23 Cdo 2166/2015
Datum rozhodnutí: 02.07.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 2166/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ROSTĚNICE, a.s., se sídlem v Rostěnicích 49, okres Vyškov, identifikační číslo osoby 63481821, zastoupené JUDr. Janem Navrátilem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti žalované BOZA, s.r.o., se sídlem v Bučovicích, Mírová 206, identifikační číslo osoby 26924226, zastoupené JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031/34, o zaplacení částky 93.292,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 581/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2015, č. j. 28 Co 283/2012-350, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud ve Vyškově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. dubna 2012, č. j. 7 C 581/2009-303, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 93.292,50 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 6. února 2015, č. j. 28 Co 283/2012-350, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 70.033,50 Kč s blíže určeným příslušenstvím (první výrok), co do částky 23.259,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na počátku vzájemné spolupráce mezi účastníky se strany přinejmenším ústně dohodly na ceně pekárenských výrobků i na její fakturaci s tím, že množství pečiva bude sjednáváno operativně. Strany během několika let své obchodní spolupráce ústně či konkludentně uzavíraly jednotlivé kupní smlouvy, na základě nichž žalovaná žalobkyni platila dle žalobkyní vystavených faktur, případně hotově. Z listiny označené jako Uznání pohledávek potvrzené žalovanou odvolací soud dovodil, že v listině blíže označené částky, které žalobkyně uplatňovala, mají obě strany za nesporné. Naopak odvolací soud shledal, že žalobkyně neprokázala dodání zboží, a tudíž důvodnost fakturace zboží, u dalších pohledávek z roku 2009 (v rozsudku odvolacího soudu označeny čísly 19 až 27) v celkové výši 23.259,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen dovolatelka ) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dle dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 32 Odo 924/2004. Dovolatelka namítá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení ohledně existence závazkového právního vztahu, že mezi žalobkyní jako prodávající a žalovanou jako kupující byla uzavřena postupem dle § 409 a násl. obch. zák. řádně kupní smlouva, ve které by byla dohoda o všech náležitostech, zejména o ceně. Dovolatelka také namítá vady řízení spočívající v nesprávném průběhu koncentrace řízení, neboť provedení důkazů, které nebyly navrženy, představuje porušení práva na spravedlivý proces včetně porušení práva rovnosti účastníků.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v rozsahu výroku I., III. a IV., z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 32 Odo 924/2004. Tak tomu však není. Tato rozhodnutí dovolacího soudu vychází z právního závěru, že dokud není učiněna mezi stranami smlouvy dohoda o kupní ceně podstatné náležitosti kupní smlouvy, nelze dospět k závěru, že kupní smlouva platně vznikla. V projednávané věci o takovou situaci však nejde, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že na počátku vzájemné spolupráce se strany dohodly na ceně pekárenských výrobků a na její fakturaci. Vzhledem k zavedené praxi mezi stranami (§ 275 odst. 4 obch. zák.), neformálnímu operativnímu způsobu realizace dalších objednávek mezi žalobkyní a žalovanou, a dlouhodobosti vzájemné spolupráce, nejsou závěry odvolacího soudu o platném uzavření jednotlivých kupních smluv v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než předvídaný ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 243 odst. 2 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
K dalším námitkám dovolatelky, jimiž napadá nesprávnost zjištění odvolacího soudu ohledně uznání závazku a ohledně existence závazkového vztahu, dovolací soud uvádí, že dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud tedy neshledal předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 2. července 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu