23 Cdo 2184/2007
Datum rozhodnutí: 30.04.2009
Dotčené předpisy:




23 Cdo 2184/2007

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně C. P., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované d. d. m. s.r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 502 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 307/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. 3 Cmo 95/2006-227, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 605 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. října 2005, č. j. 13 Cm 307/2005-156, zamítl žalobu na zaplacení částky 502 640 Kč s 3% úroky z prodlení od 18. 9. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vrácení částky 502 640 Kč, kterou žalované zaplatila na základě faktur vystavených žalovanou. Jednalo se o částku ve výši 36 600 Kč na podporu prodeje výrobků společnosti C. P., s.r.o., částku ve výši 244 000 Kč na marketingovou podporu produktů L. a částku ve výši 222 040 Kč na náklady spojené s otevřením nových filiálek. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byly uzavírány vždy na období jednoho roku tzv. roční smlouvy obsahující mimo jiné i povinnost žalobkyně uhradit tzv. jednorázové poplatky sloužící jak na podporu prodeje výrobků dodavatelů, tak i marketingovou podporu produktů (tzv. zalistovací poplatky) na zavedení těchto výrobků do prodeje a na náklady spojené s otevřením nových filiálek. Tyto poplatky byly v plném rozsahu žalobkyní uhrazeny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedené smlouvy neobsahují žádné ujednání stran, z něhož by bylo možné dovodit, že jednorázové poplatky jsou hrazeny na dobu neurčitou, a že by měly být při stanovení určitého postupu žalobkyni vráceny. Na straně žalované tak nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ), neboť plnění, ke kterému se žalobkyně zavázala a které splnila, vyplývá z řádného smluvního ujednání. Samotný obsah jednoročních smluv je podle názoru soudu prvního stupně odvislý od celkové situace na trhu, což je v obchodních vztazích běžné. Pokud žalobkyně požaduje vrácení celého rozsahu tzv. jednorázových plateb a sama připouští, že některé činnosti pro ni byly vykonány, ocitla by se sama v pozici toho, kdo by se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal soud prvního stupně důvodnou s ohledem na to, že promlčecí doba počala běžet podle jeho závěru až ode dne skončení smluvního vztahu.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č. j. 3 Cmo 95/2006-227, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 148 840 Kč s 3% úroky z prodlení od 18. 9. 2004 do zaplacení, jinak zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně do zbývající výše 353 800 Kč s příslušenstvím potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že jednotlivé roční smlouvy neobsahují závazek žalované vrátit žalobkyni platby, které jí jednorázově uhradila. Dospěl však k závěru, že u těch ujednání smluv, která se týkají poplatků vyžadovaných žalovanou a označených žalobkyní, nelze vyloučit možnost posoudit jejich soulad s dobrými mravy. Po doplnění dokazování v naznačeném směru učinil odvolací soud závěry k jednotlivým okruhům požadovaných částek.

U částky 36 600 Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně zaplatila na podporu prodeje výrobků žalobkyně v prodejnách žalované, shledal odvolací soud, že tento závazek byl plněn a takové plnění není v rozporu s dobrými mravy. Proto se ohledně této částky ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Pokud jde o částku 244 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně zaplatila žalované z titulu marketingové podpory výrobků L. dodávaných žalobkyní do prodejen žalované (tzv. zalistovací poplatek ), dospěl odvolací soud k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou v prvostupňovém řízení je důvodná. Žaloba byla podána až dne 30. 9. 2004, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty od poskytnutí částek žalované. Vzhledem k promlčení tohoto nároku se odvolací soud nezabýval věcnými námitkami žalobkyně týkajícími se platnosti tohoto ujednání.

Odvolací soud se konečně zabýval částkou 222 040 Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně žalované zaplatila jako náklady spojené s otevřením nových prodejen žalované. Odvolací soud zjistil, že podle obsahu smluv účastníků a Všeobecných obchodních podmínek se strany dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované finanční podporu při otevření nových prodejen. Této dohodě však již neodpovídá žádné další protiplnění ze strany žalované, která naopak tvrdila, že platba z takového titulu ji do budoucna vůči žalobkyni k ničemu nezavazuje. Ani dodatečná tvrzení a listiny předložené žalovanou nepřesvědčily odvolací soud o tom, že by uvedené jednostranné placení podpory žalobkyní při otevření nových prodejen žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy, a posoudil je proto se ve smyslu § 39 ObčZ jako právní úkon absolutně neplatný ex tunc. Ohledně vymezení dobrých mravů vyšel odvolací soud z ustálené judikatury respektující princip smluvní volnosti a zároveň pevnosti obchodních závazkových vztahů, což má svůj výraz ve vyloučení použití § 49 ObčZ pro tyto vztahy, když ani uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek neumožňuje od smlouvy odstoupit. Přesto i v těchto závazkových vztazích podnikatelů je třeba zachovávat určité základní a obecně uznávané zásady mravního řádu demokratické společnosti, z něhož se nemůže vymykat ani chování podnikatelů v tržním hospodářství. Podle názoru odvolacího soudu ve smlouvách opakující se ujednání o tom, že dodavatel je povinen zaplatit svému odběrateli určité částky na náklady spojené s otevřením nových prodejen odběratele, se těmto obecně uznávaným zásadám vymyká a je s nimi v přímém rozporu. Je zcela evidentní, že v případě splnění určitého podílu žalované na trhu by šlo o jednání, jež narušuje hospodářskou soutěž a jež vyjadřuje zneužití postavení odběratele na trhu. Jednání, kdy určitý okruh podnikatelů financuje aniž by k výsledku činnosti získal jakékoliv právo investici dalšího podnikatele v rozsahu dle jeho libovůle, je jednáním osob v kartelu či jiném seskupení podnikatelů (§ 66a ObchZ), a to osob ovládaných. V případě účastníků tohoto řízení však není dán jiný vztah než vztah prodávající kupující. Podílení se na nákladech spojených s uvedením prodejny žalované do provozu a přenesení podnikatelského rizika na druhého bez tomu odpovídajícího oprávnění je pak v naprostém rozporu se svobodou podnikání a odpovědností za toto podnikání a v rozporu s principy fungování demokratické společnosti. Pro posouzení námitky promlčení při podání žaloby dne 3. 9. 2004 vyšel odvolací soud ze závěru, že okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby je podle § 394 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ) okamžik poskytnutí částky žalobkyní žalované. Vzhledem ke čtyřleté promlčecí době (§ 397 ObchZ) je nárok na vrácení plateb učiněných žalobkyní do 30. 9. 2000 ve výši 73 200 Kč již promlčen, ve zbývajícím rozsahu plateb ve výši 148 840 Kč shledal odvolací soud nárok žalobkyně důvodný.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. )], že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka potvrdila, že s platbou žalobkyně, jejíž vrácení je předmětem řízení, sice nesouvisela žádná její povinnost odebrat od žalobkyně konkrétní zboží, žalobkyně však měla prospěch z toho, že v průběhu trvání rámcové smlouvy bylo od ní odebrané zboží prodáváno ve všech filiálkách dovolatelky a po otevření nové prodejny automaticky i v této prodejně. Žalobkyně tak nemusela vynakládat žádné finanční prostředky za účelem získání a zajištění dalšího odběrního místa pro své zboží u jiného provozovatele. Pokud tedy žalobkyně vynaložila paušální částku cca 6 000 Kč za možnost dodávat zboží do další nově otevřené prodejny, neshledává na tom dovolatelka nic nemravného. Konečné podnikatelské riziko spojené s otevřením nové prodejny představuje pro dovolatelku riziko v řádu miliónů korun, které na žalobkyni nepřenesla tím, že uhradila částku cca 6 000 Kč. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, napadený rozsudek odvolacího soudu postrádá řádné odůvodnění. Odvolací soud neuvedl, v čem mělo spočívat jednání narušující hospodářskou soutěž, v odůvodnění rozsudku není uvedeno, které ustanovení zákona č. 63/1991 Sb., resp. zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, měla dovolatelka porušit, taktéž argumentaci ustanovením § 66a ObchZ, které se týká osob ovládaných, považuje dovolatelka za nepřípadnou. Smluvní vztah účastníků neodpovídal této definici, žalobkyně se mohla zcela svobodně rozhodnout, zda vstoupí do smluvního vztahu s dovolatelkou, konečně jeho realizace jí přinesla zisk. Závěry odvolacího soudu o porušování mravního řádu a principu demokratické společnosti považuje dovolatelka za zcela obecné, bez jakékoliv opory v provedeném dokazování. Ze shora uvedených důvodů považuje žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o poplatcích za otevření prodejen pro jeho rozpor s dobrými mravy za rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci a za rozhodnutí vycházející ze skutkového zjištění nemající podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naprostá absence vypořádání se s tvrzeními žalované a jí předloženými důkazy představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku a vrácení věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení odvolacímu soudu.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a argumenty dovolatelky označila za ryze účelové, bez právního významu s tím, že některá tvrzení si vzájemně odporují. Žalobkyně především zdůraznila, že sama dovolatelka potvrdila to, že platby, které od žalobkyně obdržela, nebyly vyváženy žádnou povinností či zárukou odběru zboží dovolatelkou jako kupující. Vztah žalobkyně a dovolatelky nebyl obvyklým vztahem mezi prodávajícím a kupujícím. Žalobkyně musela platit navíc finanční částky určené dovolatelkou, které jsou předmětem tohoto řízení, a dále byla nucena hradit náklady spojené s vlastním prodejem zboží v prodejnách žalované, na své náklady musela zajišťovat stálou zaplněnost prodejních míst v sortimentu určeném žalovanou, zboží připravovat k prodeji (balit a polepovat čárkovými kódy), prodejní místa čistit, udržovat a zboží zde aranžovat. Dovolatelka tak přesunula svoje vlastní provozní náklady na žalobkyni, což je v rozporu s dobrými mravy i s obecně uznávanými zásadami mravního řádu demokratické společnosti, jak správně dovodil odvolací soud. Žalobkyně dále uvedla, že jí na její rozvoj a provoz nikdo nepřispívá, a pokud by se dovolatelka rozhodla její zboží neodebírat, může se dostat do existenčních problémů. I když není určité jednání v oblasti úpravy hospodářské soutěže výslovně označeno jako vadné , neznamená to podle názoru žalobkyně, že dovolatelka nezaujímala dominantní postavení, a že je její jednání v souladu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku či jinými zásadami. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Dovolatelka uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a podle ust41a odst. 3 o. s. ř., z obsahu dovolání a z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů se podává (41 odst. 2 o. s. ř.), že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm, a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Dovolatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil ujednání smluv uzavřených mezi dovolatelkou a žalobkyní týkající se plateb hrazených žalobkyní v souvislosti s otevřením nových prodejen. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato ujednání jsou v rozporu s dobrými mravy, a posoudil je proto jako absolutně neplatná podle § 39 ObčZ.

Dovolací soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Rozpor citovaného smluvního ujednání s dobrými mravy spočívá především v tom, že žalobkyně byla podle rámcové smlouvy povinna přispívat dovolatelce na otevření nových prodejen, avšak této její povinnosti podle skutkového zjištění odvolacího soudu neodpovídala žádná povinnost na straně dovolatelky. Nebyl tudíž stanoven žádný závazek dovolatelky odebrat určité množství zboží od žalobkyně, ani doba, po kterou by dovolatelka měla zboží odebírat. Žalobkyně tak byla nucena přispívat na investiční náklady dovolatelky, aniž by se jí za to dostalo jakéhokoliv závazně ujednaného protiplnění ve smyslu garance množství odebraného zboží a doby, po kterou toto zboží bude dovolatelka odebírat. Rozhodující z hlediska posouzení předmětného ujednání jakožto rozporného s dobrými mravy je však skutečnost, že žalobkyně tím, že byla podle ročních smluv povinna přispívat na náklady spojené s otevřením nových prodejen žalované, se podílela na nákladech žalované, ač je věcí každého podnikatelského subjektu, aby si své náklady podnikání hradil sám. Nemá totiž žádné opodstatnění, aby ve vztahu dvou samostatných podnikatelských subjektů přispíval jeden z těchto subjektů na investiční, či provozní náklady druhého subjektu. Ke krytí nákladů podnikatele slouží příjmy z jeho podnikání a tyto náklady nemůže ani zčásti přenášet na podnikatele jiného.

Dovolatelka rovněž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítanou vadu řízení spatřuje dovolatelka v postupu odvolacího soudu, který se nevypořádal s tvrzeními dovolatelky a s důkazy, které dovolatelka v řízení přeložila. Ani s touto námitkou se dovolací soud neztotožnil, neboť z obsahu spisu vyplývá, že se odvolací soud se všemi námitkami dovolatelky vypořádal a své rozhodnutí v té části, která se týká posouzení smluvního ujednání jako rozporného s dobrými mravy, řádně odůvodnil. Soud prvního stupně i odvolací soud rovněž provedly všechny důkazy, jež žalovaná označila.

Pokud pak žalovaná považuje odkazy odvolacího soudu na skutečnost, že v případě, že by žalovaná zaujímala dominantní postavení na trhu, šlo by o jednání narušující hospodářskou soutěž, resp. odkaz na ustanovení § 66a ObchZ, za nepřípadné a neodůvodněné, konstatuje Nejvyšší soud, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí i bez těchto odkazů, a tudíž nepovažuje za procesně hospodárné, aby tyto odkazy posuzoval.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 16 305 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. dubna 2009



JUDr. Zdeněk Des



předseda senátu