23 Cdo 2041/2015
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 o. s. ř.



23 Cdo 2041/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně Pražská plynárenská, a. s. , se sídlem v Praze 1, Národní 37, PSČ 110 00, IČO 60193492, proti žalované LUPEMI, s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Turnovského 263/4, PSČ 100 00, IČO 61065242, zastoupené Mgr. Petrem Filippim, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, PSČ 110 00, o zaplacení částky 193 006 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 207/2006, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 189/2011-80, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 7. září 2007, č. j. 27 Cm 207/2006-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 193 006 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Tento rozsudek napadla žalovaná odvoláním, které soud prvního stupně usnesením ze dne 6. dubna 2011, č. j. 27 Cm 207/2006-71, odmítl pro opožděnost. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 189/2011-80, které bylo žalované doručeno dne 28. prosince 2011, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zároveň účastníky poučil, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.
Žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, podala datovou schránkou dne 10. dubna 2012 proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu dovolání. Toto dovolání doplnila prostřednictvím ustanoveného advokáta dne 26. března 2015.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2011.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení § 240 o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odstavec 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odstavec 2). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (odstavec 3).
Žalovaná v dovolání zejména zdůrazňuje, že dovolání podává včas, neboť ji odvolací soud nesprávně poučil o nepřípustnosti dovolání. V takovém případě lze podat dovolání ve lhůtě čtyř měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle dlouhodobé soudní praxe proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2003). Z uvedeného vyplývá, že poučení o tom, že dovolání není přípustné, bylo správné, lhůta pro podání dovolání je proto dle § 240 odst. 1 o. s. ř. dvouměsíční.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalované doručeno dne 28. prosince 2011. Toto rozhodnutí obsahovalo správné poučení o tom, že dovolání není přípustné. Rovněž nebylo vydáno opravné usnesení. Posledním dnem dvouměsíční lhůty proto bylo úterý 28. února 2012. Žalovaná podala dovolání prostřednictvím datové schránky až 10. dubna 2012, tedy po uplynutí propadné dvouměsíční lhůty k podání dovolání uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se z tohoto důvodu již nezabýval doplněním dovolání podaným prostřednictvím ustanoveného zástupce.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218a věty první o. s. ř. odmítl pro opožděnost. I kdyby dovolání nebylo odmítnuto pro opožděnost, muselo by být odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť proti napadenému rozhodnutí není dovolání přípustné (viz shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyni žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči dovolatelce právo, nevznikly.
O odměně a dalších nárocích advokáta Mgr. Petra Filippi, který má ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. vůči státu nárok na hotové výdaje a odměnu za zastupování (popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je k rozhodnutí příslušný soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. října 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu