23 Cdo 1977/2010
Datum rozhodnutí: 25.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 450 obch. zák.




23 Cdo 1977/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Bohemia Hop, a.s. , se sídlem v Žatci, Mostecká 2580, identifikační číslo osoby 14865602, zastoupené JUDr. Pavlem Cibulkou, advokátem, se sídlem v Žatci, Mostecká 2580, proti žalovanému 1) Doc. Ing. V. P., CSc., zastoupenému Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, a 2) PhDr. R. V. , zastoupenému JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Poděbrad 1154/6, o zaplacení částky 799.043,80 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 70/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 6 Cmo 316/2009-335, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2009, č. j. 41 Cm 70/2009-303, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaní č. 1 a 2 byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 799.043,80 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
Soud prvního stupně rozhodoval poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. 32 Cdo 2772/2007-275, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, č. j. 6 Cmo 144/2006-243, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2005, č. j. 41 Cm 361/96-203, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V předchozím průběhu řízení k návrhu žalobkyně soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř. o vstupu žalovaných uvedených v záhlaví do řízení na místo původního žalovaného Léčivé rostliny, s. p. v likvidaci.
Předmětem sporu je zaplacení částky 799.043,80 Kč z titulu neuhrazení, resp. částečného plnění za dodávky chmele s tím, že závazek zaplatit uvedenou částku přešel na žalované v souvislosti s privatizací části podniku společnosti Léčivé rostliny, s.p. v likvidaci, která tento závazek vůči žalobkyni měla.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a státním podnikem Léčivé rostliny byla uzavřena kupní smlouva o dodávce chmele na rok 1992 ze dne 14. dubna 1992. Dodávka chmele byla vyúčtována fakturou č. 422893 ze dne 15. prosince 1993. Tato byla částečně uhrazena společností LEROS, s.r.o., a státním podnikem Léčivé rostliny, k úhradě zůstala částka 354.877,- Kč. Státní podnik Léčivé rostliny si objednávkou č. 163/mtz/93 ze dne 26. srpna 1993 objednal dodávku 2.000 kg chmele na adresu Léčivé rostliny, s.p., Praha 5 Zbraslav, stanice dráhy Praha Zbraslav. Dodávka chmele o váze 2.024 kg byla vyexpedována odběrateli, byla vystavena faktura č. 2693 na částku 444.166,80 Kč. Tato faktura nebyla uhrazena. Státní podnik Léčivé rostliny se zavázal neuhrazené faktury v celkové výši 899.044,- Kč vyrovnat v měsíčních splátkách po 50.000,- Kč, avšak splácení nedodržel.
Soud prvního stupně uzavřel, že ve smyslu závazného právního názoru dovolacího soudu nebylo přes následné poučení žalobkyně soudem dle ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o. s. ř. ) v řízení prokázáno, že vymáhaný závazek v žalované výši přešel v rámci privatizace provozu Žatec na žalované, neboť žalobkyně v dalším řízení soudu nepředložila žádné další důkazy, které by svědčily o pasivní legitimaci žalovaných. Žalobkyně přitom nedoplnila ani důkazy k vlastní existenci předmětné pohledávky, respektive ke skutečnosti, zda zboží bylo skutečně dodáno. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných zamítl. Za dané situace se již pro nadbytečnost nezabýval vzájemnými vztahy žalovaných z titulu uzavřené Dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 11. května 1998.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2009,
č. j. 6 Cmo 316/2009-335, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu. Nejprve zkoumal, zda žalobkyně v řízení vylíčila rozhodné skutečnosti tak, aby bylo možno věc právně kvalifikovat a dospět k závěru, že nárok vůči původnímu žalovanému zde byl. Jelikož žalobkyně přes poučení soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. nedoplnila svá žalobní tvrzení týkající se uplatněného nároku co do důvodu a výše, vycházel shodně se soudem prvního stupně z tvrzení a důkazů žalobkyně uvedených v žalobě. Ve vztahu k nároku ve výši 354.877,- Kč nebylo možno z předložených tvrzení a důkazů žalobkyně zjistit, zda zboží chmel, který měl být poskytnut podle kupní smlouvy ze dne 14. dubna 1992, bylo skutečně žalobkyní původně žalovanému dodáno, a tedy nebylo možno zjistit, zda původně žalovaný měl ve smyslu ustanovení § 450 obch. zák. povinnost zaplatit kupní cenu. Rovněž z předloženého expedičního listu nevyplývá, že zboží (na základě objednávky ze dne 26. srpna 1993) bylo původně žalovanému žalobkyní předáno. Jelikož z tvrzení a navržených důkazů žalobkyně nebylo možno zjistit, zda původně žalovaný obdržel tvrzenou dodávku chmelu, nebylo možno zjistit, zda se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák. Proto odvolací uzavřel, že nebylo zjištěno, že původně žalovaný měl povinnost zaplatit kupní cenu dodávky chmele, ani povinnost vydat bezdůvodné obohacení.
Vzhledem ke shora přijatému závěru odvolací soud již považoval za nadbytečné zkoumat, zda žalobkyní tvrzený nárok byl v rámci privatizace převeden na žalované smlouvou o prodeji podniku, a zabývat se otázkou vypořádání vztahů mezi žalovanými týkajících se podniku.
Odvolací soud z uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Konkrétní dovolací důvod výslovně neuvedla. Z obsahu dovolání lze dovodit, že se dovolává nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem [ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a toho, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ustanovení § 241a odst. 3).
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda předmětný závazek souvisel s privatizovaným majetkem. Upozorňuje, že v řízení doložila auditovanou účetní závěrku státního podniku Léčivé rostliny ke dni 1. listopadu 1996, jejíž součástí je inventarizace závazků, která obsahuje konkrétní žalovaný závazek v podobě dvou nezaplacených faktur, jejichž součet se rovná žalovanému závazku. Oba žalovaní potvrdili, že s těmito listinami byli seznámeni. Pří řešení otázky přechodu žalovaného závazku na oba žalované v souvislosti s privatizovaným majetkem žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2002, sp. zn. 29 Odo 173/2002.
Dovolatelka dále zpochybňuje závěry odvolacího soudu v otázce uznání závazku. Nesouhlasí se závěrem, že závazek uznán nebyl. V této souvislosti odkazuje na předložené důkazy a jejich nesprávné hodnocení odvolacím soudem, zejména na dopis ze dne 26. dubna 1995, kterým státní podnik Léčivé rostliny uznává neuhrazené faktury v celkové hodnotě 899.044,- Kč a zavazuje se tyto splácet v měsíčních splátkách 50.000,- Kč počínaje měsícem květnem 1995. Dovolatelka má za to, že odvolací soud nevyhodnotil důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Dále dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud vůbec nezabýval a tudíž ani nevypořádal se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k podniku mezi oběma žalovanými, zda nešlo o projevy smluvní vůle účastníků, které by směřovaly k simulovanému právnímu úkonu, zakrývajícímu disimulovaný právní úkon a směřující k vyloučení ručení.
Dovolatelka navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a žalobkyně byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak se dovolatelka nesprávně domnívá. O přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení totiž nelze uvažovat v případě, rozhodl-li soud prvního stupně jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné pod č. 147 v sešitě č. 20 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, z 10. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1068/2007, či z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5258/2008).
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nebylo z hlediska právního posouzení věci založeno. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými otázkami než právními.
Dovolání žalobkyně přípustné není.
Dovolací soud předně nemohl přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud se proto nezabýval námitkami dovolatelky, že odvolací soud nevyhodnotil důkazy, směřující zejména k tvrzenému uznání závazku, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž je toto rozhodnutí založeno).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil po stránce právní otázku uznání závazku, nezakládá tato její polemika otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť s touto námitkou se Nejvyšší soud již vypořádal v rozhodnutí ze dne 12. března 2009, č. j. 32 Cdo 2772/2007-275, a od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani při novém projednávání věci.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit další dvě skupiny dovolacích námitek směřujících do nesprávných právních závěrů odvolacího soudu jednak v otázce, zda předmětný závazek souvisel s privatizovaným majetkem a jednak v otázce zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k podniku mezi oběma žalovaným s tím zda projevy smluvní vůle účastníků směřovaly k simulovanému právnímu úkonu, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně neprokázala, že zboží bylo původní žalované vůbec dodáno, nevznikla tak povinnost původní žalované zaplatit kupní cenu za dodávky chmele, ani vydat případné bezdůvodné obohacení.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2011

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu