23 Cdo 2247/2012
Datum rozhodnutí: 25.06.2014
Dotčené předpisy: § 18 o. s. ř., § 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb.



23 Cdo 2247/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně General Plastics Machinery s.r.o. , se sídlem v Prostějově, Průmyslová 4273/3, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 25855093, zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem, se sídlem v Brně, Radnická 376/11, proti žalované SETAVA, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, PSČ 130 83, identifikační číslo osoby 27212980, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 23/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2011, č. j. 7 Cmo 44/2011-284, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. října 2010, č. j. 24 Cm 23/2009-221, zamítl návrh na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 7. listopadu 2008, sp. zn. Rsp 730/08 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že se žalobkyně žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen rozhodčí soud ) ze dne 7. listopadu 2008, sp. zn. Rsp 730/08 (dále jen rozhodčí nález ). Zrušení rozhodčího nálezu se domáhala podle ustanovení § 31 písm. a), b), e), f) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ ). Mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované byla dne 20. srpna 2007 uzavřena kupní smlouva č. 20070820, jejímž předmětem byla výroba a dodávka strojního zařízení. Dne 20. listopadu 2007 byl k této smlouvě uzavřen dodatek č. 1, který obsahoval rozhodčí doložku, v níž si strany sjednaly, že všechny spory vzniklé z předmětné smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány u rozhodčího soudu podle jeho řádu a pravidel třemi rozhodci. V souladu s tímto ujednáním podala žalovaná žalobu u rozhodčího soudu, který ve věci rozhodčím nálezem rozhodl.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. a) ZRŘ, když se jednalo o majetkový spor a rozhodčí nález byl vydán ve věci, u níž lze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu.
K uplatněnému důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. b) ZRŘ uvedl, že z výpovědí svědků pana Z., Ing. P. a účastnické výpovědi Mgr. Z. bylo prokázáno, že dodatek č. 1 obsahující rozhodčí doložku byl uzavřen a podepsán osobami oprávněnými k datu, kdy uvedené listiny byly vyhotoveny. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o neplatnosti rozhodčí doložky pro její antidatování a nenabídla žádný důkaz, kterým by vyvrátila věrohodnost účastnické výpovědi a výpovědi svědků shora uvedených.
K dalšímu žalobkyní uplatněnému důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ konstatoval, že z odůvodnění rozhodčího nálezu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, vyplývá, že rozhodčí soud ve svém nálezu zdůvodnil a vypořádal se s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalobkyni byla dána možnost vyjádřit se k rozhodčí žalobě, k navrženým důkazům navrhnout své důkazy a že z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodčí soud porušil zásadu rovného zacházení s účastníky rozhodčího řízení.
Pokud jde o důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. f) ZRŘ, i zde se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně byla v rámci rozhodčího řízení zavázána k peněžitému plnění v české měně, což je nepochybně podle českého právního řádu plnění dovolené; nejedná se tudíž o plnění nemožné.
Konečně souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ani podle ustanovení § 31 písm. g) ZRŘ.
Odvolací soud tedy uzavřel, že podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. a), b), e) a g) ZRŘ nejsou dány.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že dovolání je dle jejího názoru přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), a své dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za stěžejní vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje dovolatelka skutečnost, že již od samého počátku bylo porušeno právo účastníka řízení jednat v řízení ve své mateřštině dle ustanovení § 18 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud neprovedl navrhované důkazy k jednotlivým bodům podaného odvolání, že se nezabýval jejími důkazy prokazujícími její tvrzení, že skutečnosti tvrzené žalovanou nejsou pravdivé.
Dále dovolatelka namítá, že rozhodčí soud odmítl provést důkazy, které žalobkyně navrhovala k prokázání svého tvrzení, že rozhodčí soud neprovedl navrhované dokazování v nezbytném rozsahu, že se nikterak nevypořádal s tvrzením žalobkyně, že neproběhla řádná úhrada závazku společnosti INTERNATIONAL FATUM TECHNOLOGIES LLC, že se při svém rozhodování omezil pouze na tvrzení a důkazy předložené žalovanou. Tvrdí, že rozhodčí soud tak fakticky odňal žalobkyni možnost efektivní procesní obrany, stejně tak jako možnost věc před rozhodčím soudem řádně projednat, že postupem rozhodčího soudu byla žalobkyni odňata možnost rovného postavení a příležitost k uplatnění jejich práv.
V závěru žalobkyně navrhuje, aby napadené rozhodnutí dovolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto bezvýznamné námitky dovolatelky, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jejich prostřednictvím uplatňuje žalobkyně dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.
Vytýká-li dovolatelka, že od počátku bylo porušeno právo účastníka řízení jednat v řízení ve své mateřštině dle ustanovení § 18 o. s. ř., že byla žalobkyně zkrácena na možnosti efektivní obrany, že odvolací soud neprovedl navrhované důkazy a že se nezabýval důkazy žalobkyně, nezakládá ani těmito námitkami přípustnost dovolání. Uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že prostřednictvím dalších dovolacích námitek žalobkyně vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly dány předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ.
Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne 28. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo usnesení ze dne 28. dubna 2011 sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, a řada dalších). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle ustanovení § 30 ZRŘ použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003 USn., Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv.
Vyplývá-li ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybněna, že žalobkyni byla dána možnost vyjádřit se k rozhodčí žalobě, k navrženým důkazům navrhnout své důkazy, že rozhodčí soud ve svém nálezu zdůvodnil a vypořádal se s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl, je závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla v rozhodčím řízení zkrácena na svém právu věc před rozhodci projednat, v souladu se závěry vyjádřenými v judikatuře Nejvyššího soudu (shora uvedené). Ze skutkových zjištění soudů naopak nevyplývá, že by v rozhodčím řízení vyšla najevo potřeba ustanovit dovolatelce tlumočníka.
Dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu a svou polemikou se závěry odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), podané dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na to, že žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2014

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu