23 Cdo 203/2011
Datum rozhodnutí: 29.05.2012
Dotčené předpisy: § 428 obch. zák.




23 Cdo 203/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce R. F , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav, Kalefova 404, proti žalované OPPORTUNITY, spol. s r. o. , se sídlem Brno, Durďákova 47, PSČ 613 00, identifikační číslo osoby 44015208, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16a, o žalobě na odstranění vady dodáním náhradního zboží, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 35/36 Cm 278/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2010, č.j. 8 Cmo 81/2009-217, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2010, č.j. 8 Cmo 81/2009-217, se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. září 2010, č.j. 8 Cmo 81/2009-217, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2008, č.j. 35/36 Cm 278/2004-157, ve znění opravného usnesení ze dne 1. února 2010, č.j. 35/36 Cm 278/2004-186, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna předat žalobci konkrétně specifikovaný nový nákladní automobil Renualt Grand Espace; výrokem II. změnil uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku II. o výši náhrady nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že žalobci nepřísluší uplatněný nárok z odpovědnosti za vady zboží, odvíjející se od leasingové smlouvy, uzavřené mezi účastníky (resp. předchůdkyní žalobce a žalovanou) dne 5.2.2004, proto oba soudy shodně dovodily, že je třeba žalobu na odstranění vady dodáním náhradního zboží za zboží vadné zamítnout.
Požadoval-li žalobce, jako leasingový nájemce, v autorizovaném servisu opravu vady vozidla, spočívající v kmitání volantu při jízdě, soud prvního stupně hodnotil tuto skutečnost podle § 437 odst. 1 a § 345 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) jako uplatnění nároku z nepodstatného porušení kupní smlouvy, a proto dovodil, že žalobci nepřísluší právo na odstranění vady dodáním náhradního zboží za zboží vadné, a to ani za situace, kdy se vadu opakovanými opravami nepodařilo odstranit. Konstatoval, že právo na odstranění vady dodáním náhradního zboží nevyplývalo ani z poskytnuté záruky a právo odstoupit od smlouvy v případě, že vady nebyly v dodatečné přiměřené lhůtě odstraněny, dotčeno nebylo (§ 437 odst. 5 obch. zák.), když takového práva se kupující (leasingová společnost) nedomáhala.
Odvolací soud při posouzení věci vyšel ze zjištění, že žalobce o tvrzené vadě vozidla věděl minimálně od 13.4.2004, kdy se poprvé obrátil na autorizovaný servis se žádostí o opravu, poté opravu vozu požadoval v uvedeném servisu ještě několikrát, přičemž až do 30.7.2004, resp., do 3.8.2004 nepodal zprávu o vadách věci žalované, jako prodávající, a neuplatnil u ní právo z odpovědnosti za vady jako při podstatném porušení povinnosti ze smluvního vztahu, tedy právo na výměnu věci. Za situace, kdy žalovaná namítla, že žalobce nesplnil včas svoji povinnost oznámit jí vady bez zbytečného odkladu, odvolací soud uzavřel, že podle § 428 odst. 1 a 2 obch. zák. nelze právo z odpovědnosti za vady věci žalobci přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a je založené na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel je přesvědčen, že splnil svoji oznamovací povinnost ve smyslu § 428 odst. 1 obch. zák., a to jednak v rámci sjednaných záručních podmínek, podle nichž oznámil každou vadu vozidla, která se objevila na vozidle v době záruky, autorizovanému servisu sítě Renault a též v souladu s obchodním zákoníkem, když den poté, co mu bylo potvrzeno, že reklamuje kmitání volantu při brždění oprávněně, oznámil tuto skutečnost prodávající žalované. Namítá, že podle sjednané záruky nebylo jeho povinností oznamovat vadu přímo prodávající, nýbrž jeho povinností bylo přistavit vozidlo při zjištění jeho vady nejbližšímu autorizovanému servisu, což také učinil.
Dovolatel dále namítá, že oba soudy se v souladu s provedenými důkazy nevypořádaly správně s otázkou, zda vytknutá vada vozidla (kmitání volantu) je vadou podstatnou či nepodstatnou. Zatímco odvolací soud tuto otázku dostatečně nezabýval, vycházeje ze závěru, že žalobce nepodal prodávající zprávu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy vady zjistil, soud prvního stupně dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o vadu nepodstatnou a odstranitelnou, a že žalobce nemá nárok na výměnu zboží. Takový závěr je ale podle dovolatele v rozporu se skutečností, že vozidlo ani po sedmi pokusech nebylo opraveno tak, že by kmitání volantu bylo odstraněno. Žalobce je přesvědčen, že se jedná o vadu neodstranitelnou, která brání řádnému bezpečnému užívání vozidla a činí jej neupotřebitelným, proto mu náleží nároky vyplývající z podstatného porušení kupní smlouvy, tj. nároky podle § 436 odst. 1 obch. zák. Dále uvedl, že i kdyby mu náležely nároky podle § 437 obch. zák., pak nic nebránilo tomu, aby odstranění vad zboží bylo provedeno dodáním náhradního zboží, jestliže vada, kterou nebylo možno odstranit, učinila vozidlo neupotřebitelným.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho odmítnutí, neboť je přesvědčena, že oba soudy věc posoudily v souladu s právem. Má za to, že bylo správně přihlédnuto k tomu, že žalobce v přiměřené lhůtě neoznámil žalované vady, čímž se zbavil možnosti uplatnit právo z odpovědnosti za vady. Zdůraznil, že žalobce u žalované vlastně vůbec vady vozidla nereklamoval, pouze požadoval výměnu vozidla za nové. Za této situace podle žalované soudy správně dovodily, že právo na výměnu zboží žalobci nenáleží.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka nároku z odpovědnosti za vady byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem.
Podle § 428 odst. 1 obch. zák. nemůže být právo kupujícího z vad zboží v soudním řízení přiznáno, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy
a) kupující vady zjistil,
b) kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, kterou je povinen uskutečnit podle § 427 odst. 1 a 2 obch. zák., nebo
c) vady mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě od dojití zboží do místa určení stanoveného ve smlouvě. U vad, na něž se vztahuje záruka za jakost, platí místo této lhůty záruční doba.
K účinkům stanoveným v uvedeném odstavci 1 se přihlédne, jen jestliže prodávající namítne v soudním řízení, že kupující nesplnil včas svou povinnost oznámit vady zboží (§ 428 odst. 2 obch. zák.).
Účinky uvedených odstavců 1 a 2 nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží (§ 428 odst. 3 obch. zák.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v daném případě neposoudil otázku včasnosti uplatnění odpovědnosti za vady ve smyslu § 428 odst. 1 obch. zák. správně, pokud dovodil, že právo žalobce z vad zboží nemůže být v soudním řízení přiznáno z důvodu, že žalobce nepodal zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy vady zjistil, učinil-li tak až dne 3.8.2004, když o tvrzené vadě vozidla věděl minimálně od 13.4.2004. Odvolací soud při posouzení včasnosti uplatnění odpovědnosti za vady ale pominul zjištění soudu prvního stupně, že žalobce v záruční době uplatnil vadu vozidla spočívající v kmitání volantu při jízdě (s požadavkem opravy) v autorizovaném servisu sítě Renault poprvé dne 13.4.2004 a následně dne 8.6.2004, 12.6.2004, 22.6.2004, 23.7.2004, a 6.8.2004, neboť vada se vyskytovala opakovaně. Za tohoto skutkového zjištění není možno dospět k závěru, že při poslední reklamaci vozidla přímo u prodejce vozidel značky Renault neuplatnil žalobce vady vozidla včas, pokud již předtím vždy bez zbytečného odkladu po výskytu vady uplatnil vady u autorizovaného servisu značky Renault. Zamítnutí žaloby potvrzené odvolacím soudem z důvodu nesplnění povinnosti žalobcem uplatnit vady včas, bez zbytečného odkladu, je tedy nesprávným právním posouzením daného skutkového stavu vedoucí k nesprávné aplikaci § 428 odst. 1 a 2 obch. zák.
V dané souvislosti je možno poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2009, sp. zn. 23 Cdo 2191/2007, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není přijatelný požadavek na uplatnění vad zboží vozidla jen u prodejce, kde kupující vozidlo koupil a jehož sídlo (resp. provozovna) může být i značně vzdáleno od bydliště (sídla) kupujícího, jsou-li snadno dostupné rozlehlé sítě autorizovaných značkových prodejců a jejich specializované servisní služby příslušné tovární značky vozidla. Bylo by neudržitelné požadovat po kupujícím, aby za každých okolností uplatňoval nároky z odpovědnosti za vady přímo u tzv. svého prodejce. Takový závěr by podle Nejvyššího soudu vedl v obchodní praxi ke zcela nepřijatelným důsledkům.
Z výše uvedených důvodů není tedy možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za správné, bylo-li učiněno na základě nesprávné aplikace práva (§ 428 odst. 1, 2 obch. zák.), a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. května 2012


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu