23 Cdo 2166/2012
Datum rozhodnutí: 24.06.2013
Dotčené předpisy: § 30 předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 2166/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese JUDr. a Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně J. G. , zastoupené JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Sadová 553/8, proti žalovanému R. S. , zastoupenému Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem v Ostravě-Habrová, Místecká 329/258, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 7/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 14 Cmo 133/2011-309, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Zonka, advokáta se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Sadová 553/8.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 14 Cmo 133/2011-309, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2011, č. j. 20 Cm 7/2008-245, kterým byl zrušen směnečný rozhodčí nález č.j. 02/XI/2007/Mat vydaný dne 19. 12. 2007 v B. rozhodcem JUDr. P. M., Ph.D., se sídlem v B., a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci se ve směnečné smlouvě ze dne 19. 7. 2007 v jejím čl. IV., bodu 5 dohodli, že všechny spory vznikající ze směnky a z této smlouvy a v souvislosti s nimi, jakož i otázky jejich platnosti či neplatnosti nebo jejich vzniku a zániku, budou rozhodovány s konečnou platností JUDr. P. M., Ph.D., rozhodcem zapsaným v Seznamu rozhodců ad hoc vedeném společností Arbiters ad hoc a rovněž si dohodli, že řízení před rozhodcem bude probíhat výhradně na základě a podle Rozhodčího řádu pro řízení před rozhodci ad hoc vydaného společností Arbiters ad hoc a bude probíhat výhradně v písemné formě. Dne 28. 12. 2007 byl žalobkyni doručen směnečný rozhodčí nález ukládající ji povinnost zaplatit žalovanému částku 3 000 000 Kč se směnečným úrokem a náklady rozhodčího řízení. Rozhodčí nález byl žalobkyni doručen společně s rozhodčí žalobou. Z Rozhodčího řádu pro řízení před rozhodci ad hoc z jeho čl. XI., bodu 2 bylo zjištěno, že má-li rozhodce za to, že žaloba může být předmětem řízení podle rozhodčího řádu a je projednatelná, přičemž žalobce předložil jako součást žaloby v prvopisu směnku nebo šek, vydá rozhodce směnečný (šekový) rozhodčí nález a zašle jej účastníkům, přičemž žalované straně současně zašle uvědomění o podání směnečné (šekové) žaloby s jedním vyhotovením žaloby a kopiemi předložených listinných důkazů. Nepodá-li žalovaná strana včas námitky, nabude rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Žalobkyně v pozici žalované v rozhodčím řízení námitky proti rozhodčímu nálezu ve lhůtě nepodala.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba o zrušení rozhodčího nálezu byla podána ve lhůtě stanovené v § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZRŘ ), jedná se o tzv. arbitovatelnou věc a tudíž uplatněný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) ZRŘ nemůže být dán. Vzhledem ke zjištění, že žalobkyně neuplatnila důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) a c) ZRŘ již v samotném rozhodčím řízení ve smyslu § 33 ZRŘ, nemohl být z těchto namítaných důvodů rozhodčí nález zrušen.
Odvolací soud se však ztotožnil se soudem prvního stupně, že se žalobkyně důvodně domáhá zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ., tj. že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, dozvěděla-li se žalobkyně o zahájení rozhodčího řízení až z vydaného směnečného nálezu, aniž by jí byla dána možnost se před vydáním směnečného rozhodčího nálezu k věci vyjádřit. Nemohla tak uplatněnému návrhu oponovat svým tvrzením, že si manžel žalobkyně M. G. půjčil u žalovaného v červenci 2007 částku 230 000 Kč na splátku leasingu vozidla, žalovaný mu částku předal a po žalobkyni požadoval, aby podepsala nevyplněnou směnku a formulář směnečné smlouvy, které žalobkyně podepsala, manžel žalobkyně ji nepodepsal a v září 2007 půjčenou částku žalovanému vrátil. Žalovaný se pak po vyplnění blankosměnky svým návrhem domáhal po žalované zaplacení směnečné sumy ve výši 3 000 000 Kč s 6 % úrokem. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2009 a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, v nichž Nejvyšší soud opakovaně formuloval a odůvodnil závěr, že typickým případem odepření možnosti věc před rozhodci projednat je mimo jiné nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem.
Odvolací soud dále své rozhodnutí odůvodnil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, v němž byl mimo jiné formulován a odůvodněn závěr, že rozhodce není oprávněn rozhodovat formou směnečného platebního rozkazu. Žalobou napadený směnečný rozhodčí nález vykazuje podle odvolacího soudu zcela identické znaky jako směnečný platební rozkaz upravený v § 175 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), k jehož vydání je však oprávněn jedině soud. Odvolací soud odmítl námitku žalovaného, že v daném řízení mohlo být rozhodcem rozhodováno podle § 30 ZRŘ, tj. s přiměřeným užitím občanského soudního řádu. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008) uzavřel, že z přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá oprávnění rozhodce vydat rozhodnutí vyhrazené toliko pro řízení před soudem.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že zakotvení zkráceného směnečného řízení a možnosti rozhodce vydat směnečný rozhodčí nález, jak je uvedeno v Rozhodčím řádu pro řízení před rozhodci ad hoc, není zákonné, neboť jiné subjekty než stálé rozhodčí soudy nemohou svá vlastní pravidla upravující způsob vedení řízení stanovit (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010).
Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda rozhodce mohl rozhodovat formou vydání směnečného rozhodčího nálezu nebo je tento postup v rozporu se zákonem.
Dovolatel má za to, že žádný právní předpis nezakazuje účastníkům řízení sjednat způsob vedení řízení zkrácenou formou, a proto lze takovou formu řízení sjednat pro rozhodčí řízení, které bude analogicky vycházet ze směnečného rozkazního řízení upraveného v občanském soudním řádu.
Za druhou otázku zásadního právního významu považuje, zda zkrácené rozhodčí rozkazní řízení při zachování analogické právní úpravy podle občanského soudního řádu představuje takovou formu řízení, která stranám odnímá možnost věc před rozhodcem v dostatečném a přiměřeném rozsahu projednat.
Dovolatel má za to, že žalobkyně nebyla sjednanou formou rozhodčího řízení zkrácena na svých procesních právech. O svá práva se ale žalobkyně připravila sama tím, že nedbala náležitě o svá práva, jestliže nepodala včas námitky proti směnečnému rozhodčímu nálezu. Tuto její nedbalost není možno podle dovolatele zaměňovat za nepřiznání dostatečné procesní ochrany.
Dovolatel nesouhlasí ani s tím, že by nebylo možno ve smyslu § 19 odst. 1 ZRŘ uzavřít dohodu o postupu, kterým má rozhodce vést řízení, nesouhlasí tedy s tím, že by nebylo možno v dané věci postupovat podle Rozhodčího řádu pro řízení před rozhodci ad hoc, jestliže obě strany jednoznačně prohlásily, že jsou s jeho obsahem seznámeny a tomuto se dobrovolně podvolily.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není v dané věci přípustné. Poukazuje na to, že dovolatelka nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu, která by nebyla již judikaturou vyššího soudů řešena a při rozhodování soudy vycházely z dosavadní ustálené judikatury. Trvá na své argumentaci, že ji nebyla poskytnuta před vydáním rozhodčího nálezu možnost se k věci vyjádřit a byla porušena její práva stanovená v §18, § 19 odst. 2 a § 21 ZRŘ.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázky položené žalovaným nemohou naplnit předpoklad zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Otázka odepření možnosti věc před rozhodci projednat, již byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena, jak správně odvolací soud uvedl a poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2009 a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008.
Též otázka postupu soukromých právnických osob, které nejsou stálým rozhodčím soudem, již byla judikaturou Nejvyššího soudu řešena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a též rozhodnutí ze dne 30. 10 2012, sp. zn. 23 Cdo 1198/2012).
Všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Nastínil-li dovolatel otázku možnosti rozhodce rozhodovat formou směnečného rozhodčího nálezu, nemůže být ani tato otázka otázkou zásadního právního významu, jestliže Nejvyšší soud již rozhodoval v obdobné právní věci ohledně možnosti rozhodce rozhodovat formou směnečného platebního rozkazu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011) a v dané věci, byť se jedná o zrušení směnečného rozhodčího nálezu, lze se ztotožnit s Vrchním soudem v Olomouci, že směnečný rozhodčí nález vykazuje zcela identické znaky jako směnečný platební rozkaz upravený v § 175 občanského soudního řádu, k jehož vydání je však oprávněn jedině soud. Odvolací soud též správně odmítl námitku žalovaného, že v daném řízení mohlo být rozhodcem rozhodováno podle § 30 ZRŘ, tj. s přiměřeným užitím občanského soudního řádu a výstižně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008) s tím, že z přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá oprávnění rozhodce vydat rozhodnutí vyhrazené toliko pro řízení před soudem, jak vyplývá z § 175 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud rozhoduje o uplatnění práva vztahujícího se k předloženému prvopisu směnky. Není-li tedy podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu možné, aby rozhodce rozhodoval formou směnečného platebního rozkazu, není ani v souladu se zákonem, a to ani za použití § 30 ZRŘ, jak dovozuje dovolatel, aby rozhodce vydal směnečný rozhodčí nález.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu byl z pohledu dovoláním uplatněných námitek vydán po právu a v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a nepředstavuje tak rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 500 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 2 178 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. června 2013


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu