23 Cdo 2002/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 2002/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s. r. o. , se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, IČO 62967541, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, PSČ 110 00, proti žalované dm drogerie markt s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1485/19, PSČ 370 01, IČO 47239581, o zaplacení částky 224 422,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 2422/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2015, č. j. 8 Cmo 383/2014-257, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř. )

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. září 2014, č. j. 13 Cm 2422/2009-240, zastavil řízení (výrok pod bodem I), rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobkyni ve výši 7 184 Kč (výrok pod bodem II) a stanovil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 57 596 Kč výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. února 2015, č. j. 8 Cmo 383/2014-257, odmítl odvolání žalobkyně směřující proti I. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok pod bodem I), napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok pod bodem II. písm. a) a ve výroku III. změnil tak, že jej doplnil o větu: Z částky 57 596 Kč není žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 23 038,40 Kč (výrok pod bodem II. písm. b) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Důvodnost dovolání žalobkyně spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání žalobkyně vyvozuje i z nesprávného poučení o nepřípustnosti dovolání. Odvolacímu soudu co do výroku pod bodem I. dovolatelka vytýká, že použil § 202 odst. 3 o. s. ř. a odmítl její odvolání, ač nesměřovalo pouze proti odůvodnění usnesení soudu prvního stupně. K potvrzujícímu výroku o vrácení části soudního poplatku dovolatelka namítá, že soudní poplatek měl být vrácen v celé výši dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a nebylo na místě aplikovat ustanovení § 10 odst. 4 tohoto zákona. Soudu prvního stupně žalobkyně vytýká, že nepřerušil řízení, ač pro tento postup byly splněny zákonné podmínky. Proti nákladovému výroku brojí tím, že náklady řízení nebyly vynaloženy hospodárně a účelně.
Z důvodů výše uvedených dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje stanovené náležitosti.
Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013) vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze uvádí, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Blíže však nevymezuje ani právní otázku, která by měla být posouzena jinak. Nelze přisvědčit argumentaci dovolatelky, že přípustnost dovolání je dána z důvodu nesprávného poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání není přípustné. Nesprávné poučení o přípustnosti, resp. nepřípustnosti dovolání nezakládá automaticky jeho přípustnost, ale má vliv pouze na délku lhůty k podání dovolání (§ 240 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. září 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu