23 Cdo 2168/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 2168/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) BONGRAIN S. A. , Viroflay, 42 rue Rieussec, Francie, b) Savencia Fromage & Dairy Czech Republic, a. s. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1481/4, identifikační číslo osoby 44965117 (dříve TPK, spol. s r. o.), obou zastoupených JUDr. Karlem Čermákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 735/15, proti žalované BEL Sýry Česko a. s. , se sídlem v Želetavě, Pražská 218, identifikační číslo osoby 60714603, zastoupené JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, o ochranu proti porušování ochranných známek a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18/41 Cm 231/2006, o dovolání žalobkyň proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2015, č. j. 4 Cmo 159/2014-450, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 2. 2014, č. j. 18/41 Cm 231/2006-376, zamítl návrh na zastavení řízení v této věci vedené mezi druhou žalobkyní (TPK, spol. s r. o. nyní Savencia Fromage & Dairy Czech Republic, a. s., identifikační číslo osoby 44965117) a žalovanou.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou zastavil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně společné dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ).
K dovolání žalobkyň se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř., a proto může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 o. s. ř., tedy jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Žalobkyně a) není k dovolání subjektivně legitimována.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení (kterýkoli z nich). Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, či ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5681/2015).
Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010).
Dovolání žalobkyně a) míří proti usnesení odvolacího soudu, kterým jí nebyla způsobena žádná (procesní) újma. Napadené rozhodnutí se týká čistě procesních práv a povinností žalobkyně b), neboť jím odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na zastavení řízení v dané věci mezi druhou žalobkyní a žalovaným, tak, že řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou zastavil. Rozhodnutím odvolacího soudu, v jehož důsledku bude žalobkyně a) jediným subjektem na straně žalující, nebylo nijak zasaženo do sféry práv a povinností žalobkyně a), tím spíše jí napadeným rozhodnutím nemohla být způsobena újma. Lze tedy uzavřít, že podmínky subjektivní přípustnosti dovolání v tomto případě naplněny nejsou a dovolání žalobkyně a) je nepřípustné.
Protože dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podal účastník, jenž k tomu není subjektivně oprávněn, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně a) dle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalobkyně b).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobkyně b) neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení jeho přípustnosti, přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatelka za splněné a v jakých konkrétních okolnostech naplnění předpokladů přípustnosti spatřuje; pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části nepostačuje. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, uveřejněných na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Naopak žalobkyně ve svém dovolání sama uvádí, že odvolací soud napadeným usnesením respektoval právní názor dovolacího soudu, který je pro odvolací soud závazný.
Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat (§ 243b o. s. ř.). Žalobkyně b) však předpoklady přípustnosti dovolání v dovolání neuvedla ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnila a v řízení o tomto dovolání nelze pro tento nedostatek pokračovat. Proto dovolací soud dovolání žalobkyně b) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud postupoval zcela v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho předchozím rozhodnutí v dané věci (v usnesení ze dne 26. 8. 2015, č. j. 23 Cdo 648/2015-432). Odvolací soud se po zrušení jeho rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2014, č. j. 4 Cmo 159/2014-390) zabýval otázkou, zda řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 6/2011 bylo skončeno či nikoli a zjistil, že toto řízení dosud nebylo pravomocně zastaveno ani jiným způsobem skončeno. Proto dospěl k závěru, že projednání věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 231/2006 ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou brání překážka věci zahájené, která spočívá v řízení probíhajícím u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 6/2011 (§ 83 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně přitom tvrdí, že bylo řízení vedené ve věci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 6/2011 pravomocně zastaveno, což však zcela chybně dovozuje z toho, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2013, č. j. 21 Cm 6/2011-311, o zastavení řízení ve věci žalobkyně TPK, spol. s r. o. proti žalované BEL Sýry Česko a. s. v části týkající se nároků specifikovaných v petitu žaloby ze dne 14. 12. 2010 pod body 1 až 11 uplatněných z titulu ochrany před jednáním nekalé soutěže, bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2013, č. j. 3 Cmo 229/2013-307, a tedy doručením tohoto rozhodnutí nabylo zastavení řízení mezi společností TPK, spol. s r. o. a žalovanou právní moci. Dovolatelka však zřejmě přehlíží, že usnesením ze dne 30. 7. 2013, č. j. 3 Cmo 229/2013-307, Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 21 Cm 6/2011-288, kterým soud prvního stupně rozhodl, že soud pokračuje v řízení, které bylo přerušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2012, č. j. 21 Cm 6/2011-276, a naopak, že o odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2013, č. j. 21 Cm 6/2011-311, nebylo v době rozhodování odvolacím soudem v předmětné věci Vrchním soudem v Praze rozhodnuto (jak konstatoval v odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud). Poukazy žalobkyně na judikaturu Ústavního soudu tak nejsou případné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu