23 Cdo 2201/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 2201/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. právní věci žalobkyně Agentury V.H.P. spol. s r.o. , se sídlem Řehenice - Babice 18, okres Praha-východ, PSČ 25167, identifikační číslo osoby 26205408, zastoupené Mgr. Oksanou Čerňavskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Revoluční 17, proti žalované České spořitelně, a.s. , se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 14000, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, o zaplacení 24 138 400 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 24/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 4 Cmo 293/2013-231, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 65 679 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jakuba Fröhlicha, advokáta se sídlem Praha 1, Dlouhá 13.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 4 Cmo 293/2013-231, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2013, č. j. 25 Cm 24/2011-201, o zamítnutí žaloby na zaplacení 24 138 400 Kč, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelka v dovolání poukazuje, neboť dovolatelkou uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit, vycházejí z jiného skutkového stavu věci, než vyšel v dané věci odvolací soud při řešení vznesené námitky promlčení a uplynutí promlčecí doby.
Dovolatelkou poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, řeší možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, stejně jako rozhodnutí ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4421/2011 a ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, v němž Nejvyšší soud rovněž uvedl, jako již ve svých dalších předešlých rozhodnutích, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Ze skutkových zjištění soudů v dané věci, která nelze v rámci dovolacího řízení měnit či doplňovat, však nevyplývají žádné výjimečné okolnosti, které by ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz , stejně jako rozhodnutí ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněné pod č. 59 v sešitě č. 6 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 11 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, všech veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), odůvodňovaly závěr, že vznesená námitka promlčení uplatněného nároku byla dlužníkem uplatněna v rozporu s dobrými mravy, jestliže soudy vyšly ze zjištění, že k uplynutí objektivní promlčecí lhůty došlo pasivitou žalobkyně při vedení řízení (nezaplacení soudního poplatku, zastavení řízení pro nepodání návrhu na pokračování v řízení, které bylo přerušeno) a neohlídání si plynutí času, a že se nejednalo o uplynutí promlčecí lhůty v důsledku zdlouhavého rozhodování soudů
Staví-li dovolatelka přípustnost dovolání na tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe s poukazem na rozhodnutí, která řeší odlišnou skutkovou situaci, nemůže být dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí tak nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vycházel-li odvolací soud při řešení dané věci z jiné skutkové situace. Ze skutkových zjištění soudů v dané věci, která nelze v rámci dovolacího řízení měnit či doplňovat, nevyplývají žádné výjimečné okolnosti, které by ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odůvodňovaly závěr, že vznesená námitka promlčení uplatněného nároku byla dlužníkem uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy s ohledem na skutková zjištění v dané věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže odvolací soud dovodil, že není důvod nepřiznat žalované výkon práva uplatnění námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy, nebyla-li v dané věci shledány takové výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by výkon práva žalované vznést námitku promlčení byl v rozporu s dobrými mravy.
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu