23 Cdo 215/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.



23 Cdo 215/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně MONSTERA INTERNATIONAL a.s. , se sídlem v Praze, Vyšehradská 1349/2, identifikační číslo osoby 27139409, zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, proti žalovaným 1) Česká republika Ministerstvo dopravy , se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 12/1222, identifikační číslo osoby 66003008, 2) Ředitelství silnic a dálnic Praha ČR , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 65993390, o zaplacení 81,145.168,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 91/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2014, č. j. 58 Co 283/2014-30, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2013 (správně 3. září 2014), č. j. 58 Co 283/2014-35, takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2014, č. j. 58 Co 283/2014-30, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2014, č. j. 58 Co 283/2014-35, se ve výroku I. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. května 2014, č. j. 25 C 91/2013-16, žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným zrušil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Praze, pracoviště Slezská, jako soudu věcně příslušnému (bod I. výroku). Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (bod II. výroku).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně se domáhá na žalovaných zaplacení ceny staveb odpočívky D5-Málkovice, kterou se zavázala vybudovat na svůj náklad a poté převést do vlastnictví státu (1. žalovaný) s příslušností hospodaření 2. žalovaného s tím, že hodnota díla bude započtena proti ceně nájmu předmětných pozemků, jak bylo mezi žalobkyní a 2. žalovaným sjednáno v čl. II. odst. 6 dodatku č. 1 k nájemní smlouvě uzavřené mezi těmito účastníky dne 28. prosince 2006, a požádala o osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud aplikoval ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. prosince 2013, ve spojení s ustanovením § 103 a § 104a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že ujednání žalobkyně a 2. žalovaného v čl. II. odst. 6 dodatku č. 1 k nájemní smlouvě představuje smlouvu o dílo uzavřenou mezi podnikateli ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. do 31. prosince 2007 (dále jen obch. zák. ), takže k projednání žaloby v této části je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud, v dané věci Městský soud v Praze. V této části předmětu řízení proto odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 219a odst. 1 a § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Při rozhodování o osvobození žalobkyně od soudních poplatků, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, protože ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě nevyplývá, z čeho žalobce dovodil povinnost 1. žalovaného uhradit mu žalovanou částku, jejíhož zaplacení se domáhá na základě ujednání uzavřeného pouze mezi žalobkyní a 2. žalovaným. Povinnost 1. žalovaného zaplatit cenu díla nevyplývá ani z toho, že vydal stavební povolení, povolení změny stavby a zkušebního provozu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil příslušná procesní ustanovení občanského soudního řádu ve vztahu k posouzení věcné příslušnosti soudu a v této souvislosti zejména nesprávně posoudil právní postavení 2. žalovaného. Uvádí, že příspěvkové organizace (ke kterým se řadí i 2. žalovaný) nejsou podnikatelem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 obch. zák. V prvním stupni tak ve vztahu k 2. žalovanému nemůže být ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. věcně příslušným krajský soud.
Ohledně nepřiznání osvobození od soudních poplatků ve vztahu k 1. žalovanému, má dovolatelka za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil splnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků tím, že se nezabýval majetkovou situací žalobce a bez dalšího posoudil žalobu jako zjevně bezúspěšné uplatnění práva. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011 (zřejmě sp. zn. 30 Cdo 2769/2010 dovolatelka konkrétní spisovou značku neuvedla).
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaní dle obsahu spisu nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky splnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Tuto otázku odvolací soud posoudil (na rozdíl od mínění dovolatelky) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2769/2010, nebo ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1374/2013). Odvolací soud vyšel ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě, z nichž bylo možno bez dalšího (bez potřeby provádění dokazování) nepochybně dovodit, že žalobkyni nemůže být v daném sporu vůči 1. žalovanému vyhověno.
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky věcné příslušnosti krajských soudů, když se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů 1. ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění; ustanovení písmena p) tím není dotčeno, 2. o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými pod bodem 1 a jejich zajištění, 3. o určení vlastnictví k nemovitostem a o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem, 4. o práva k cizím věcem, 5. týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor, 6. o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že při vymezení pojmu obchodní věc pro potřeby občanského soudního řízení je nutno vycházet nejen z ustanovení § 261 odst. 1 a 3 a § 262 odst. 1 obch. zák., ale i z ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013), a obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti (srov. např. usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 165/2004, ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 471/2005, či ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3345/2006). Pro věcnou příslušnost krajských soudů podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. tak není určující, kterým právním předpisem hmotného práva se řídí závazkový vztah, z něhož pochází uplatněný nárok, nýbrž toliko zda oba (resp. všichni) jeho účastníci jsou podnikateli a závazkový vztah se týká jejich podnikatelské činnosti.
Soudní judikatura se ustálila na závěru, že obchodní věcí z procesního hlediska nemohou být obchodní závazkové vztahy, nejde-li o vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Jinými slovy i u dalších obchodních závazkových vztahů (nejen u sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení), má-li být založena věcná příslušnost krajského soudu, je nebytné, aby se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 32 Odo 622/2006 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1673/2006).
Při posouzení věcné příslušnosti k rozhodování sporů ze závazkových vztahů, které byly podřízeny režimu obchodního zákoníku dohodou podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že v těchto případech není dána věcná příslušnost krajských soudů, neboť nebude splněna podmínka, aby se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (srov. např. rozsudky ze dne 26. června 2007, sp. zn. 32 Odo 622/2006, ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 2326/2007, a ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1752/2007).
Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. Cpjn 200/2012, pak k věcné příslušnosti soudů ve sporech mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jejich podnikatelské činnosti Nejvyšší soud uzavřel, že skutečnost, že závazkové vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkající zabezpečování veřejných potřeb, předpisy hmotného práva (§ 261 odst. 2, věta první, obch. zák.) zařazují mezi obchodní závazkové vztahy a podřizují je režimu obchodního zákoníku, ze samosprávné územní jednotky podnikatele nečiní. V závazkových vztazích, na něž míří ustanovení § 261 odst. 2, věta první, obch. zák., samosprávná územní jednotka jako podnikatel při jeho podnikatelské činnosti nevystupuje; zabezpečování veřejných potřeb není z povahy věci podnikáním, neboť jeho účelem není dosažení zisku. Shodný závěr pak platí i při posuzování věcné příslušnosti soudů ve sporech mezi státní příspěvkovou organizací a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v rozsahu napadeného výroku I. správné; Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu (napadeného výroku II) dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný, v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu