23 Cdo 2289/2010
Datum rozhodnutí: 20.10.2011
Dotčené předpisy: § 373 obch. zák.




23 Cdo 2289/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, identifikační číslo 62967541, proti žalované ROSSMANN, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, identifikační číslo 61246093, zastoupené Mgr. Borisem Brázdilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20, o zaplacení 893 241 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 14/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 307/2009 195, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Borise Brázdila, advokáta se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou na zaplacení 893 241 Kč s příslušenstvím domáhala náhrady škody spočívající v ušlém zisku za předpokládané, ale nerealizované dodávky zboží do prodejen žalované za období od 1.10.2002 do 31.12.2002.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 7. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 307/2009 195, v napadené části potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2009, č.j. 13 Cm 14/2005-122, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 893 241 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že dne 2.1.2001 uzavřely účastnice Rámcovou kupní smlouvu o dodávkách drogistického zboží, doplněné dodatkem, přičemž určení zboží mělo být obsaženo v přílohách, které nebyly vypracovány. Smlouva v bodě 2.2. předpokládala písemnou objednávku konkrétního druhu a množství zboží, ale neobsahovala konkrétní závazek, že kupní smlouvy budou uzavírány a neobsahovala ujednání o konkrétním množství dodávaného zboží a jeho ceně a garanci odběru zboží žalovanou. Oba soudy shodně dovodily, že přestože je v záhlaví smlouvy uvedeno, že je uzavřena podle § 409 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), nejde podle jejího obsahu o kupní smlouvu, neboť neobsahuje dohodu účastníků o podstatných částech takové smlouvy, tj. o předmětu kupní smlouvy a kupní ceně. K uzavírání kupních smluv mělo docházet až v průběhu další doby na základě budoucích objednávek žalované. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že mezi účastníky nevznikla smlouva ani pod § 275 odst. 4 obch. zák., protože vznik smlouvy je podmíněn řádnou objednávkou, kterou však žalovaná neučinila. Za této situace pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně pro neexistenci kupní smlouvy neshledal možnost aplikace § 451 obch. zák., podle něhož je kupující povinen učinit úkony, kterých je třeba podle smlouvy a tohoto zákona k tomu, aby prodávající mohl dodat zboží a dodané zboží je kupující povinen převzít, pokud ze smlouvy nebo z tohoto zákona nevyplývá, že jeho převzetí může odmítnout. Soudy konstatovaly, že povinnost daná kupujícímu (žalované) podle § 451 obch. zák. je podmíněna existencí kupní smlouvy. Soudy se rovněž shodly v tom, že ani z případů v průběhu roku 2001, kdy byly mezi žalobkyní a žalovanou uskutečněny dodávky zboží na základě akceptace konkrétní nabídky zboží a byly tak uzavřeny jednotlivé kupní smlouvy, nelze dovozovat povinnost žalované odebírat zboží. Soudy uzavřely, že pokud nebyla prokázána existence jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. porušení povinnosti žalovanou, a to jak smluvní, tak ani zákonné, nemůže být dána její odpovědnost za škodu ve smyslu § 373 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že jej považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nastolila otázku právního posouzení chování obchodních řetězců a právní otázku odpovědnosti za škodu, která měla být podle dovolatelky řešena v rozporu hmotným právem. Pochybení soudů spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že svým procesním postupem znemožnily žalobkyni uvést pravý skutkový stav věci a rozhodnutí tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka svými námitkami uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v tom, že v podobné situaci, ve které se ocitla dovolatelka, se nachází i jiní dodavatelé, prodávající své zboží prostřednictvím sítě obchodních řetězců. Smlouvy s dodavateli vypracovávají výlučně řetězce, v nichž se projevuje výrazná ekonomická nerovnost smluvních strana a je v nich narušena zásada smluvní volnosti (adhezní smlouvy). Dodavatel je v důsledku nastavení situace řetězci zavázán platit obchodnímu řetězci různé příspěvky, např. na prezentaci, na podporu prodeje spojené s otevřením nové prodejny, různé poplatky, bonusy, rabaty či slevy, a dokonce i úhradu provozních a investičních nákladů řetězce, či jsou řetězcem rovnou zahrnuty do jeho zisku, a to vždy bez jakéhokoli smluvně zajištěného a řetězcem garantovaného protiplnění. Podle dovolatelky tato situace hrubě deformuje tržní prostředí, výrazně omezuje a ztěžuje některým subjektům svobodný přístup k trhu a odporuje tak dobrým mravům. Odkazuje na čl. 82 písm.d) a též čl. 81 odst. 1 písm.e) Smlouvy o založení Evropských společenství, které obchodní řetězce v České republice porušují, přičemž Česká republika sladila svoji legislativu s legislativou Evropské unie (EU) částečně v tomto směru až zákonem č. 395/2009 Sb., což však podle dovolatelky nebránilo soudům rozhodovat tak, aby nebyla narušena rovnost všech subjektů ve svobodném přístupu k trhu. Soudy však své povinnosti vyplývající jim ze zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle dovolatelky řádně neplnily.
Žalobkyně poukazuje též na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 95/2006-227 a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. j. 23 Cdo 2184/2007-257, které vycházely z naprosto shodného skutkového stavu, a odvolací soud tehdy uzavřel, že dohody smluvních stran postrádají proti povinnosti žalobce poskytnutí jakéhokoliv protiplnění ze strany žalovaného. Je přesvědčena, že stejným způsobem měly soudy skutkově i právně hodnotit i právní vztah účastníků v tomto řízení, založený Rámcovou kupní smlouvou z 2.1.2001.
Dovolatelka nesouhlasí se závěry obou soudů, že vlastně mezi smluvními stranami neexistuje žádný platný právní vztah, když ještě v době podání dovolání mezi smluvními stranami existuje závazkový vztah vyplývající z Rámcové kupní smlouvy uzavřené dne 2.1.2001, avšak žalovaná dlouhodobě odmítá plnit povinnosti vyplývající ji z uvedené smlouvy. Poukazuje na to, že smluvní strany se projevenou vůli v uvedené smlouvě řídily, neboť žalovaná na základě předmětné smlouvy nakoupila od žalobkyně 157 072 kusů zboží, které žalobkyni uhradila, aniž by žalovaná za celou dobu spolupráce zaslala žalobkyni nějakou objednávku zboží. Poukazuje rovněž na to, že žalovaná za roky 1998 až 2001 vybrala od žalobkyně na různých poplatcích a příspěvcích na reklamu, na podporu prodeje, apod. finanční částky v celkové výši 21 599 188,05 Kč a tento majetek užívá jen ke svému prospěchu, aniž by za to poskytla žalobkyni jakékoli protiplnění. Podle dovolatelky soudy hrubě narušily základní právní jistoty žalobkyně z existence platné smlouvy a zpochybnily fakt projevu vůle účastníků.
V dovolání dále namítá, že soud prvního stupně učinil zásadně nesprávná a neúplná skutková zjištění, která ani nevyplývají ze znění důkazů založených ve spise a soudy žalobkyni znemožnily svým procesním postupem uvést skutkový stav sporu do souladu s provedenými důkazy. Poukazuje i na vedení jiných sporů, vycházejících ze stejného skutkového a důkazního stavu.
Soudům dovolatelka dále vytýká, že měly posuzovat vznesený nárok žalobkyně ze všech možných úhlů pohledu, který byl dán faktickým skutkovým stavem, že žalovaná má v držení část majetku žalobkyně a bylo na soudech, aby zvážily posouzení nároku jako bezdůvodné obohacení, či jako náhradu škody vyčíslenou formou ušlého zisku. Oba soudy ale posoudily žalobu pouze a výhradně z pohledu toho, zda Rámcová kupní smlouva z 2.1.2001 je svým obsahem a charakterem kupní smlouvou. Pominuly tak zásadním způsobem, že žalovaná si přisvojila nezákonným způsobem majetek žalobkyně, užívala jej a zhodnocovala, čímž bylo narušeno právo žalobkyně na užitek z jejího vlastnictví.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka doplnila dovolání tzv. Doplněním dovolání č. 1 ze dne 7.6.2010 a Doplněním dovolání č. 2 ze dne 13.7.2010.
Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že není přípustné. Položená otázka přístupu obchodních řetězců ke svým dodavatelům není významná pro věc samou, protože nesouvisí s otázkou, zda v daném případě žalovaná svým jednáním porušila smluvní vztah, popř. zákonnou povinnost, a tím žalobkyni způsobila škodu, jíž se žalobou domáhá. Pokud dovolatelka poukazuje na to, že Rámcovou kupní smlouvou ze dne 2.1.2001, kterou považuje za tzv. smlouvu adhezní, byla porušena zásada smluvní volnosti, žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí pod sp.zn. 23 Cdo 5130/2008), zastávající názor, že při uzavírání adhezních smluv má druhá strana na výběr, zda uzavře smlouvu tak, jak je uvedena v návrhu nebo smlouvu neuzavře, či učiní protinávrh. Nejedná se tedy o libovůli, která by poškozovala žalobkyni, jak v dovolání žalobkyně poukazuje, či že by se jednalo o případ, kdy by jednání žalované bylo je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nebo dobrými mravy.
Jestliže by přesto Nejvyšší soud považoval dovolání za přípustné, žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Má za to, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že Rámcová kupní smlouva ze dne 2.1.2001 není platně uzavřenou kupní smlouvou podle § 409 obch. zák. pro nedostatek podstatných částí, jestliže neobsahovala žádný závazek účastníků, že kupní smlouvy budou uzavírány po určité období a nespecifikovala předmět kupní smlouvy co do množství a druhu a ceny zboží. Argumentaci žalobkyně o předchozí spolupráci účastníků před 2.1.2001 považuje žalovaná za zcela bezpředmětnou. Žalovaná je tedy přesvědčena, že odvolací soud rozhodl správně, pokud odkázal na § 451 obch. zák., upravující součinnost kupujícího při realizaci kupní smlouvy, s tím, že toto ustanovení lze aplikovat pouze na platně uzavřenou kupní smlouvu. Nebyla-li v řízení prokázána existence závazku žalované uzavírat s žalobkyní kupní smlouvy po celu dobu trvání Rámcové smlouvy, je přesvědčena, že oba soudy správně dospěly k závěru, že žalovaná nemůže odpovídat za škodu, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá.
Pokud se žalobkyně domnívá, že v dané věci došlo k procesnímu pochybení soudů ve zjišťování skutkového stavu věci a to i odkazem na rozhodnutí v jiných řízeních, žalovaná namítá, že dovolatelka dezinterpretuje poukazovaná rozhodnutí.
Odkazuje-li žalobkyně na legislativu EU, žalovaná připomíná, že v dané věci je řešena otázka náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v roce 2003 na základě smlouvy z roku 2001 a Česká republika přistoupila k Evropské unii dnem 1.5.2004. Za stejně irelevantní považuje argumentaci žalobkyně spojenou s přijetím zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, když v daném případě se jednalo o prodej drogistického zboží, na něž tento zákon nedopadá.
Namítá-li žalobkyně, že soudy měly otázku jejího tvrzeného ušlého zisku v milionech korun za období od roku 1998 do 2001 posoudit jako náhradu škody či jako bezdůvodné obohacení, žalovaná připomíná, že žalobkyně žalobou požadovala plnění z titulu náhrady škody ve výši 893 241 Kč s příslušenstvím, způsobené jí nerealizovanými dodávkami zboží do prodejen žalované za období od 1.7.2003 do 30.9.2003. Uváděná tvrzení o ušlém zisku ve výši milionů korun jsou novými tvrzeními, kterými žalobkyně mění skutková tvrzení učiněná před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolací soud nepřihlédl k podání ze dne 7.6.2010 označené jako Doplnění dovolání č. 1 a ze dne 13.7.2010 označené jako Doplnění dovolání č. 2 , kterými žalobkyně doplnila dovolání, neboť tato doplnění dovolání byla podána po dovolací lhůtě, která uplynula dne 16.4.2010, proto k nim nemůže být přihlédnuto (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (§ 373 obch. zák.), nebyl-li v posuzovaném případě splněn jeden z předpokladů nároku na náhradu škody, a to porušení povinnosti, které na straně žalované nebylo v řízení prokázáno.
Je třeba připomenout, že odvolací soud vyšel ze zjištění, z kterého vyšel i soud prvního stupně, že v posuzované věci neexistovala mezi účastníky právní povinnost, smluvní ani zákonná, kterou by žalovaná ve vztahu k žalobkyni porušila, když v řízení nebyla prokázána existence platné kupní smlouvy, ze které by vyplývala povinnost žalované odebírat od žalobkyně drogistické zboží v předmětném období v roce 2003.
Je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatelka ve svém dovolání namítá. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištění, že v rozhodném období, v němž měla žalobkyni vzniknout škoda způsobená ji žalovanou porušením smluvní povinnosti z kupní smlouvy ze dne 2.1.2001, dospěl k závěru, že smlouva ze dne 2.1.2001 nebyla platně uzavřenou kupní smlouvou, pak neexistovala ani žalobkyní tvrzená smluvní povinnost žalované, podle níž by byla povinna od žalobkyně odebírat zboží. Za této situace odvolací soud správně dovodil, že pro neexistenci kupní smlouvy neshledal možnost aplikace § 451 obch. zák., podle něhož je kupující povinen učinit úkony, kterých je třeba podle smlouvy a tohoto zákona k tomu, aby prodávající mohl dodat zboží a dodané zboží je kupující povinen převzít, pokud ze smlouvy nebo z tohoto zákona nevyplývá, že jeho převzetí může odmítnout. Jestliže tedy žalovaná žádnou povinnost ze závazkového vztahu s žalobkyní a ani žádnou zákonnou povinnost neporušila, když ani žádná taková porušená povinnost mezi účastníky neexistovala, není možno dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže ve smyslu § 373 obch. zák. uzavřel, že žalobkyni v daném řízení nevznikl nárok na náhradu škody uplatněné vůči žalované.
Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Nedojde-li k porušení žádné povinnosti, jako to bylo v daném případě, nevznikne ve smyslu uvedeného ustanovení nárok na náhradu škody. Žalobkyně se tedy nesprávně domnívá, že za období od 1.7.2003 do 30.9.2003 má nárok vůči žalované na náhradu škody ve formě ušlého zisku. Odvolacímu soudu nelze proto vytknout nesprávné právní posouzení věci.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že ve smlouvách uzavíraných mezi obchodními řetězci a jejich dodavateli, vypracovávaných výlučně řetězci se projevuje výrazná ekonomická nerovnost smluvních strana a je v nich narušena zásada smluvní volnosti (adhezní smlouvy), kdy dodavatel je v důsledku nastavení situace řetězci zavázán platit obchodnímu řetězci různé příspěvky a poplatky (např. na prezentaci, na podporu prodeje spojené s otevřením nové prodejny, bonusy, rabaty či slevy, úhradu provozních a investičních nákladů řetězce), a to vždy bez jakéhokoli smluvně zajištěného a řetězcem garantovaného protiplnění, je třeba konstatovat, že položená otázka přístupu obchodních řetězců ke svým dodavatelům není významná pro věc samou, protože nesouvisí s otázkou, zda v daném případě žalovaná svým jednáním porušila smluvní vztah, popř. zákonnou povinnost a tím žalobkyni způsobila škodu, jíž se žalobou domáhá, jak správně uvádí žalovaná ve svém vyjádření k dovolání.
Pokud dovolatelka dále namítá, že uzavřenou Rámcovou kupní smlouvu ze dne 2.1.2001 byla narušena rovnost subjektů, je tato námitku pro právní posouzení věci nerozhodná, jestliže oba soudy shodně dospěly ke správnému závěru, že tato smlouva není platně uzavřenou kupní smlouvou pro nedostatek jejích podstatných částí.
Odkazuje-li žalobkyně na legislativu EU, žalovaná ve svém vyjádření důvodně připomíná, že v dané věci je řešena otázka náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v roce 2003 na základě smlouvy z roku 2001, avšak Česká republika přistoupila k Evropské unii až dnem 1.5.2004. Nepřípadná je i argumentace žalobkyně spojená s přijetím zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, jestliže se v daném případě jednalo o prodej drogistického zboží, na něž tento zákon nedopadá.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, jíž soudům vytýká, že měly posuzovat vznesený nárok žalobkyně ze všech možných úhlů pohledu, daného faktickým skutkovým stavem, že žalovaná má v držení část majetku žalobkyně. Podle dovolatelky měly soudy posoudit uplatněný nárok i z titulu bezdůvodné obohacení nebo jako nárok na náhradu škody vyčíslený formou ušlého zisku. Je třeba konstatovat, že žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody ve výši 893 241 Kč s příslušenstvím, způsobené jí žalovanou porušením smluvních povinností podle Rámcové kupní smlouvy z 2.1.2001 v období od 1.7.2003 do 30.9.2003. Z těchto tvrzení učiněných v žalobě a v řízení před soudem prvního stupně nemohl za této situace odvolací soud dovozovat bezdůvodné obohacení žalované, které by mělo spočívat v zadržování majetku žalobkyně ve výši 21 599 188,05 Kč, jenž měl být od žalobkyně vybrán od roku 1998 do roku 2001 v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatelkou uplatněné dovolací důvody byly dovolacím soudem řešeny již vícekrát v obdobných věcech, v nichž se dovolatelka taktéž domáhala náhrady škody vůči subjektům, s nimiž před tvrzeným vznikem škody spolupracovala na základě rámcových kupních smluv . Jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2007, sp. zn. 32 Odo 701/2006, usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4644/2008, usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 4658/2008, usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 5164/2008, usnesení ze dne 28. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 885/2010, a usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4060/2009, (uvedená rozhodnutí jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru, že právní názor odvolacího soudu, že dovolatelka nárok na náhradu škody nemá, není v rozporu s hmotným právem, neboť její bývalí obchodní partneři neporušili žádnou svoji smluvní povinnost, podle níž by byli povinni od žalobkyně odebírat zboží, a dovolání žalobkyně neshledal přípustným. Dovolací soud nemá důvod odchylovat se od těchto svých závěrů ani v nyní posuzované věci, ve které je skutkový stav obdobný jako ve věcech shora uvedených. Nejvyšší soud v této souvislosti současně podotýká, že ústavní stížnost dovolatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 23 Cdo 4658/2008-342, a proti předcházejícím rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 3 Cmo 439/2007-257, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. července 2008, č. j. 13 Cm 443/2007-188, Ústavní soud usnesením ze dne 8. září 2011, sp. zn. II. ÚS 895/11, odmítl.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť není splněn žádný předpoklad podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky dovolatelky, že řízení před soudy obou stupňů trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť tomu brání ustanovení § 237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř., podle něhož se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Podle právní úpravy dovolání v občanském soudním řádu není dovolání přípustné ani proti výrokům odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť podmínkou přípustnosti dovolání vyplývající z § 237 o. s. ř. je, že musí jít, jak výše uvedeno, o rozhodnutí ve věci samé, jímž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není.
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, na něž dovolatelka odkazuje, se týkalo jiného nároku, než který byl předmětem řízení v dané věci (vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě částečně neplatné smlouvy).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. října 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu