23 Cdo 2258/2015
Datum rozhodnutí: 09.02.2016
Dotčené předpisy: § 100 odst. 1 obč. zák.




23 Cdo 2258/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DENISTAR s.r.o. , se sídlem Liberec 32 - Radčice, Ke Sluji 149, PSČ 46001, identifikační číslo osoby 27312747, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Liberec 3, Jánská 864/4, proti žalované JUDr. H. J. P. , podnikatelce se sídlem Praha 1, Štěpánská 643/39, identifikační číslo osoby 66211867, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 24, o zaplacení částky 112 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 52/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 43/2014-157, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 43/2014-157, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2013, č. j. 36 Cm 52/2012-123, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 91 200 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 12. 7. 2011 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 21 000 Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen soud prvního stupně ) podala žalovaná odvolání, které směřovala do výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, kdy výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 43/2014-157, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se účastníci dohodli na smlouvě o opravě vozidla a že by tak uzavřeli smlouvu podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), nebyla-li prokázána existence dohody o určitém předmětu díla a o ceně provedení díla. Z tohoto důvodu nebylo možno posuzovat žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení parkovného za umístění automobilu na parkovišti žalobkyně, dovozovaný z tvrzené smlouvy, na základě smluvního ujednání. Odvolací soud proto posuzoval žalobkyní uplatněný nárok, stejně jako soud prvního stupně, z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ). Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 91 200 Kč (spolu s příslušenstvím), o níž se žalovaná obohatila, představující obvyklou cenu krytého parkování v Liberci ve výši 120 Kč za den, a to celkem za 760 dnů v době od 15. 11. 2008 do 15. 12. 2010, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně vyzvala dne 6. 11. 2008 žalovanou k převzetí vozidla, k němuž mělo dojít dne 7. 11. 2008, byl prokázán úmysl žalobkyně předat žalované dne 7. 11. 2008 vozidlo v místě jejího bydliště v Praze, a naopak nebylo prokázáno tvrzení žalované, že vozidlo nebylo po opravě předáno z důvodů na straně žalobkyně, a vycházeje rovněž ze zjištění, že dne 15. 12. 2010 žalovaná vyzvala žalobkyni k vydání vozidla. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) tím, že napadeným rozhodnutím se řízení končí a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, 20 Cdo 2492/99, 20 Cdo 1045/99, 21 Cdo 3466/2013, 33 Cdo 51/2009, 32 Cdo 4165/2010, 23 Cdo 201/2010, 20 Cdo 1276/2011, 29 Odo 149/2002, 30 Cdo 4033/2007, 26 Cdo 1559/2007, 21 Cdo 4314/2008, 22 Cdo 2828/2008, 30 Cdo 1170/2002, 31 Cdo 2740/2012, 21 Cdo 2674/2008, 21 Cdo 2091/2005, 21 Cdo 906/2000, 29 Odo 162/2003, 32 Odo 879/2002) namítá nesprávnou aplikaci ustanovení § 118a, § 120, § 132, § 157, § 159a, § 212a a § 219a o. s. ř. odvolacím soudem, který se od poukazované judikatury podle dovolatelky odchýlil, jestliže v rozsudku odvolacího soudu absentuje jakékoliv odůvodnění ve smyslu § 157 o. s. ř. ke vznesené námitce promlčení, rozsudek odvolacího soudu trpí vadami, nezrušil-li odvolací soud pro vady v předcházejícím řízení před soudem prvního stupně rozhodnutí soudu prvního stupně, když byla vznášena námitka věci rozsouzené a byl-li napadený rozsudek nesrozumitelný, nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný, a rovněž nepředvídatelný a překvapivý pro absenci poučení o možnosti posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení.
Dovolacímu soudu předkládá žalovaná k posouzení otázky:
1) Zda je v rozporu se stávající judikaturou, jestliže nedošlo ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, byla-li vznášena námitka věci rozsouzené, a pokud byla namítána i nepřezkoumatelnost rozsudku a překvapivost rozhodnutí.
2) Zda je v rozporu se stávající judikaturou, vztahující se k povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí ve smyslu § 157 o. s. ř., postup odvolacího soudu, pokud potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal v odůvodnění rozsudku se všemi v odvolání uplatněnými námitkami, zejména byly-li bez odezvy již namítány před soudem prvního stupně, a pokud se nevypořádá s přednesenou námitkou promlčení.
3) Zda je v rozporu se stávající judikaturou, pokud nedošlo ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, jestliže soud prvního stupně vydal překvapivé rozhodnutí, pro absenci poučení podle § 118a o. s. ř., že věc bude posuzována jako bezdůvodné obohacení.
4) Zda soudy obou stupňů porušily princip aplikace zásady věci rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159a o. s. ř. tím, že nerespektovaly pravomocné rozhodnutí v civilní věci, a to Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 47/2011, ve kterém byla jako předběžná otázka řešena platnost smlouvy uzavřené mezi účastníky, stejné smlouvy jako v tomto novém řízení, ve kterém se žalobkyně domáhá dalších nároků z téže smlouvy, a pokud tuto otázku vyřešily soudy zcela opačným způsobem, když konstatovaly její neplatnost, což má za důsledek spočívající v tom, že jeden právní názor soudu musí být logicky nesprávný.
5) Zda je v rozporu se stávající judikaturou, že odvolací soudu nepřihlédl k námitce promlčení, kterou vznesla až v odvolacím řízení s ohledem na absenci postupu podle ustanovení § 118a o. s. ř., a zda je odvolací soud povinen se s touto námitkou vypořádat podle § 132 o. s. ř, má-li to vztah k projednávané věci.
Dovolacímu soudu proto žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně k dovolání žalované podala vyjádření, v němž navrhla jeho zamítnutí, neboť jej nepovažuje za důvodné. K námitce dovolatelky, že nebyla poučena podle § 118a o. s. ř., že může být věc posouzena jako bezdůvodné obohacení, žalobkyně uvedla, že soudy mohou poskytovat účastníkům poučení jen o procesních právech a povinnostech, nikoliv o hmotném právu. Rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být podle jejího názoru hodnoceno jako překvapivé, pokud soud věc posoudil jako bezdůvodné obohacení, protože toto soud sdělil při prvním jednání soudu a žalobkyně na základě těchto skutečností doplňovala v tomto směru skutková tvrzení a důkazní návrhy. Poukazuje na to, že ve věci nároku na zaplacení parkovného, dovozovaného ze smlouvy o dílo, nedošlo k prokázání existence smlouvy o určitém díle a ceně, proto bylo namístě posoudit věc z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud se dovolání týká otázky věci rozsouzené, žalobkyně připomíná v této souvislosti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, podle něhož, řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není. Namítá-li žalovaná, že nebylo reagováno na jí vznesenou námitku promlčení, žalobkyně souhlasí tím, že tuto námitku lze uplatnit až v odvolacím řízení, ale připomíná, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 162/2003, že v režimu tzv. neúplné apelace (o který jde i v této věci) se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (§ 205a, § 211a o. s. ř.).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Vymezila-li dovolatelka přípustnost dovolání tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedla konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se odvolací soud měl odchýlit při řešení právních otázek, které specifikovala, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v této části splňuje předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jestliže rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení konkrétně označené právní otázky, a to, zda-li soud přihlédne k námitce promlčení vznesené až v odvolacím řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je i důvodné, neboť uvedenou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud se odchýlil od závěrů vyjádřených v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu ohledně posouzení námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení, a to zejména od závěrů Nejvyššího soudu přijatých v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 13/2005, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou, přičemž není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena, a též od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 45/2004, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§ 205a, § 211a o. s. ř.). Výše citované rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení otázky vznesené námitky promlčení nároku, nezabýval-li se v dané věci odvolací soud v odvolacím řízení vznesenou námitkou promlčení nároku, a kdy z rozhodnutí odvolacího soudu zároveň nevyplývá, že by se v přezkoumávané věci jednalo o uplatňování nových skutečností a důkazů, vycházel-li odvolací soud při posouzení věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Pokud žalovaná v dovolání dále namítala, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou (jde správně o námitku nesprávného právního posouzení), jestliže odvolací soud pro vady v předcházejícím řízení před soudem prvního stupně rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil, byla-li vznášena námitka věci rozsouzené, této námitce nelze přisvědčit jako důvodné, neboť ve věci pod sp. zn. 12 Co 47/2011 Městský soud v Praze rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zbývající část ceny za opravu automobilu, ale v dané věci rozhodoval o vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat tím, že její automobil byl po dobu 760 dnů bez placení parkovného umístěn na parkovišti u žalobkyně. V poukazovaném řízení soud řešil otázku platnosti smlouvy jen jako otázku předběžnou a nejedná se o věc již rozsouzenou [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není. Jedná se o ustálenou judikaturu, kdy Nejvyšší soud již dříve v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, dovodil, že posouzení předběžné otázky jiným orgánem (včetně soudu) je pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí (veřejnosti jsou obě rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako i dříve uvedená rozhodnutí, dostupná na www.nsoud.cz )]. Uvedená dovolací námitka není tedy důvodná a nelze dovodit, že by odvolací soud s nesprávným právním závěrem přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně o vznesené námitce věci rozsouzené. Právní závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
S ohledem na uvedený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posouzení otázky vznesené námitky promlčení, bylo již nadbytečné se zabývat dalšími dovolatelkou vznesenými námitkami, směřujícími k označení vad rozhodnutí odvolacího soudu, jež dovolatelka spatřovala v nesrozumitelnosti, nepřesvědčivosti, nepřezkoumatelnosti, nepředvídavosti a překvapivosti rozsudku odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené, kdy Nejvyšší soud uzavřel, že důvodně byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení vznesené námitky promlčení uplatněného nároku v odvolacím řízení, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu