23 Cdo 2102/2009
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 2102/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složením z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce SPRING INTERIER, spol. s .r. o., se sídlem Plzeň, Přemyslova 128/17, zast. Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem Rokycany, ul. Míru 17, proti žalovanému Metrostav, a. s., se sídlem Praha 8, Koželužská 2246, IČ 0014915 zast. JUDr. Pavlem Roubalem advokátem se sídlem AK Plzeň, Mikulášská 9, PSŠ 326 00, o zaplacení 2,123.146.70,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cmo 94/2007, o dovolání žalovaného proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 1 Cmo 422/2007-1007, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 10.300,- do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky žalobce resp. Alice Benešové.
O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. srpna 2007 č. j. 26 Cm 97/2002/138, ve znění opravného usnesení ze dne 19. září 2007, č. j. 26 Cm 97/2002/153, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2,123.148,47,-Kč spolu s úroky z prodlení, pacifikovanými ve výroku I. a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši Kč 68.760,- (výrok II.).
Předmětem řízení byla pohledávka na zaplacení stavebních prací ze smlouvy o dílo č. 01010181 ze dne 10.4.2001, vyfakturovaných specifikovanými fakturami, kterážto pohledávka byla na žalobce postoupena smlouvou o postoupení pohledávky z 19. 12. 2001 včetně dodatku č. 1 z téhož dne postupitelem SPRING-STAV, s. r. o..
Soud prvního stupně vyšel z rozsáhle provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena předmětná smlouva o dílo, včetně dodatku č. 1, na jejímž základě byly provedeny vyfakturované práce, a uplatněny další související nároky, jejichž zaplacení je předmětem řízení. Žalovaný neprokázal, že by vůči předmětné celkové pohledávce platně započetl své konkrétní pohledávky a proto se již soud nezabýval tím, zda faktury vystavené předchůdcem žalobce byly oprávněné, protože by to bylo nadbytečné a nehospodárné. Proto soud prvního stupně (po částečném omezení žaloby a částečném řízení v tomto rozsahu) žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno doručení projevů žalovaného o tvrzeném započtení (šlo o dva písemné projevy.)
Žalovaný předložil při posledním jednání soudu prvního stupně před vynesením rozsudku ač vyzván soudem podle § 118a občanského soudního řádu ( dále též o. s. ř. ) pouze jeden důkaz, a to kopii knihy odešlé pošty s razítkem pošty z 8. 1. 2002. Tím prokázal žalovaný odeslání dopisu ze dne 4. 1. 2002, nikoli však oznámení ze dne 8. 8. 2001. Bez ohledu na spornost doručení oznámení z 8. 8. 2001 soud poznamenal, že tato listina má povahu účetního a nikoliv právního úkonu, projev započtení není formulován, pohledávka započítávaná ani pohledávka, proti níž se započítává, nejsou řádně identifikovány a ani výše uváděné částky neodpovídají. U listiny z 4. 1. 2002 je pak sice doručení žalobnímu nároku vykázáno, avšak neobsahuje ani odkazy na faktury, ale na saldokonto . Žalovaný ani při pěti soudních jednáních u soudu prvního stupně své nároky k započtení neprokázal.
Odvolací soud proto uzavřel shodně se soudem prvního stupně, že k platnému započtení žalovaným tvrzených pohledávek nedošlo s ohledem k neurčitosti započítávacích projevů a s ohledem k nedostatku řádné identifikace pohledávek (nikoliv faktur či saldokont). Nároky na smluvní pokuty jinak než započtením proti žalovanému nároku uplatněny být nemohly, u dalších nároků by to sice nebylo vyloučeno, žalovaný to však neučinil a své nároky nejen neprokazoval, ale ani netvrdil. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. (§ 219 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání ze dne 25. 2. 2009, jehož přípustnost shledává v ust.§ 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. a dovolání podává z důvodů uváděných v § 241odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (tzn. jiné vady řízení a nesprávné právní posouzení věci).
Podle názoru dovolatele započítávací projev vůle je třeba vykládat s přihlédnutím k ustanovení § 35 občanského zákoníku (dále též obč. zák. ) a při označení pohledávky lze odkázat na jinou listinu, např. fakturu či saldokonto obsahující čísla faktur, aniž by taková specifikace způsobovala neplatnost úkonu pro jeho neurčitost.
Dovolatel dále namítl, že nelze žalobci přiznat úrok z prodlení v zákonné výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., pokud by výše úroku z prodlení byla sjednána v souladu s ust. § 369 odst. 1. obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ), přičemž z odůvodnění rozsudku musí být zřejmé, jak soud ke svému závěru o výši úroku z prodlení dospěl.
Dovolatel je dále toho názoru, že soud musí zkoumat absolutní neplatnost právního úkonu (smlouvy o postoupení pohledávky z 19. 12. 2001) i bez námitky z úřední povinnosti, což se nestalo a současně vyše úplaty (ceny) za postoupení pohledávky mezi subjekty, na které dopadá ust. § 196a obch. zák., musí být určena na základě znaleckého posudku, jinak je absolutně neplatná a žalobce tak není ve věci aktivně legitimován.
Závěr obou soudů, že k platnému započtení v daném případě nedošlo pro neurčitost identifikace započítávaných pohledávek, podle mínění dovolatele je v rozporu s hmotným právem a konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a poukazuje na rozhodnutí NS ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 29 Cdo 573/2005 a ze dne16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004. Identifikace pohledávek se umožňuje i odkazem na listinu (např. fakturu), v nichž je pohledávka popsána. V tomto případě text započítávacího projevu z 8. 8. 2001 obsahující Oznámení o započtení pohledávek podle § 358 obch. zák. a 580 obč. zák. s uvedením výše nedoplatku s přihlédnutím k § 35 a § 37 odst 1 obč. zák. pochybnosti o určitosti započtení nevyvolává.
Dovolatel dále vytýká, že soud prvního stupně přiznal žalobci zákonné úroky z prodlení z vymáhané částky a odvolací soud se k tomu vůbec nevyjádřil a jeho rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné (zejména z hlediska § 157 odst. 1 o. s. ř.). Kromě toho je rozhodnutí v této části neústavní ve smyslu čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 393/03.) V daném případě byl úrok mezi účastníky jednání v čl. X.8 Všeobecných smluvních podmínek provádění díla jako součásti smlouvy, ve výši 0.02% denně z dlužné částky, tj. ve výši 7.8% ročně. Podle § 369 odst. 1 obch. zák. měl proto žalobce nárok pouze na smluvený úrok.
Dále dovolatel namítá, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 19. 12. 2001 uzavřená mezi žalobcem jako postupníkem a postupitelem SPRING-STAV, spol. s. r. o., je pro rozpor s úst. § 196a odst 3. obch. zák. absolutně neplatná a k tomu měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti. Smlouvu podepisovaly osoby blízké a jednající ve shodě, neboť jednatelem a společníkem postupitele byl Ing. L. K. a jednatelkou a společnicí postupníka byla Ing. L. K., dcera Ing. L. K., což navozuje důvodné podezření ze střetu zájmů ve smysl § 196a obch. zák. a nutnost posudku znalce dle § 59 odst. 3 a 4 obch. zák. Soudy se tím vůbec nezabývaly.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání souhlasí s rozsudky soudů obou stupňů a navrhuje odmítnutí popř. zamítnutí dovolání a přiznání nákladů odvolacího řízení. Zdůvodňuje, že žalovaný netvrdil ani neprokazoval doručení zápočtu z 8. 8. 2001 a pokud jde o zápočet z 4. 1. 2002, ten sice obsahově odkazuje na listinu - saldokonto, ale faktury k němu nebyly řádně specifikovány a nebylo prokázáno, že by byly doručeny právnímu předchůdci žalobce, přičemž částky obsažené v příloze zápočtu se neshodly s žalovanou částkou. Žalobce zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze však projev vůle, doplňovat. Žalovaný pro dobu celého řízení netvrdil a nenamítal, že uplatněný úrok z prodlení není po právu a neučinil tak ani po poučení podle § 119a o. s. ř. Tato námitka vznesená teprve v dovolacím řízení nemůže mít právní následky. Žalovaný rovněž po celou dobu řízení nenamítl neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky. Žalobce pohledávku uznal v tom, že proti ni započítával svou tvrzenou pohledávku, přičemž neunesl své důkazní břemeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12 čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění právních předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (zaslaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.7.2009. Tak je tomu i v daním případě.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, §241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. .ř.), musel se však na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dáno pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle § 237 odst. 1 písm. b) nejde. Ve smyslu písm. c) cit. ustanovení, na kterém také odvolatel odkazuje, je dovolaní, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně přípustné, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v návaznosti na § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale i hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu.) Při zkoumání, zda napadení rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní (nikoli skutkové) otázky, které dovolatel v dovolání vymezil, přičemž na řešení těchto právních otázek napadené rozhodnutí musí spočívat.
Jako právní otázku zásadního významu označuje odvolatel především otázku určitosti jeho dvou úkonů k započtení ze dne 8. 8. 2001 a 4. 1. 2002 a namítá s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, že úkon k započtení je určitý i tehdy, odkazuje-li na listinu, v níž je započítávaná pohledávka popsaná (např. odkazem na fakturu či saldokonto apod.) Dovolací soud s tímto právním názorem obecně souhlasí, námitka dovolatele však nesměřuje k podstatě věci, poněvadž sporem nebyla otázka, zda lze v úkonu započtení pohledávku identifikovat odkazem na jinou listinu nýbrž otázka jak správně usuzovaly oba soudy zda je takovýmto způsobem konkrétní započítávaná pohledávka vskutku dostatečně určitě individualizovaná, a to je otázkou konkrétního, individuálního posouzení daného případu.
Z toho vyplývá, že dovolatel neformuloval obecnou právní otázku zásadního významu, ale napadal zcela konkrétní právní posouzení daného případu. Závěr obou soudů, že předmětné oba kompenzační úkony byly pro neurčitost neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.) lze tak napadnout jen pro rozpor s hmotným právem. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl, protože takové pochybení soudu odvolacího (i soudu prvního stupně) neshledal, neboť nebyly především řádně a dostatečně identifikovány započítávané pohledávky. K tomu je nutné poznamenat, že v řízení nebylo prokázáno doručení oznámení o započtení pohledávek z 8. 8. 2001. Za tohoto stavu věci je správný názor odvolacího soudu, že na základě předmětných úkonů k započtení pohledávek nedošlo.
Další dvě námitky dovolatele, a to, že měl být správně žalobci přiznán úrok z prodlení podle ujednání ve smlouvě a že je neplatná smlouva o postoupení pohledávky na žalobce pro rozpor s ust. § 196a odst. 3 obch. zák, jsou hmotněprávními námitkami uplatněnými nově teprve v dovolacím řízení. Těmito právními otázkami se oba soudy v řízení tedy nemohly zabývat. Proto se jimi nemohl zabývat ani Nejvyšší soud, jelikož v dovolaní nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.) Výhrada dovolatele, že soudy se měly zabývat absolutní neplatností smlouvy o postoupení pohledávky z úřední povinnosti, neobstojí neboť k posouzení neplatnosti smlouvy z uváděného důvodu bylo zapotřebí, aby v předchozím řízení dovolatel tvrdil a prokázal skutečnosti,které by vedly k závěru o neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu; stejné platí i v případě dovolatelem tvrzené sjednané výše úroku z prodlení.
Nejvyšší soud tudíž nedospěl k závěru, že v posuzovaném případě má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř.) a proto dovolání jako nepřípustné ani ve věci nařizoval jednání (§ 243 a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§ 243 odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. § 243b ost. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 14b ost. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo rozhodnutí a žalovaný je poroto povinen nahradit žalobci náklady řízení o dovolání, spočívají v přiměřených nákladech právního zastoupení , a to odměny advokáta podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce 10.000,- a dále z jednoho paušálu hotových výdajů (k vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč, podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., celkem tedy v častce 10.300,- Kč, kteréžto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám advokátky žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 27. ledna 2011

JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu