23 Cdo 2229/2016
Datum rozhodnutí: 11.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 2229/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně EKOBAL s.r.o. , se sídlem Praha 4, Hráského 1906/3, identifikační číslo osoby 49616625, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem Praha 10, Ruská 42, proti žalované C.S.CARGO a.s. , se sídlem Jičín, Hradecká 1116, PSČ 506 01, identifikační číslo osoby 64259374, zastoupené JUDr. Pavlem Navrátilem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Na Hradbách 120/2, ohledně zaplacení 4 605 795,19 Kč s příslušenstvím, o přerušení řízení, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 105 C 21/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2016, č. j. 47 Co 2/2016 92, takto: Dovolání žalobkyně se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 3. 2016, č. j. 47 Co 2/2016 92, potvrdil usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 12. 2015, č. j. 105 C 21/2015-78, kterým bylo řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) přerušeno do doby pravomocného skončení řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 31 Cm 11/2009, neboť je v něm řešena otázka, zda je žalovaná dlužníkem, když takové zjištění je současně prejudiciální otázkou v tomto řízení k posouzení, zda bylo žalované plněno beztitulně nebo na základě platného právního důvodu (debite).
Krajský soud v Hradci Králové při rozhodnutí vyšel z obsahu spisu, z něhož se podává, že žalobkyně se v řízení před okresním soudem domáhá zaplacení dlužné částky s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, neboť tuto částku plnila žalované na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 25. 11. 2014, č. j. 23 Cdo 3957/2013-736, jímž byla věc zároveň vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení, který však následně zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a to se závazným právním názorem, že okresní soud se musí v dalším řízení zabývat s ohledem na veškeré okolnosti dané věci námitkou žalobkyně (C.S.CARGO a. s.) o rozpornosti uzavřené dohody o narovnání s dobrými mravy, popř. tím, zda výkon práva EKOBAL s.r.o. na plnění z této dohody byl v souladu s poctivým obchodním stykem. Tím odpadl právní důvod pro plnění žalobkyně žalované. Žalovaná však odmítá plnění vrátit, neboť nárok žalobkyně ani zčásti neuznává. V následujícím řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 31 Cm 11/2009 se žalobkyně C.S.CARGO a.s. domáhá po žalované EKOBAL s.r.o. zaplacení částky 2 559 395 Kč s příslušenstvím, kterou plnila žalované na základě Dohody o způsobu náhrady škody a uznání závazků, uzavřené mezi účastníky dne 9. 11. 2006 (dále jen Dohoda ). Podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu měla tato Dohoda charakter dohody o narovnání ve smyslu § 585 až 587 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) s ohledem na uvedená zjištění dovodil, že je správné rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně (dále jen soud prvního stupně ) o přerušení řízení v dané věci, jestliže Městský soud v Praze v řízení pod sp. zn. 31 Cm 11/2009 posuzuje otázku, zda podle hmotného práva tedy i bez pravomocného rozhodnutí soudu, jež bylo zrušeno plnila společnost EKOBAL s.r.o. vůči C.S.CARGO a.s. dluh, který skutečně na základě uzavřené Dohody (o narovnání) vznikl či nikoliv. Krajský soud v Hradci Králové uzavřel, že přerušení řízení odůvodňuje jasně vymezená skutečnost, která takový postup opodstatňuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013), a že přerušení řízení je žádoucí a též hospodárné se zřetelem k předmětu soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2699/2012, podle něhož, jak dovolatelka uvádí: Podmínkou pro to, aby byl výrok pravomocného rozsudku závazný pro soud v jiné věci, je to, aby účastníky řízení v jiné věci byli titíž účastníci jako ve věci rozhodnuté pravomocným rozsudkem. Je závazný pouze výrok rozsudku, samozřejmě ve spojení s odůvodněním rozhodnutí. Samotné odůvodnění tohoto rozhodnutí závazné není. Dovolatelka má za to, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení otázky přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., kdy zdůrazňuje, že z ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že soud nemá povinnost řízení přerušit proto, že v jiném řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, neboť je závazný pouze výrok rozhodnutí v onom jiném řízení, nikoliv jeho odůvodnění, tudíž ve výroku onoho jiného řízení by muselo být rozhodnuto o platnosti Dohody , avšak tato otázka se nepromítne do výroku v tomto jiném řízení, ale bude řešena též jen jako předběžná otázka rozhodnutí o vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka proto má za to, že napadeným rozhodnutím jí bylo znemožněno řádné projednání věci. Podle dovolatelky rozhodnutí o přerušení řízení poskytuje žalované neoprávněné beneficium. Navrhla, aby usnesení obou soudů o přerušení řízení byla zrušena, neboť má za to, že odvolací soud se při aplikaci procesního práva o přerušení řízení odchýlil (s ohledem na výše uvedené) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že z podaného dovolání není zcela zřejmé, zda dovolatelka vymezila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání nepovažuje ani za důvodné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je správné. Poukazuje též na to, že dovolatelka zakládá své dovolání především na zpochybňování možnosti soudu využít ustanovení o přerušení řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Poukazuje-li dovolatelka na odchýlení se odvolacího soudu od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2699/2012, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , je třeba konstatovat, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena otázka přerušení řízení, zatímco poukazované rozhodnutí řešilo otázku vázanosti rozhodnutím soudu.
K řešené otázce vhodnosti a hospodárnosti přerušení řízení se zřetelem k předmětu soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení, však dovolatelka nevymezila žádnou relevantní právní otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, tedy otázku, která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), podle jehož závěru, neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. listopadu 2016

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu