Vrahovická 7.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 104 017 Kč s příslušenstvím z titulu žalovaným nezaplaceným pojistným na základě pojistné smlouvy č. 6473684228, uzavřené mezi účastníky. Co do částky 4 245 Kč s příslušenstvím vzala žalobkyně ještě před zahájením řízení žalobu zpět.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č. j. 7 C 93/2010-133, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 99 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně z částky 99 772 Kč od 8. 3. 2008 do zaplacení, výrokem II. zastavil řízení co do částky 4 245 Kč s příslušenstvím, výrokem III. vrátil žalobkyni soudní poplatek ve výši 170 Kč a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli s účinností od 7. 12. 2004 pojistnou smlouvu o pojištění souboru pěti vozidel na dobu 12-ti měsíců s tím, že je-li pojištění sjednáno na jeden pojistný rok, pak po uplynutí sjednané doby vzniká nové pojištění za stejných podmínek, a to vždy na další rok, pokud pojistník nebo pojišťovna nesdělí druhému účastníkovi smlouvy nejméně 6 týdnů před uplynutím pojistného roku, že na dalším pojištění nemá zájem. Podle zjištění soudu žalovaný pojistné plnění splatné od 7. 7. 2007 neplatil do 5. 4. 2008. K tomuto datu považovala žalobkyně pojistnou smlouvu za ukončenou, zatímco žalovaný považoval pojistnou smlouvu za ukončenou ke dni 24. 5. 2007 pro neplacení pojistného na základě upomínky doručené mu 23. 4. 2007, a to s odkazem na znění pojistné smlouvy, podle níž, není-li splátka pojistného uhrazena, pojišťovna vystavuje upomínku k zaplacení dlužné částky, a to nejdříve následující den po uplynutí dvou měsíců po datu splatnosti splátky, přičemž pojištění zaniká uplynutím 30-ti dnů od doručení upomínky pojišťovny k zaplacení dlužného pojistného, nebylo-li v této lhůtě zaplaceno.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, ke kterému dni pojistná smlouva pro nezaplacení pojistného zanikla, jestliže z jím předložené upomínky ze dne 20. 2. 2007 nelze učinit závěr o zániku pojištění ke dni 24. 5. 2007 a ani kdo ji převzal. Přisvědčil proto žalobkyni, že žalovaný dluží žalobkyni zaplacení pojistného plnění za dobu trvání pojištění v období od 7. 7. 2007 nejméně do 5. 4. 2008, a to ve výši 99 772 Kč s požadovaným úrokem z prodlení za nezaplacení této částky včas. Co do částky 4 245 Kč žalobu zamítl z důvodu, že ještě před zahájením řízení byla žaloba co do této částky vzata zpět.
Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání žalovaného podaného do výroku I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 28. února 2012, č. j. 17 Co 158/2011-162, kdy výrokem I. změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 99 772 Kč s příslušenstvím zamítl; výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, a proto doplnil dokazování výslechem svědkyně L. S., jejíž výpověď posoudil za věrohodnou, i když svědkyně připustila, že po doručení předvolání k jednání soudu žalovaného, jakožto svého syna, kontaktovala, seznámila se co je předmětem jednání a společně se synem celou věc probírali. Z této skutečnosti odvolací soud dovodil, že jednání svědkyně svědčí spíš o pravdomluvnosti svědkyně, než o tom, že by se snažila cokoliv zastírat a zkreslovat. Naopak kdyby tvrdila, že syna před jednáním soudu nekontaktovala, svědčilo by to o její nevěrohodné výpovědi, jestliže jsou její vztahy se synem na dobré úrovni.
Z výpovědi svědkyně odvolací soud vzal za prokázané, že svědkyně u žalovaného pracovala, otevírala poštu žalovaného související s jeho podnikatelskou činností a zapisovala ji. Podle odvolacího soudu svědkyně hodnověrně potvrdila, že žalovanému chodily od pojišťovny upomínky a že obdržel i upomínku v měsíci dubnu 2007, kterou žalovanému předala. Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že v souladu se smluvními podmínkami sjednanými v pojistné smlouvě zaniklo pojištění ke konci března 2007 nezaplacením pojistného, a pokud žalobkyně požadovala úhradu dlužného pojistného za období od 7. 7. 2007 do 5. 4. 2008, není její nárok oprávněný, jestliže v tomto období již pojistný vztah mezi účastníky z důvodu jeho zániku neexistoval. Změnil proto rozhodnutí soud prvního stupně tak, že žalobu co do požadovaného zaplacení částky ve výši 99 772 Kč s příslušenstvím zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a uplatnila i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesouhlasí především s hodnocením výpovědi svědkyně L. S., kterou považuje za zcela nevěrohodnou, když sama svědkyně uvedla, že po doručení předvolání k jednání soudu kontaktovala žalovaného, jakožto svého syna, seznámila se co je předmětem jednání a společně se synem celou věc probírali, čímž připustila, že byla před svojí výpovědí ovlivněna žalovaným. Dovolatelka poukazuje na to, že nebyl předložen žádný důkazu písemnou listinou o doručení upomínky, nebyla předložena kniha pošty žalovaného, nebylo tedy doloženo nic, co by potvrdilo výpověď svědkyně L. S. Přesto odvolací soud dospěl k závěru, že pojištění zaniklo nejpozději ke konci března 2007 nezaplacením pojistného. Soud neuvedl, k jakému dni pojištění zaniklo, na základě jakého zákonného ustanovení a neuvedl ani na základě jakého důkazu k takovému závěru dospěl. Dovolatelka má za to, že při existenci určité písemnosti může být jediným nezvratným důkazem o prokázání obsahu takové písemnosti jedině tato písemnost. Soud však zhodnotil jako dostatečný důkaz pro existenci upomínky výslech svědkyně, která vypověděla o rozhodných skutečnostech pouze zprostředkovaně po rozhovoru s žalovaným.
Dovolatelka proto navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné.
Namítá, že v dané věci se jedná o obchodní věc ve smyslu § 261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 100 000 Kč, proto podle názoru žalovaného nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to bez ohledu na poučení Krajského soudu v Brně, že dovolání je přípustné. O tom, že se jedná o obchodní věc, vyplývá ze skutečnosti, že pojištění souboru vozidel souvisí s předmětem podnikání žalobkyně i žalovaného, který v době pojišťování vozidel, jako i nákladního auta a návěsu, provozoval autodopravu, sjednával tedy pojištění těchto vozidel používaných pro potřeby podnikání. Má rovněž za to, že je nerozhodné, že původně žalobou bylo požadováno 104 017 Kč, byla-li žaloba co do částky 4 245 Kč vzata zpět a řízení co do této částky zastaveno. Zdůraznil, že předmětem řízení zůstalo zaplacení částky 99 772 Kč s příslušenstvím, k němuž se nepřihlíží, tedy částka do 100 000 Kč.
Nad rámec žalovaný uvedl, že nejsou oprávněné námitky žalobkyně podané do hodnocení provedených důkazů soudem, a to s ohledem na dosavadní judikaturu, podle níž hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek nelze napadnout, není-li možno soudu vytknout žádné pochybení ve způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. upravuje obchodní zákoník závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
V uvedené věci se jedná o obchodně závazkový vztah, neboť se jedná o vztah mezi podnikateli související s jejich podnikatelskou činností, jestliže pojistnou smlouvou uzavřenou mezi žalobkyni, jejímž předmětem podnikání je poskytování pojištění, a žalovaným, jehož předmětem podnikání byla v době vzniku pojistné smlouvy autodoprava, byla pojištěna vozidla žalovaného užívaná k jeho podnikání.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. není však ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jestliže se mezi účastníky jedná o obchodně závazkový vztah a napadeným zamítavým výrokem I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o částce 99 772 Kč, bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění, které nepřevyšuje 100 000 Kč, pak dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Napadá-li žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v částech, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 o. s. ř. zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Dovolání v rozsahu, směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není proto podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobkyně směřující proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není tedy podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
S ohledem na závěr, že dovolání není přípustné proti žádné části z napadených výroků rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 5 100 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 5 400 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 17. října 2013
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu