23 Cdo 2137/2007
Datum rozhodnutí: 30.07.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 2137/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Mgr. P. P., proti žalované K. R., a. s., zastoupené JUDr. A. M., advokátem, o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu Brně pod sp. zn. 17/16 Cm 207/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2006, č. j. 7 Cmo 487/2005-175, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21.450,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č. j. 17/16 Cm 207/98-129, uložil žalované zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16,1 % p. a. od 21. 3. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), ohledně dalších úroků z prodlení ve výši 24 % p. a. z částky 250.000,- Kč za den 20. 3. 1998 a ve výši 7,9 % p. a. z částky 250.000,- Kč od 21. 3. 1998 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako zprostředkovatel a žalovaná jako zájemce uzavřeli dne 2. 6. 1997 smlouvu o zprostředkování, v níž se žalobce zavázal vyvíjet pro žalovanou po dobu do 31. 5. 2000 činnost směřující k tomu, aby žalovaná měla možnost uzavřít s třetí osobou smlouvu, na jejímž základě zcela nebo zčásti vyrobí a dodá, popř. jiným způsobem zajistí a dodá strojní i stavební část včetně montáže pro druhou etapu výstavby tankoviště ropy v lokalitě města N., investora M. Č., a. s.. V článku II této smlouvy se žalovaná zavázala platit žalobci paušální náhradu nákladů spojených s jeho činností v částce 250.000,- Kč ročně. Žalobce požádal žalovanou o zaplacení náhrady v této výši za rok 1998, ta však zaplatit odmítla. Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, který jeho dřívější (zamítavý) rozsudek ze dne 22. října 2002, č. j. 17/16 Cm 207/98-98, usnesením ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 7 Cmo 220/2003-113, zrušil, posoudil smlouvu jako platnou, uzavřenou v souladu s ustanovením § 642 obchodního zákoníku. Námitku žalované, že sjednaná paušální náhrada je nepřiměřeně vysoká, posoudil jako nedůvodnou s poukazem na zásadu smluvní volnosti v obchodních závazkových vztazích, a s její procesní obranou, že žalobce neplnil svoji povinnost ze smlouvy, se vypořádal argumentem, že tato skutečnost není rozhodná, neboť smlouva nepodmiňuje vznik nároku zprostředkovatele na paušální náhradu plněním jeho povinností. Z výpovědi Ing. P. K. vzal ostatně za prokázané, že tento svědek se po uzavření smlouvy účastnil jednání, na nichž žalobce informoval o svých krocích učiněných v rámci sjednaného závazku. Opodstatněnou soud prvního stupně neshledal ani námitku, že závazek ze smlouvy směřoval k bezcennému plnění, neboť druhá etapa výstavby tankoviště ropy byla zahájena již v roce 1993, v době podpisu smlouvy byla stavebně téměř dokončena a byla již tedy závazkem fakticky neexistujícím . Dovodil totiž, že žalovaná pro tato svá tvrzení nenavrhla důkazy a není tedy podklad pro závěr, že předmětem závazku bylo plnění nemožné. Vzhledem k obsahu výpovědí žalobce a slyšených svědků soud prvního stupně neshledal prokázaným ani tvrzení žalované, že předmětná zprostředkovatelská smlouva byla sjednána jako smlouva zastřená (správně jako smlouva předstíraná) směřující pouze k tomu, aby za jakýchkoliv okolností byla žalobci vyplacena částka 250.000,- Kč. Na základě toho dospěl k závěru o nedostatku podkladů pro posouzení, že žalobcův požadavek na zaplacení paušální náhrady nákladů je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.


K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 7 Cmo 487/2005-175, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v přisuzujícím výroku ve věci samé pod bodem I a ve výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem III potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).


Odvolací soud se především zabýval důkazními návrhy, které žalovaná předložila až v odvolacím řízení ke svému tvrzení, že žalobce se ve zprostředkovatelské smlouvě zavázal k plnění bezcennému a nemožnému, totiž návrhem na provedení důkazu zprávou společnosti M. Č., a. s., ze dne 30. 1. 2006 a svědeckou výpovědí Ing. V. T., místopředsedy představenstva této společnosti. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná byla ke splnění své důkazní povinnosti v tomto směru soudem prvního stupně vyzvána a přes poučení podle ustanovení 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.) ji v řízení před soudem prvního stupně nesplnila. Dovodil, že se nejedná o některý z případů uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 písm. a) až e) o. s. ř., a k důkazům uplatněným až v odvolacím řízení tedy nepřihlédl.


Odvolací soud se vypořádal s námitkami žalované, že smlouva je neplatná pro neurčitost sjednání jejího předmětu a též proto, že Ing. O. N., který jménem žalované smlouvu podepsal, k tomu nebyl oprávněn. Přisvědčil žalované, že nárok na náhradu nákladů byl vázán na sjednanou činnost zprostředkovatele, dovodil však, že tvrzení žalované o nečinnosti žalobce nebylo prokázáno, neboť naopak na podporu žalobcova tvrzení, že žalovanou informoval o výsledcích své činnosti, vyzněla zejména svědecká výpověď Ing. K. Svědek Ing. M. H. (jenž byl v rozhodné době obchodním ředitelem žalované) sice uvedl, že se s žalobcem osobně nikdy nesetkal, potvrdil však, že o smlouvě věděl, jakož i to, že žalovaná měla o zprostředkování zakázky zájem. Z okolností zjištěných z provedených důkazů, jmenovitě i z výpovědi svědka Ing. H., je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že přepokládaný úspěšný výsledek činnosti se nedostavil zaviněním žalované, nikoliv zaviněním žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně při posouzení námitek žalované stran nepřiměřenosti výše paušální náhrady nákladů. Se soudem prvního stupně se shodl též v tom, že žalobcův požadavek není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť dovodil, že sjednaná paušální částka nemusela pokrýt žalobcem vynaložené náklady a ve smlouvě se počítalo s tím, že žalobce bude povinen 50 % z již vyplacené náhrady vracet. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že namítanou nemožnost a bezcennost plnění, k němuž se žalobce ve smlouvě zavázal, žalovaná v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, a zdůraznil, že v odvolacím řízení již nebylo prokazování tohoto tvrzení s ohledem na zásadu neúplné apelace možné.


Tento rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jehož důvodnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Žalovaná vytkla soudům nižších stupňů, že chybně vyhodnotily provedené důkazy a nevzaly na zřetel skutečnosti, které shrnula v odvolání, zejména že


1) soud prvního stupně se nevypořádal s rozpory v žalobcově tvrzení,


2) soud nebral zřetel na to, že výpověď svědka Ing. K. nebyla věrohodná,


3) žalovaná popřela pravost zprostředkovatelské smlouvy, když jí byla předložena pouze její kopie,


4) druhá etapa výstavby tankoviště ropy, k jejímuž zprostředkování měla být smlouva uzavřena, byla v době uzavření smlouvy ukončena a dodavatel na výstavbu tankoviště se vybírá výběrovým řízením, nebylo tedy možné, aby žalobce zajistil pro žalovanou sjednanou dodávku,


5) jak podílová odměna, tak paušální odměna byly vázány na aktivitu žalobce, ten však žádnou činnost na základě zprostředkovatelské smlouvy nevyvinul a neprokázal,


6) žalobce jednal od počátku v rozporu s dobrými mravy s cílem získat od žalovaného bez právního důvodu finanční plnění,


7) žalobce žalované nic nepřinesl, nic nezprostředkoval, ačkoliv měl vykonávat svou práci řádně a sdělovat žalované veškeré okolnosti.


Závěrem žalovaná poukázala na to, že v průběhu odvolacího řízení získala vyjádření investora stavby M. Č., a. s., že žalobce se zavázal k plnění nemožnému, protože v době uzavření smlouvy již byla druhá etapa výstavby ukončena. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Poukázal na to, že žalovaná netvrdí žádný z dovolacích důvodů upravených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť nenamítá procesní vady v řízení před soudy nižších stupňů ani neuvádí, v čem by měly tyto soudy pochybit při právním posouzení věci. Dovolání bylo možno podat i z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, veškeré závěry soudů nižších stupňů však vycházejí z výsledků obsáhlého dokazování, shrnutých v odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud jde o nově nabízené důkazy, žalobce poukázal na ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.


Odvolací soud (alespoň podle obsahu odůvodnění napadeného rozsudku) odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně vyhlášenému dne 28. 4. 2005 projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005, ačkoliv podle přechodných ustanovení v čl. II zákona č. 59/2005, kterým byl s účinností od 1. 4. 2005 novelizován občanský soudní řád, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (bod 1) a toliko odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (bod 2). Bylo-li přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno po datu účinnosti této novely, měl odvolací soud postupovat podle občanského soudního řádu ve znění novelizovaném. Skutečnost, že odvolací soud postupoval, byť nesprávně, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005, vedla k tomu, že vzhledem k přechodným ustanovením v čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 musel též dovolací soud projednat dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu v tomto znění. Protože však ustanovení občanského soudního řádu rozhodná pro procesní postup a rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu v tomto řízení nebyla zákonem č. 59/2005 (ani následujícími novelami) dotčena, není procesní pochybení odvolacího soudu takovou vadou řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.


Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].


Proti potvrzujícímu výroku ve věci samé pod bodem I rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V posuzované věci jde o případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí druhým a bylo jím rozhodnuto jinak (opačně) než prvním rozsudkem proto, že soud prvního stupně byl (v zásadní otázce platnosti zprostředkovatelské smlouvy) vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu.


Dovolání je tedy přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nikoliv však též (či dokonce především) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak se mylně domnívá žalovaná. Z dikce § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zřetelně vyplývá, že přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, není-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Při posuzování přípustnosti dovolání je tedy bez významu, že žalovaná neformulovala v dovolání vůbec žádnou právní otázku (jak je v dalším textu blíže rozebráno), natož pak takovou, která by mohla založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.


Podle ustanovení § 242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (odstavec 1). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (odstavec 3).


Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.


Dovolání podle svého obsahu (jenž je vzhledem k § 41 odst. 2 o. s. ř. rozhodný pro jeho posouzení) s právními závěry odvolacího soudu ve skutečnosti vůbec nepolemizuje. Vytýká-li soudu prvního stupně (a nepřímo též soudu odvolacímu), že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s určitou skutečností (v pořadí první námitka), pak dovolatelka namítá, že rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, čímž uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím ostatních námitek žalovaná kritizuje správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, na níž buduje pro sebe příznivé právní závěry. V úvahu tedy přichází dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Rozpory, s nimiž by se měl soud prvního stupně vypořádat, Nejvyšší soud v žalobcových tvrzeních nenalezl. Z námitek obsažených v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, na něž žalovaná v kuse zdůvodněném dovolání odkazuje, je zřejmé, že žalovaná nereflektuje rozdíl mezi tvrzením účastníka řízení o skutečnostech pro rozhodnutí významných [srov. § 79 odst. 1, větu druhou, a § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jež je předmětem dokazování (srov. § 120 o. s. ř.), a výpovědí účastníka (srov. § 131 odst. 1 o. s. ř.), která je jedním z důkazních prostředků, jejichž prostřednictvím soud dospívá k poznatkům o pravdivosti skutkových tvrzení. Z odvolání, jež argumentuje obsahem žalobcovy výpovědi, pak vyplývá, že námitka žalované se ve skutečnosti nevztahuje k rozporu s tvrzením žalobce, nýbrž s obsahem listiny předmětné zprostředkovatelské smlouvy, podle níž měla být předmětem žalobcova závazku činnost směřující k získání zakázky pro žalovanou, zatímco žalobce vypověděl, že měl zajišťovat subdodávky. Nejvyšší soud ani v tomto směru rozpor neshledává; žalobce ve své výpovědi uvedl, že obsahem jeho plnění pro žalovanou (cílem jeho činnosti) na základě zprostředkovatelské smlouvy bylo pomoci žalované získat předmětnou zakázku, a vysvětlil, že předpokladem jejího vítězství ve výběrovém řízení bylo získání renomovaných subdodavatelů. V souladu s tím svou činnost vykonávanou na základě smlouvy popisuje jako oslovování významných podnikatelských subjektů (jež jmenuje), na něž měl osobní kontakty (v tom mělo spočívat jeho know how) a které by se mohly na zakázce jako další subdodavatelé účastnit. Toto žalobcovo vysvětlení nepostrádá logiku (není tu ani rozpor s obsahem smlouvy, s nímž by se měly soudy nižších stupňů vypořádat) a skýtá zároveň odpověď na dovolací námitku, že nebylo možné, aby žalobce zajistil pro žalovanou sjednanou dodávku, neboť dodavatel byl vybírán formou výběrového řízení, jehož výsledek žalobce nemohl (legálně) ovlivnit. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy dovoláním vytčenou vadou zatíženo není a v pořadí první z dovolacích námitek není důvodná.


Důvodnost nelze přiznat ani dovolací námitce, jejímž prostřednictvím žalovaná kritizuje soudy nižších stupňů, že vyhodnotily jako věrohodnou svědeckou výpověď Ing. K., a zpochybňuje tak správnost hodnocení důkazů. Polemizovat takto se samotným hodnocením důkazů nelze ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Vadou řízení z logiky věci nemůže být výsledek myšlenkového postupu soudu při hodnocení důkazů (též z hlediska jejich věrohodnosti), nýbrž toliko porušení příslušných procesních předpisů soudem při dokazování (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1266 s.). Nemožnost napadení samotného hodnocení důkazů dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. pak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, vyjádřené v ustanovení § 132 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení provedl, zejména zda se při něm nedopustil logického rozporu a zda výsledek hodnocení důkazů odpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Žádné takové pochybení při hodnocení důkazů dovolatelka v posuzované věci soudům nižších stupňů nevytkla.


Jako kritiku postupu soudu při hodnocení důkazů (a tedy jako uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) lze vyložit námitku, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k tomu, že žalovaná popřela pravost zprostředkovatelské smlouvy, předložené žalobcem soudu v neověřené fotokopii. Ani tato námitka však není důvodná. Soud prvního stupně k námitce proti pravosti listiny přihlédnout nemohl, neboť v řízení před ním uplatněna nebyla. Žalovaná naopak po provedení důkazu fotokopií smlouvy výslovně uvedla, že proti pravosti a věrohodnosti této listiny nemá námitek (srov. protokol o jednání ze dne 9. 4. 2002). Až v odvolání proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně, ač před jeho vyhlášením řádně poučena podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. o nutnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, přišla s námitkou, že kopie nemůže mít hodnotu listinného důkazu a že k uzavření smlouvy nedošlo. Tvrzení, že smlouva uzavřena nebyla, bylo tvrzením novým; v řízení před soudem prvního stupně žalovaná stavěla svou procesní obranu na tvrzení, že smlouva byla uzavřena pouze se záměrem zastřít převod peněžních prostředků žalované ve prospěch žalobce (že tedy smlouva uzavřena byla). Občanský soudní řád účastníka v jeho právu vyjadřovat se k provedeným důkazům výslovně nijak neomezuje (srov. § 123 o. s. ř.). Popřela-li však žalovaná pravost listiny na základě tvrzení, že smlouva nebyla uzavřena, až v odvolacím řízení, ač byla řádně poučena o důsledcích vyplývajících z principu neúplné apelace, jímž je odvolací řízení ovládáno (§ 205a odst. 1 o. s. ř.), pak ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 5. 2005) bránilo odvolacímu soudu přihlédnout k novému tvrzení, na němž je námitka založena, a tedy též k samotné námitce. Nejde přitom o některý z případů, na něž pamatuje ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny a) až f), upravující výjimky ze zákazu novot v odvolacím řízení, jmenovitě se nejedná o situaci, na niž se vztahuje § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení, které umožňuje předložit v odvolacím řízení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, má-li jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, míří na situaci, kdy je účastník překvapen způsobem, jakým soud prvního stupně vyhodnotil určitý důkaz z hlediska jeho věrohodnosti, a dává takovému účastníkovi možnost procesně reagovat a dodatečně, prostřednictvím nových skutečností a důkazních návrhů, věrohodnost důkazního prostředku v odvolacím řízení zpochybnit. V posuzované věci o takovou situaci nešlo; jestliže žalovaná v řízení před soudem prvního stupně pravost smlouvy předložené ve fotokopii nezpochybnila, pak nemohla být zaskočena tím, že soud z tohoto důkazu (jako věrohodného) vycházel a založil, mimo jiné, též na jeho obsahu svá skutková zjištění. Důvodem, proč žalovaná uplatnila nové tvrzení, byla toliko změna v její procesní taktice (změna procesní obrany); takový důvod uplatnění novot v odvolacím řízení se s principem neúplné apelace neslučuje.


Samotná skutečnost, že listina byla předložena ve fotokopii, důvodnost dovolání založit nemůže. Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64, a dále též např. v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř.


Ve zbývajících dovolacích námitkách, uvedených shora pod čísly 4 až 7, se žalovaná omezila na to, že bez dalšího (bez jakékoliv polemické argumentace) předložila dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišnou od toho, z něhož vycházely soudy nižších stupňů. Zpochybňuje-li dovolatel skutkový základ sporu, nepřichází v úvahu jiný dovolací důvod než ten, jenž je upraven v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.


Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 22, ročník 1998, pod číslem 161, že dovolací důvod podle ustanovení 241a odst. 3 o. s. ř. [před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. šlo o dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Od tohoto závěru, z něhož Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází (srov. např. rozsudky ze dne 19. května 2005, sp. zn. 33 Odo 582/2004, ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 278/2005, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 32 odo 32/2005), nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci.


Namítá-li tedy žalovaná toliko to, že skutkový stav věci je jiný, než jak jej zjistil odvolací soud, aniž jakkoliv zpochybňuje správnost myšlenkového postupu soudu při přijetí skutkových zjištění a z nich dovozených skutkových závěrů, pak tato námitka není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.


Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z hlediska pravidel logiky nelze ničeho vytknout úvahám, jimiž soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že žalovaná (přes poučení podle § 118a o. s. ř.) neprokázala tvrzení, že druhá etapa výstavby tankoviště ropy byla v době uzavření zprostředkovatelské smlouvy již ukončena (tedy tvrzení, na němž založila argumentaci, že smlouva, jejímž předmětem bylo plnění bezcenné a nemožné, měla pouze zastřít poskytnutí peněžního plnění žalovanou žalobci bez právního důvodu a že žalobcovo jednání bylo v rozporu s dobrými mravy, případně se zásadami poctivého obchodního styku). Z provedených důkazů nevyplývají a podle obsahu spisu nevyšly ani jinak za řízení najevo (srov. § 132, část věty za středníkem, o. s. ř.) takové skutečnosti, které byly soudy nižších stupňů pominuty a jež by umožňovaly učinit závěr o důvodnosti procesní obrany žalované. Odvolací soud přitom zcela správně, v souladu s ustanovením § 205a odst. 1 a § 213 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 3. 2005), nepřihlédl k důkazním návrhům, které žalovaná přes řádné poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. předložila až v odvolacím řízení. Argumentace žalované, že se jí podařilo získat až v odvolacím řízení vyjádření společnosti M. Č., a. s., je zjevně účelová. Žalované nic nebránilo vyžádat si vyjádření od uvedené společnosti již v řízení před soudem prvního stupně, nejpozději poté, co byla při jednání dne 15. 10. 2002 (srov. č. l. 93 spisu) soudem prvního stupně výslovně poučena, že je třeba, aby k tomuto svému tvrzení navrhla důkazy. Stejně tak žalované nic nebránilo navrhnout již v řízení před soudem prvního stupně důkaz výslechem místopředsedy představenstva této společnosti. Vzhledem k ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. pak k těmto novým důkazům nemůže přihlédnout ani dovolací soud.


Skutkový závěr, že žalobce činnost pro žalovanou na základě zprostředkovatelské smlouvy vykonával, soud prvního stupně opřel o výpověď svědka Ing. K.; nelze tedy dovodit, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování.


Argument, že žalobce žalované nic nezprostředkoval, se vztahuje ke skutečnosti, jež není v posuzované věci právně významná. Ze zprostředkovatelské smlouvy vyplývá, že nárok žalobce na paušální náhradu nákladů nebyl, na rozdíl od provize, vázán na úspěšný výsledek zprostředkovatelské činnosti. Nejvyšší soud přitom ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 3 Cdon 10/96 vyložil, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části jen tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.


Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) je tedy rozsudek odvolacího soudu správný. Dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.


Žalobce, jenž byl v dovolacím řízení zcela úspěšný, má podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. vůči neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení vynaložil a které spočívají v odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Žalobcův advokát učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odměna advokáta určuje podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 18 odst. 1, věty první, uvedené vyhlášky a činí 21.150,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud proto uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21.450,- Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Povinnost zaplatit tuto částku k rukám žalobcova advokáta (ve smyslu § 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.) dovolací soud nestanovil, neboť je mu z úřední činnosti známo, že JUDr. Z. N., jenž byl advokátem žalobce, byl v mezidobí vyškrtnut ze seznamu advokátů České advokátní komory a advokátem tedy již není.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 30. července 2009


JUDr. Zdeněk D e s


předseda senátu