23 Cdo 2023/2009
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 682 obch. zák., § 331 obch. zák., § 375 obch. zák., § 689 obch. zák.




23 Cdo 2023/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci žalobkyně Nordmann, Rassmann Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 12, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 45242143, zastoupené JUDr. Jiřím Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 6 - Bubenči, Puškinovo náměstí 14, proti žalované Československé obchodní bance, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/14, PSČ 115 20, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení částky 429 684 USD s příslušenstvím, event. 12 909 855 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 31/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 370/2008-369, takto

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č. j. 39 Cm 31/2007-274, ve znění opravného usnesení ze dne 18. července 2008, sp. zn. 39 Cm 31/2007, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 12 909 855 Kč s úrokem z prodlení ve výši 17,2 % ročně za dobu od 1. 1. 1997 do zaplacení (výrok I), v části o zaplacení úroků z prodlení z částky 12 909 855 Kč ve výši 1,8 %% ročně za dobu od 1. 1. 1997 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II), v části týkající se plnění v cizí měně, tedy v části týkající se zaplacení částky 429 984 USD s příslušenstvím řízení zastavil (výrok III) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok IV) a o povinnosti žalované zaplatit České republice na soudním poplatku 1 032 680 Kč (výrok V).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 370/2008-369, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ve vyhovujícím výroku ve věci samé I. a nákladových výrocích IV. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Ministerstvo financí povolilo žalobkyni na základě její žádosti čerpání finančních prostředků z tzv. účtu SOMA (zřízeného na základě mezinárodní dohody uzavřené mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Tureckou republikou u Centrální banky Turecké republiky), a to ve výši 3 000 000 USD s disážiem 12 % a termínem vrácení prostředků ve výši 2 640 000 USD do státního rozpočtu do 31. 12. 1996 a dále mu bylo povoleno čerpat další prostředky ve výši 750 000 USD s disážiem 11 % a termínem vrácení do 31. 10. 1996. Žalobkyně následně objednala u turecké společnosti RODOP TUTUN TICARET VE SANAYI, A.S., (dále jen RODOP ) dodávku tabáku, jejíž cena měla být zaplacena z uvedeného účtu SOMA, a to formou neodvolatelného dokumentárního akreditivu ve výši 3 643 200 USD platného do 1. 12. 1996. Nakoupený tabák měl být dále prodán německé společnosti REEMTSMA. Dne 31. 10. 1996 dala žalobkyně žalované příkaz k otevření akreditivu ve prospěch beneficienta společnosti RODOP na částku 3 643 200 USD s tím, že akreditiv měl být platný do 1. 12. 1996 a výplaty měla provést zahraniční banka EMLAK BANK Izmir (dále jen EMLAK BANK ). Žalovaná poté akreditivní listinu vystavila dne 7. 11. 1996 a v tentýž den žalobkyni o otevření akreditivu písemně informovala. Mezi účastnicemi řízení došlo k uzavření smlouvy o otevření akreditivu, nebylo však v ní výslovně sjednáno, že EMLAK BANK bude po výplatě z akreditivu hojena prostředky z účtu SOMA. V době, kdy měl být akreditiv vyplacen, byl na účtu SOMA dostatek prostředků, současně však došlo z turecké strany z důvodů souvisejících s dělením ČSFR na dva samostatné státy k blokaci těchto prostředků. O těchto problémech se dozvěděla od EMLAK BANK i společnost RODOP, která byla přímo vyzvána, aby předmětný tabák ani nenakládala na loď do vyřešení problémů s akreditivem. Společnost RODOP se proto ani nepokusila o čerpání akreditivu a obchod s žalobkyní neuskutečnila. K deblokaci prostředků pak došlo až po výslovném souhlasu slovenské strany ke dni 27. 11. 1996.
Vzhledem k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu, který vyslovil v rozsudku ze dne 28. února 2007, č. j. 32 Odo 1054/2004-221, dospěl odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, že žalovaná porušila svou právní povinnost zajistit proplacení akreditivu a žalobkyně jednala v souladu se svou prevenční povinností podle ustanovení § 415 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle § 689 obch. zák. je při dokumentárním akreditivu banka povinna poskytnout oprávněnému plnění, jestliže jsou bance předloženy během platnosti akreditivu dokumenty určené v akreditivní listině. Splnění závazku banky poskytnout plnění nemůže být vázáno na dostatek finančních prostředků na účtu příkazce. I kdyby na tomto účtu dostatek prostředků nebyl, nic by to na povinnosti banky poskytnout plnění neměnilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Podle obsahu dovolání přitom namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka polemizuje se závěry dovolacího soudu, které vyslovil v rozsudku ze dne 28. února 2007, sp. zn. 32 Odo 1054/2007. Právní závěr dovolacího soudu nebyl přesvědčivý. Od závazného právního názoru dovolacího soudu se pak rozvíjely nesprávné závěry soudů nižších stupňů. Porušení, resp. nenaplnění smluvního vztahu mezi žalobkyní a Ministerstvem financí ČR nebylo způsobeno žalovanou. Oprávněný z akreditivu, ačkoli mohl předložit dokumenty specifikované v akreditivní listině a požádat o výplatu z akreditivu, neboť závazek banky vystavující akreditiv zde nepochybně byl, této možnosti nevyužil a obchod údajně se žalobkyní neuskutečnil. Žalovaná splnila svou povinnost vyplývající z ustanovení § 682 obch. zák. Na podkladě UCP mohl oprávněný uplatňovat nároky z akreditivu přímo na žalované jako bance vystavující akreditiv. Nebo banka EMLAK BANK mohla požadovat na žalované hojení z jiných prostředků než z účtu SOMA. Tyto pravidly dané povinnosti žalovaná nikdy nepopírala ani nezpochybnila. Nemůže být odpovědná za to, že akreditiv, podle UCP funkční, použit nebyl. Použitelnost akreditivu nezávisela výlučně na použitelnosti prostředků z účtu SOMA. Kdyby však žalovaná byla činěna odpovědnou právě za použitelnost prostředků právě z účtu SOMA, byla by na ni přenesena odpovědnost za problémy, které nastaly v důsledku rozpuštění Československé federace, konkrétně problémy při dělení prostředků, k nimž patřil i zůstatek účtu SOMA mezi nástupnické státy.
V daném případě nešlo o běžný obchod, kdy k zaplacení zboží na straně žalobkyně měly být použity prostředky ČR, které byly žalobkyni ze strany ČR svěřeny a které žalobkyně měla po provedení transakce vrátit do státního rozpočtu ČR, po odečtení nákladů. I na straně žalobkyně měla být předpokládaná dostatečná odbornost při řešení komplikovanějších zahraničních obchodů, pokud ji ČR zmocnila k provedení deblokace její pohledávky v Turecku. Závěr o plnění prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák. na straně žalobkyně, když nebyly využity všechny možnosti uskutečnění obchodní a hojení z akreditivu, které byly možné a byly sjednány, je podle dovolatelky problematický.
Dovolatelka namítá, že je problematické, jak by měl být posuzován průměrný zisk žalobkyně, když šlo o obchod svým způsobem ojedinělý, který žalobkyně neuskutečňovala běžně. Pokud by měl být nahrazen průměrný ušlý zisk, nešlo by o náhradu částky představující disážio, ale částky, která by měla být posuzována na základě jiných kriterií .
Dovolatelka dále nesouhlasí s některými skutkovými závěry odvolacího soudu. Názor dovolacího soudu vyšel z tvrzení žalobkyně, nikoli z provedeného dokazování, že EMLAK BANK odmítla sjednané plnění poskytnout, resp. oprávněné sdělila, že akreditiv proplacen nebude, což nebylo důkazy osvědčeno, resp. z nich nevyplývá.
Dovolatelka konečně uvádí, že odvolací soud dostatečně neposoudil změnu žalobního nároku žalobkyní, kdy žalobkyně na základě podání ze dne 1. června 2007 změnila žalobní petit tak, že nadále požadovala po žalobkyni zaplacení částky 12 909 855 Kč s příslušenstvím, když tuto částku požadovala původně in eventum , přičemž nespecifikovala pro jaký určitý případ ji požaduje. Pokud před podáním žaloby v dubnu 2007 vyzýval žalovanou k náhradě škody, požadoval pouze nárok v USD. Původní nárok v USD vzala přitom žalobkyně zpět. Soud se nevypořádal s nejasnostmi petitu. V průběhu řízení bylo uvedeno, že jde o eventuální petit, podle žalované mělo jít ale spíše o petit alternativní.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a dovolání za nepřípustné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za právně významné.
Dovolatelka předně napadá právní závěry odvolacího soudu o porušení povinnosti žalované jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu a nesprávné právní závěry o splnění prevenční povinnosti žalobkyně podle ustanovení § 415 obč. zák.
Závěry odvolacího soudu jsou zcela v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, které vyslovil v rozsudku ze dne 28. února 2007, sp. zn. 32 Odo 1054/2007, a od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v novém projednání věci.
Podle § 682 obch. zák. se smlouvou o otevření akreditivu zavazuje banka příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky, a příkazce se zavazuje zaplatit bance úplatu.
Podle § 375 obch. zák. bylo-li porušení povinnosti ze závazkového vztahu způsobeno třetí osobou, které povinná stran svěřila plnění své povinnosti, je u povinné strany vyloučena odpovědnost jen v případě, kdy je u ní vyloučena odpovědnost podle § 374 a třetí osoba by rovněž podle tohoto ustanovení nebyla odpovědnou, kdyby oprávněné straně byla přímo zavázána místo povinné strany.
Dovolací soud v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že i když oblast bankovních služeb na rozdíl od jiných služeb, běžných v tržní ekonomice - vykazuje jistá specifika, daná povahou bankovnictví, platí i v této oblasti, že poskytovatel služeb banka je specializovaným, vysoce profesionálním obchodníkem, který musí nést i kvalifikovanou odpovědnost za úroveň a kvalitu bankovních služeb. Tuto profesionální odpovědnost není možno přesouvat na klienta (příkazce ve smlouvě o otevření akreditivu), který má právo očekávat, že banka zabezpečí, aby oprávněnému mohlo být sjednané plnění po splnění stanovených podmínek poskytnuto (§ 682 odst. 1 obch. zák.). Je přitom nerozhodné, že ke splnění svého závazku ze smlouvy o otevření akreditivu použije další banku, neboť platí zásada vyjádřená v § 331 obč. zák., že plní-li dlužník svůj závazek pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by závazek plnil sám, nestanoví-li tento zákon jinak.
V mezinárodním obchodním styku provádějící banka sama volí trasu, po které bude platba provedena a banku (banky) v zahraničí, které eventuálně budou zprostředkujícími bankami, jejichž prostřednictvím bude platba postupně realizována. Provádějící (tuzemská) banka musí zároveň vzít v úvahu i všechny rizikové faktory. Odpovědnost za tento postup nelze přesouvat z kvalifikované banky na zákazníka, který volí bankovní službu mimo jiné právě proto, aby měl právní jistotu, že jeho závazek vůči oprávněnému bude po splnění stanovených podmínek oprávněným bankou splněn.
V posuzovaném případě žalovaná jako povinná osoba použila třetí osobu EMLAK BANK v Turecku, jíž svěřila plnění své povinnosti ze smlouvy o otevření akreditivu uzavřené s žalobkyní spočívající v umožnění poskytnout oprávněnému v dané věci turecké společnosti RODOP - sjednané plnění za podmínek stanovených ve smlouvě. Otázku vyloučení odpovědnosti (liberaci) třetí osoby je proto nutno posuzovat podle podmínek, stanovených v § 375 obč. zák. Je sice pravdou, že nepravdivá informace EMLAK BANK oprávněné společnosti RODOP, že nedojde k proplacení akreditivu z důvodu nedostatku prostředků na účtu, je skutečností, jež nastala nezávisle na vůli povinné osoby (tj. žalované), žalovaná nicméně za jednání EMLAK BANK podle ustanovení § 331 a § 375 obch. zák. odpovídá.
Pokud tato turecká banka ještě před tím, než měla oprávněná společnost RODOP možnost předložit sjednané dokumenty za účelem provedení platby, odmítla sjednané plnění poskytnout, resp. oprávněné společnosti sdělila, že akreditiv proplacen nebude, nelze dovodit, že žalovaná neporušila svoji povinnost ze smlouvy o akreditivu, pokud oprávněná společnost bance nepředložila doklady potřebné k proplacení akreditivu. Postup žalobkyně lze považovat za souladný s ustanovením § 415 obč. zák. Žalovaná, jíž se ve smyslu ustanovení § 331 a § 375 obč. zák. přičítá jednání EMLAK BANK, pak porušila svoji povinnost ze smlouvy o akreditivu zajistit jeho proplacení.
Zpochybňuje-li proto opětovně žalovaná uvedené právní závěry dovolacího soudu, z nichž při svém rozhodování soudy nižších stupňů vyšly, nezakládá svým dovoláním žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí stejně tak nezakládá polemika žalované o způsobu určení výše škody podle výše průměrného ušlého zisku. Na otázce určení výše náhrady škody výší ušlého průměrného zisku žalobkyně přitom výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Ušlý zisk podle závěrů odvolacího soudu představuje disážio, specifikované Ministerstvem financí ČR ve zprávách ze dne 20. září 1995 a ze dne 7. května 1996.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se nesprávných či neúplných skutkových závěrů odvolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatel uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Obdobně přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky směřující do tvrzených vad řízení, kterými měl odvolací soud řízení zatížit při nesprávném posouzení navržených změn žaloby žalobkyní. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno výhrady dovolatelky proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů z hlediska jejich obsahu podřadit, se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží a o situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a jejím prostřednictvím je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; zkoumané námitky procesních pochybení nezahrnují žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, formulující požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně v celkové výši 12 360 Kč sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč [§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a DPH z nákladů právního zastoupení ve výši 20 %, tj. 2 060 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně svoji povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. května 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu