23 Cdo 2092/2011
Datum rozhodnutí: 28.08.2012
Dotčené předpisy: § 114b o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY

23 Cdo 2092/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Svazku obcí SRPINA - okres MOST , se sídlem 43401 Skršín 48, identifikační číslo osoby 70229473, proti žalovanému Ing. I. F. , zastoupenému JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 3a, o zaplacení částky 450 000 Kč a 400 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 259/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2011, č. j. 25 Co 363/2010-91, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. února 2011, č. j. 25 Co 363/2010-91, potvrdil výrokem I. rozsudek pro uznání Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. dubna 2010, č.j. 11 C 259/2009-33, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 450 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 400 000 Kč a na nákladech řízení 34 000 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, neboť byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Pokud žalovaný namítal, že o jeho povinnosti vyjádřit se k žalobním tvrzením bylo rozhodnuto v platebním rozkaze, odvolací soud zhodnotil jeho námitku jako nedůvodnou s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 30. 11. 2005, vydané pod sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že platební rozkaz a usnesení o povinnosti podle § 114b odst. 2 o. s. ř. je třeba účastníku doručit jedinou zásilkou, případně obě rozhodnutí musí být pojata do jediné listiny, přičemž soud prvního stupně právě takovým způsobem postupoval. Rozhodnutí soudu prvního stupně mělo formu platebního rozkazu, který má dvě části, a to pod bodem I. rozhodnutí ve věci samé a pod bodem II. rozhodnutí o uložení povinnosti žalovanému, aby se v případě podání odporu k věci do 30-ti dnů ode dne podání odporu vyjádřil. Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí pod bodem II. má formu usnesení a nic nebrání tomu, aby usnesení bylo obsaženo v platebním rozkazu, který stejně jako rozsudek je vyšší formou rozhodnutí nežli usnesení.
Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu soudu včas odpor a sdělil, že se ve stanovené lhůtě k věci samé vyjádří, což však neučil. Soud proto vyšel z fikce, že žalovaný uznal nárok na zaplacení, resp. na vrácení zálohy poskytnuté mu žalobcem ve výši 450 000 Kč na základě smlouvy o dílo ze dne 6. 3. 2008, od níž žalobce pro neplnění závazku žalovaného zpracovat projektovou dokumentaci odkanalizování splaškových vod Svazku obcí SRPINA odstoupil, a že rovněž uznal nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 400 000 Kč. Skutečnost, že žalobce nesprávně právně hodnotil v žalobním návrhu smluvní pokutu jako příslušenství pohledávky, nemohlo mít podle závěru odvolacího soudu vliv na úplnost žalobních tvrzení a možnost vydání rozsudku pro uznání, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, opírajíc je co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný namítá jednak nesprávnost právního posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jednak věcnou nepříslušnost okresního soudu, čímž se dovolává důvodu, že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatel má za to, že k projednání nebyl příslušný okresní soud, jednalo-li se o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a měl být proto věcně příslušný projednání v prvním stupni krajský soud. Odvolací soud ale rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, místo toho, aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil k projednání věcně příslušnému soudu.
Dovolatel dále namítá, že rozsudek pro uznání neměl být vydán, jelikož žalovaný nebyl zákonným způsobem vyzván ve smyslu § 114b o. s. ř. ke splnění povinnosti vyjádřit se k žalobním tvrzením. Je přesvědčen, že praxe soudů, kterou zavedl Nejvyšší soud svými rozhodnutími, na něž odvolací soud odkázal, na nichž založil své rozhodnutí, je nezákonná. Nesouhlasí s tím, že výzva podle § 114b o. s. ř. může být vtělena do platebního rozkazu. Poukazuje na ustanovení § 172 o. s. ř., vymezující obsahově platební rozkaz, které nedává možnost ukládat platebním rozkazem jakákoliv procesní opatření. Jestliže se podáním odporu ruší platební rozkaz, pak zrušovací účinky musí podle dovolatele dopadnout i na veškeré povinnosti obsažené v platebním rozkazu.
Nesouhlasí ani se závěrem, že skutkově byl požadovaný nárok na zaplacení smluvní pokuty vymezen tak, aby bylo možno o něm rozhodnout platebním rozkazem, jestliže žalobce uplatnil smluvní pokutu jako příslušenství pohledávky.
Dovolatel na základě výše uvedeného navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo-li v dané věci soudem prvního stupně rozhodnuto jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
V námitce dovolatele, že výzva soudu podle § 114b o. s. ř., obsažená v platebním rozkazu, je nezákonná, Nejvyšší soud zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu neshledal. Nejvyšší soud nemá důvod nic měnit na dosavadní ustálené judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2005, číslo sešitu 7/2005, a též např. rozsudek ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 375/2007- publikovaný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), podle nichž, usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo v platebním rozkazu. Nejvyšší soud odůvodnil tato rozhodnutí mimo jiné tím, že pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uloží žalovanému povinnost podat vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř., pak forma rozhodnutí nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, bez ohledu na formální označení. Jak dále vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, může být výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. pojata do výroku rozhodnutí označeného jako platební rozkaz, za předpokladu, že je vydána podmíněně, pro případ, že žalovaný podá proti platebnímu rozkazu odpor, a pokud jinak odpovídá znění § 114b o. s. ř. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že úkon soudu, jímž soud vyzývá podle § 114b odst. 1 o. s. ř. žalovaného, nepochybně nepředstavuje meritorní usnesení a může být vydáno, aniž by obsahovalo odůvodnění. K otázce časové souslednosti úkonů soudu prvního stupně lze uvést, že platební rozkaz a usnesení podle § 114b odst. 2 o. s. ř. je třeba žalovanému doručit jednou zásilkou, popřípadě obě tato rozhodnutí musí být pojata do jedné listiny, což v daném případě soud prvního stupně dodržel (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, publikované ve Sbírce civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H. BECK pod číslem RNs C 4072/2007, číslo sešitu CD 1/2007). Ani na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod nic měnit. Dovolatel se mýlí, pokud v dovolání s odkazem § 172 o. s. ř., vymezující obsahově platební rozkaz, a které podle něj nedává možnost ukládat platebním rozkazem ukládat jakákoliv procesní opatření, má za to, že pokud se podáním odporu ruší platební rozkaz, pak zrušovací účinky musí podle dovolatele dopadnout i na veškeré povinnosti obsažené v platebním rozkazu. Výzva k vyjádření se ve smyslu § 114b o. s. ř. není součástí výroku ve věci samé rozhodnuté formou platebního rozkazu, ale je samostatným nemeritorním usnesením, na něž důsledky podání odporu proti platebnímu rozkazu ve věci samé nedopadají.
Nejvyšší soud tedy rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, a proto dovolání žalovaného není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Namítá-li žalovaný, že rozsudek pro uznání byl vydán věcně nepříslušným soudem a odvolací soud tuto vadu neodstranil, dovolává se tím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudů.
Nebylo-li dovolání shledáno přípustným, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. srpna 2012


JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu