23 Cdo 2272/2014
Datum rozhodnutí: 01.10.2014
Dotčené předpisy: § 15 obch. zák., § 407 odst. 3 obch. zák.



23 Cdo 2272/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně KUCHYNĚ KYPR s.r.o. , se sídlem Šťáhlavy, V cihelně čp. 597, PSČ 332 03, identifikační číslo osoby 26366312, zastoupené Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 29, proti žalované Jatky Blovice s.r.o. , se sídlem Praha 5 - Motol, Brdlíkova 287/1d, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26342545, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení 373 508,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 95/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 4 Cmo 177/2013-137, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 245 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně Mgr. Veroniky Holé, advokátky se sídlem v Příbrami, Pražská 140.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 4 Cmo 177/2013-137, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2013, č. j. 28 Cm 95/2010-98, kterým byla žaloba na zaplacení 373 508,50 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimovaná. Vyšly přitom ze zjištění, že první kontakt vůči žalobkyni při uzavírání smlouvy učinil p. P. B., nikoliv žalovaná, a ten také objednávku na dodávku montáže kuchyně s ložnicí a cenovou kalkulaci dodávky, jako kupující či odběratel podepsal. Byl též přítomen prohlídce objednaného zboží u žalobkyně a část díla, kterou nepovažoval za vadnou, převzal. Jednal přitom sám za sebe, nikoliv za žalovanou podle § 15 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel přitom ze zjištění, že p. B. není a nikdy nebyl statutárním orgánem žalované, těmi byli v rozhodné době Ing. M. J. a J. Š., kteří byli oprávnění jednat za společnost. Oba soudy nepovažovaly pana B., jako majitele většinového obchodního podílu v žalované společnosti, pro toto jeho postavení, za osobu pověřenou určitou činností, když vyšly zároveň ze zjištění, že p. B. nebyl k určité činnosti při provozování podniku pověřen ani jiným způsobem.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že v posuzované věci nedošlo k uznání závazku žalovanou částečným plněním ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., jak argumentovala žalobkyně. Oba soudy dospěly k tomuto závěru na základě zjištění, že žalovaná sice zaplatila žalobkyni zálohovou platbu, ale to za situace, kdy faktura byla vystavena původně na p. B., a následně - základě pokynu p. B., jako majitele většinového obchodního podílu žalované, byla faktura vystavena na žalovanou. Ta se rovněž bránila převzetí díla, které neobjednala. Ze všech dalších okolností, plynoucích z provedených důkazů, pak soudy dovodily, že žalovaná rozhodně neměla v úmyslu závazek uznat, naopak dala zřetelně najevo, že zbývající částku platit nehodlá.
Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 317/2005, podle něhož: Kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Zmocnění se týká všech osob, které byly při provozování podniku pověřeny určitou činností. Není zde žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (pracovní, členský, společenský poměr) není tu ani omezení týkající se formy pověření (nemusí mít písemnou formu) nebo jeho obsahu. Musí se pouze jednat o určitou činnost - což bude jistě zahrnovat jak vymezení druhové tak individuální. Rozsah zmocnění zákon vymezuje ve vazbě na tuto určitou činnost tak, že se bude jednak o všechny úkony, k nimž při této činnosti obvykle dochází; předmětnou zákonnou úpravou je tedy nastoleno kritérium obvyklosti.
Dovolatelka má za to, že s ohledem na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu není správný závěr odvolacího soudu, že většinového společníka nelze s ohledem na jeho postavení považovat za osobu pověřenou určitou činností, a že nebylo v řízení zjištěno, že by byl takovou činností pověřen.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná neuznala závazek podle § 407 odst. 3 obch. zák. Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010. Má za to, že uznání dluhu bylo třeba dovodit ze skutečnosti, že žalovaná přiobjednala další vybavení a za něj údajně zaplatila a nechala si opravit vadné dílo u třetí osoby, kdy faktura byla vystavena na žalovanou.
Žalobkyně dále namítla, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Poukazuje na to, že v řízení byl vydán platební rozkaz, který přitom může být vydán pouze tehdy, pokud je uplatňováno právo na peněžité plnění a právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. Podle dovolatelky tak bylo vydáním platebního rozkazu soudem jasně řečeno, že žalobkyně prokázala své tvrzení, proto je přesvědčena, že jejímu návrhu mělo být rozsudkem plně vyhověno a nemělo dojít k zamítnutí žaloby.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla zrušení obou rozsudků v dané věci.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné. Podle jejího názoru odvolací soud neřešil otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a odvolací soud se ani neodchýlil při řešení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Upozorňuje, že námitky žalované k právnímu posouzení věci jsou založeny na zkreslených tvrzeních ohledně prokázaných skutečností a rovněž na vlastních skutkových závěrech, zejména pokud se týká okolností sjednávání zakázky a i ohledně namítaného uznání dluhu. Má za to, že v dovolání uváděná judikatura je zcela nepřiléhavá. Nesouhlasí ani s názorem dovolatelky, že by vydání platebního rozkazu představovalo záruku, že žalobce bude ve sporu úspěšný.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelkou poukazované rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 317/2005, které má řešit zmocnění k jednání za podnikatele, se týká případu s odlišným skutkovým základem. Ze skutkových zjištění v dané věci, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, vyplývá, že jednání o uzavření smlouvy probíhalo mezi žalobkyní a fyzickou osobou, nikoliv právnickou osobou žalovanou. V daném případě proto ustanovení § 15 obch. zák. není pro posouzení věci rozhodující, neboť při uzavírání smlouvy jednala přímo fyzická osoba, nikoliv právnická osoba na základě zákonného zmocnění. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by pan B. jednal za žalovanou na základě zákonného zmocnění.
Stejně tak na daný případ nedopadá poukazované rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, týkající se uznání závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák., jestliže v dané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná neměla v úmyslu závazek uznat. Žalovaná sice zaplatila žalobkyni zálohovou fakturu, ale to za situace, kdy faktura byla vystavena na žalovanou až poté, co p. B., jako majitel většinového obchodního podílu žalované, dal pokyn, aby místo na něj jako fyzickou osobu byla faktura vystavena na žalovanou. Žalovaná se bránila převzetí díla, které neobjednala a dala zřetelně najevo, že zbývající částku platit nehodlá. Za tohoto skutkového stavu tedy na danou věc nemůže dopadat rozhodnutí týkající se uznání závazku částečným plněním, nebylo-li ze všech okolností zjištěno, že by žalovaná svým plněním uznala i zbytek závazku.
Jsou-li součástí námitek dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení věci i námitky k vadnému procesnímu postupu soudu, je nutno konstatovat, že touto námitkou dovolatelka nijak nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. října 2014
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu