23 Cdo 1988/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.




23 Cdo 1988/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně RUDOLF JELÍNEK Slovakia, s. r. o. , se sídlem ve Skalici, Kráľovská 1, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36311448, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, proti žalované K A M E X, spol. s r. o. , se sídlem ve Starém Městě, Kostelanská 2122, identifikační číslo osoby 46342591, zastoupené Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, o zaplacení částky 711.536,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15/6/11 Cm 159/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 8 Cmo 227/2015-365, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. dubna 2015, č. j. 15/6/11 Cm 159/2001-338, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 711.536,20 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 287.924 Kč na náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil (první výrok) a v bodě II. výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 282.924 Kč (druhý výrok). Nakonec soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva výslovně vylučovala možnost prodeje zboží na území České republiky), na kterých buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud, a namítá-li konkrétní vadu řízení (že odvolací soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí), uplatňuje tím jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv pouhá (ať již domnělá či skutečná) vada řízení. Ani námitky, kterými zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, nepředstavují polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím skutkového dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud nezabýval právním posouzením nemožnosti plnění, která měla způsobit zánik závazku ztrátou kamionu, přehlíží, že určující pro závěr odvolacího soudu o povinnosti k náhradě škody bylo zjištění, že ke ztrátě zboží došlo v důsledku jednání žalované, která porušila své povinnosti při zajišťování přepravy výběrem podvodného dopravce.
Poukazuje-li konečně dovolatelka na řešení otázky možnosti uplatňovat regresem po žalované plnění, které žalobkyně poskytla dodavateli, aniž by na to měl dodavatel zákonný nárok , vychází z vlastních skutkových tvrzení a přehlíží, že podle závěrů odvolacího soudu plnila žalobkyně dodavateli na základě povinnosti nahradit škodu v důsledku porušení povinnosti vyvézt smluvní výrobky na území Slovenské republiky.
Dovolání žalované směřuje výslovně i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř. uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116). Její dovolání je tak v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání (§ 241b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu