23 Cdo 1960/2014
Datum rozhodnutí: 25.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 46 předpisu č. 207/2000Sb., § 19 předpisu č. 207/2000Sb.




23 Cdo 1960/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BEATIN, s. r. o., se sídlem Plzeň Křimice, Zámecké náměstí 50/7, PSČ 322 00, IČ 26364221, zastoupené JUDr. Miroslavem Svobodou, advokátem se sídlem Praha - Nové Město, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) BELTY, s. r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Příčná 462, PSČ 353 01, IČ 25239589, zastoupené Mgr. Simonou Turkovou, advokátkou se sídlem Tachov, nám. Republiky 86, PSČ 347 01, a 2) PetCenter CZ s. r. o. (dříve GIMBORN Česká republika, s. r. o.), se sídlem Praha 9 Horní Počernice, Do Čertous 2634/7, PSČ 193 00, IČ 44797273, zastoupené Mgr. Júliusem Csorbou, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o ochranu práv z průmyslových vzorů a proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 122/2009, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2011, č. j. 3 Cmo 149/2011-615, takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou domáhala na obou žalovaných ochrany svých práv z průmyslových vzorů a před jednáním nekalé soutěže, které spatřuje v tom, že první žalovaná, jako výrobce vodítek pro psy, vyrábí vodítka shodná s vodítky vyráběnými žalobkyní a tím porušuje práva žalobkyně k jejímu průmyslovému vzoru č. 27530, při tom zároveň v rozporu s dobrými mravy soutěže (účastníci jsou v soutěžním vztahu) využívá zkušeností paní E. D., bývalé zaměstnankyně žalobkyně a původní majitelky průmyslového vzoru, a že druhá žalovaná je distributorem sporných vodítek (blíže v žalobě specifikovaných) vyráběných první žalovanou.
Porušení práv žalobkyně z průmyslových vzorů podle zákona o průmyslových vzorech a jednání nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) se podle žalobkyně první žalovaná dopouští tím, že vyrábí, distribuuje a prodává vodítka pro psy, která jsou splétaná z osmipramenné polypropylénové šňůry, jsou hranatá, jsou zakončena jednou nebo více karabinami a jsou prodávána první žalovanou pod označením ROMI v provedení dle vyobrazení v žalobě, a druhá žalovaná pak tím, že distribuuje a prodává sporná psí vodítka (blíže v žalobě specifikovaná) vyráběná první žalovanou.
Nároky uvedené v žalobě žalobkyně tvrdila proti první i druhé žalované jako nároky z porušení práv z průmyslového vzoru podle § 46 odst. 2 zák. o průmyslových vzorech a současně jako nároky z jednání nekalé soutěže podle § 53 obch. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2011, č. j. 19 Cm 122/2009-539, rozhodl takto:
. První žalovaná je povinna zdržet se výroby, distribuce a prodeje vodítek pro psy, která jsou splétaná z osmipramenné polypropylénové šňůry, jsou hranatá a jsou zakončena jednou nebo více karabinami a jsou prodávána první žalovanou v provedení dle vyobrazení pod označením
ROMI, vodítko pletené silné 8 pram., zkracovací, d. 200cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené silné 8 pram., zkracovací, d. 250cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené silné 8 pram., zkracovací, d. 300cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené střední 8 pram., zkracovací, d. 250cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené střední 8 pram., zkracovací, d. 200cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené tenké 8 pram., zkracovací, d. 200cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené tenké 8 pram., d. 140cm;
co do zbytku nároku ve vztahu k první žalované se žaloba zamítá (výrok I.); . Žaloba na zaplacení první žalovanou částky ve výši 500.000,- Kč se zamítá (výrok II.);
. První žalovaná je povinna do 30 dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na své náklady tento rozsudek v rozsahu záhlaví, znění výroků, dne a místa vyhlášení v celostátním deníku Mladá fronta DNES, ISSN 1210-1168 (výrok III.);
. Druhá žalovaná je povinna zdržet se prodeje vodítek pro psy, která jsou splétaná z osmipramenné polypropylénové šňůry, jsou hranatá a jsou zakončena jednou nebo více karabinami a jsou prodávána druhou žalovanou v provedení dle vyobrazení pod označením
ROMI, vodítko pletené silné 8 pram., zkracovací, d. 200cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené silné 8 pram., zkracovací, d. 250cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené silné 8 pram., zkracovací, d. 300cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené střední 8 pram., zkracovací, d. 250cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené střední 8 pram., zkracovací, d. 200cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené tenké 8 pram., zkracovací, d. 200cm, 2 kar.,
ROMI, vodítko pletené tenké 8 pram., d. 140cm, co do zbytku nároku ve vztahu k druhé žalované se žaloba zamítá (výrok IV.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou (výrok V.)
a o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok VI.).
K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. října 2011, č. j. 3 Cmo 149/2011-615, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. v napadeném vyhovujícím rozsahu potvrdil , ve výroku III. změnil tak, že se žalobkyni nepřiznává právo uveřejnit rozsudek na náklady první žalované, a ve výroku VI. změnil tak, že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 22.600,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Svobody do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a první žalovanou (žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu) a o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou (druhou žalovanou zavázal k náhradě nákladů).
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání první žalované je zčásti důvodné, avšak odvolání druhé žalované důvodné není.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl na základě provedeného dokazování k dispozici pro své rozhodnutí dostatek skutkových zjištění (účastníci ani doplnění dokazování nenavrhovali), z těch vyvodil odpovídající skutkové závěry, na něž odvolací soud pro stručnost odkázal, a za správné považoval i jeho právní posouzení, pokud jde o porušování práv k průmyslovému vzoru žalobkyně a nekalou soutěž ve vztahu k první žalované. Pokud jde o ochranu práv z průmyslového vzoru žalobkyně, odvolací soud se ztotožnil i s tím, že soud prvního stupně aplikoval zák. č. 207/2000 Sb., o průmyslových vzorech, neboť se v daném případě jednalo o zamezení pokračování závadného stavu, který vznikl v r. 2005 a pokračoval dále (nebyl v daném případě žádný zákonný důvod aplikovat dosavadní právní předpis, tj. z doby zápisu průmyslového vzoru). Odvolací soud považoval za správné právní hodnocení soudu prvního stupně ohledně zásahu do práv vlastníka průmyslového vzoru a na přijaté závěry rovněž pro stručnost odkázal. Podle odvolacího soudu na závěru soudu, že první žalovaná i druhá žalovaná svým jednáním (výroba, distribuce a prodej vodítek pro psy) zasáhly do práv žalobkyně, jako vlastníka průmyslového vzoru, nic nemění skutečnost, že první žalovaná byla po určitou dobu majitelkou užitného vzoru, který byl posléze z rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen ÚPV) vymazán, neboť ochrana užitného a průmyslového vzoru se nekryje, užitný vzor chrání technické řešení, průmyslový vzor vnější vzhled, design, barvu apod. Pro rozhodnutí odvolacího soudu byl podstatný stav v době jeho vydání, proto vycházel z toho, že v době rozhodování odvolacího soudu je žalobkyně právoplatným vlastníkem průmyslového vzoru 27530. Pokud by později v důsledku rozhodnutí ve správním řízení došlo např. k výmazu průmyslového vzoru, byla by tato skutečnost důvodem pro obnovu řízení. Odvolací soud má dále za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že jednání první žalované naplňuje všechny znaky skutkové podstaty nekalé soutěže. Má za nepochybné, že v daném případě jsou účastníci (včetně druhé žalované) soutěžiteli na určitém segmentu trhu (potřeby pro psy) a že v soutěžním prostředí za nekalou soutěž lze považovat i zásah do práv žalobkyně k průmyslovému vzoru. Z tohoto důvodu, podle názoru odvolacího soudu, neobstojí další závěr soudu prvního stupně, a to, že úvaha o nekalé soutěži je na místě jen ve vztahu k první žalované, nikoli ve vztahu k druhé žalované, která se podle závěrů soudu prvního stupně nekalé soutěže nedopustila. Podle odvolacího soudu je však i distribuce a prodej dotčených vodítek pro psy nekalou soutěží, neboť i tímto je zasahováno do práv žalobkyně k průmyslovému vzoru. Odvolací soud uzavřel, že i jednání druhé žalované představuje nejen zásah do práv žalobkyně k průmyslovému vzoru, ale také nekalou soutěž podle § 44 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud na základě výše uvedeného podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroků I. a IV. (v zamítavém rozsahu tyto výroky odvoláním žalovaných napadeny nebyly a nabyly již právní moci), kterými bylo vůči první i druhé žalované zčásti vyhověno zdržovacím nárokům s tím, že u druhé žalované vychází povinnost, uložená výrokem IV. rozsudku soudu prvního stupně, jak z titulu ochrany práv vlastníka průmyslového vzoru, tak z titulu ochrany proti nekalé soutěži. Výrok II. rovněž nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci. Pokud jde o vyhovující výrok III., který byl napaden odvoláním první žalované, pak odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že je v daném případě na místě uveřejnit rozsudek. Podle § 155 odst. 4 o. s. ř. (takovýto požadavek žalobkyně sledovala, byť to vyjádřila nepřesně) lze přiznat právo uveřejnit rozsudek v případě, kdy je žalobě vyhověno. V daném případě však bylo žalobě vůči první žalované vyhověno jen zčásti, když nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích byl zamítnut, ani u zdržovacího nároku nebylo vyhověno žalobě v celém rozsahu. Za těchto okolností podle odvolacího soudu nejsou splněny předpoklady pro uveřejnění rozsudku. Pro úplnost odvolací soud ještě uvedl, že při zveřejňování rozsudku nestačí uveřejnit záhlaví, výrok a místo a den vyhlášení rozhodnutí, neboť takovéto kusé údaje bez jakéhokoli odůvodnění nenaplňují účel tohoto institutu. Má-li uveřejnění rozsudku splnit jistou satisfakční funkci (neboť jde o zadostiučinění svého druhu), musí obsahovat alespoň základní odůvodnění.
Vzhledem k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou rozhodoval odvolací soud o nákladech řízení tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a první žalované byl zhruba stejný. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou odvolací soud změnil výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně tak, že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení shodně jako o nákladech řízení před soudem prvního stupně, tj. že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Druhou žalovanou odvolací soud učinil povinnou zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího.
Rozsudek odvolacího soudu napadla první žalovaná (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, tj. že první žalovaná se má zdržet výroby, distribuce a prodeje vodítek pro psy, která jsou splétaná z osmipramenné polypropylénové šňůry, jsou hranatá a jsou zakončena jednou nebo více karabinami a jsou prodávána první žalovanou pod označeními uvedenými v příloze č. 1 spolu s fotografiemi.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť je jím napadán rozsudek odvolacího soudu, o němž se dovolatelka domnívá, že má po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť podle dovolatelky soudy obou stupňů posoudily danou věc v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky uvedené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, takže řešená právní otázka má zásadní význam nejenom pro tuto věc, ale i pro rozhodovací činnost soudů vůbec.
Za právní otázku zásadního významu dovolatelka považuje posouzení rozsahu ochrany průmyslovým vzorem zapsaným v r. 1998, když k údajnému porušování dochází od r. 2005 dosud. Zde odvolací soud podle dovolatelky nesprávně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v dovoláním napadeném výroku I., neboť rozhodl, že soud prvního stupně neměl zákonný důvod aplikovat vyhlášku č. 550/1990 Sb. při posuzování závadného stavu, tedy při hodnocení údajného porušování průmyslového vzoru žalovanou. Podle dovolatelky je třeba se vypořádat s otázkou hodnocení porušování průmyslového vzoru zapsaného v r. 1998 tak, aby v rozhodovací praxi soudů došlo ke sjednocení výkladu rozsahu ochrany průmyslových vzorů podléhajících v době zápisu vyhlášce č. 550/1990 Sb., a to i přes fakt, že k údajnému závadnému stavu začalo docházet v r. 2005. Rozsah ochrany, a tedy i rozsah nároků žalobkyně, co všechno na výrobcích konkurence může oprávněně zakazovat, totiž závisí na údajích v Rejstříku průmyslových vzorů (dále jen Rejstřík) z r. 1998, vedeném ÚPV, které je třeba vykládat podle dosavadní právní úpravy, platné v době zápisu průmyslového vzoru, a nikoli podle právní úpravy aktuální. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu fakt, že soud prvního stupně se řádně nevypořádal s otázkou rozsahu ochrany průmyslovým vzorem zapsaným v r. 1998, neboť nesprávně bral v potaz počátek údajného závadného stavu, tedy rok 2005, a pro posouzení rozsahu ochrany průmyslovým vzorem nesprávně použil aktuální právní úpravu průmyslových vzorů, tj. zákon č. 207/2000 Sb. Dále dovolatelka namítá, že soud prvního stupně nevzal v úvahu také popis průmyslového vzoru, který je součásti zápisu do Rejstříku a který obsahuje písemné shrnutí těch znaků, ve kterých zejména spočívá novost průmyslového vzoru (průmyslový vzor chrání to, co je nové, ostatní znaky nejsou součástí ochrany, novost je základní hmotně-právní atribut průmyslových vzorů), ale namísto toho soud hodnotil fotografii v Rejstříku jako celek, tedy celý výrobek vodítko pro psy spletené z osmipramenné šňůry, neboť pro rozsah ochrany průmyslového vzoru užil současnou platnou právní úpravu zák. č. 207/2000 Sb., podle níž je rozsah ochrany dán pouze vyobrazením, a nikoliv popisem nových znaků , které jsou předmětem novosti a tedy ochrany. Podle dovolatelky pokud by soud prvního stupně použil pro hodnocení rozsahu ochrany jediný právní předpis, který poskytoval hmotně-právní výklad rozsahu ochrany průmyslovým vzorem v r. 1998, a to vyhlášku č. 550/1990 Sb., musel by přihlédnout k popisu nových znaků (tj. k detailům spleteného ukončení šňůry ) , které jsou předmětem ochrany viz příloha č. 2 (kopie karty průmyslového vzoru č. 27530 z Rejstříku). Podle dovolatelky soud prvního stupně obešel návaznost jednotlivých právních úprav pro výklad rozsahu ochrany práv majitele průmyslového vzoru, tj. § 46 odst. 2 zák. č. 207/2000 Sb. Dovolatelka se domnívá, že tím, že soud prvního stupně dobu vzniku právního vztahu založeného průmyslovým vzorem (1998) zaměnil za dobu vzniku údajného porušování průmyslového vzoru žalobkyní (2005), došlo k nesprávnému použití aktuálního právního předpisu, a nikoli dosavadního právního předpisu z doby vzniku právního vztahu výlučnosti k průmyslovému vzoru, který byl založen na výlučné ochraně detailu spleteného ukončení šňůry . Dovolatelka namítá, že nesprávným použitím zák. č. 207/2000 Sb. na starší průmyslové vzory dochází k precedentnímu rozhodnutí, podle něhož se žalobkyně může domáhat práv k jakémukoli osmipramennému spletenému vodítku, a nikoli k detailu spleteného ukončení šňůry, jenž byl původně v r. 1998 podle dosavadní právní úpravy chráněn. Proto dovolatelka (první žalovaná) považuje právní otázku řešenou odvolacím soudem za zásadní, neboť nesprávným použitím právního předpisu došlo k posunu hmotně-právního výkladu průmyslového vzoru zapsaného v r. 1998 tak, že vlastníci průmyslových vzorů zapsaných podle dosavadní právní úpravy dané vyhláškou č. 550/1990 Sb. mohou pro výklad rozsahu ochrany svým průmyslovým vzorem užít současný právní předpis a tím nepřiměřeně zasahovat do právní jistoty soutěžitelů tak, že budou nárokovat širší rozsah ochrany, než jim původně náležel.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku a zrušil i výrok I. soudu prvního stupně.
K dovolání první žalované podala vyjádření druhá žalovaná. S dovoláním první žalované souhlasí a ještě doplňuje, že rozsah průmyslového vzoru žalobkyně nebyl posouzen soudem prvního stupně v souladu se zákonem (viz § 46 odst. 2 zákona č. 207/2000 Sb.), a že soud prvního stupně měl vycházet z hmotně-právních podmínek pro zápis průmyslového vzoru stanovených vyhláškou č. 550/1990 Sb. (viz § 33), tj. že průmyslovým vzorem je chráněn vzhled pouze dvou znaků vodítka: spletené zakončení vodítka a jeho rozpletení pro tzv. úchop na krátko. Dále poukazuje na to, že soud prvního stupně posuzoval zaměnitelnost výrobků žalobkyně a žalované z hlediska jejich celkového vzhledu, aniž by posuzoval zaměnitelnost vzhledu toho, co je průmyslovým vzorem chráněno (znak chráněný průmyslovým vzorem žalobkyně u vodítek vyráběných první žalovanou buď zcela chybí nebo jsou jeho vzhled i provedení výrazně jiné), že nesprávným výkladem relevantních ustanovení zákona i vyhlášky soudem prvního stupně lze dospět k absurdnímu závěru, který dává žalobkyni pro území České republiky výlučnost (monopol) na výrobu jakýchkoliv vodítek splétaných z osmipramenných polypropylénových šňůr.
Nejvyšší soud, se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání první žalované není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li dovoláním napadán výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání není přípustní ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto ustanovení stanovené nejsou dány, vydal-li soud prvního stupně v dané věci jediný rozsudek. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval dovolatelkou položenou právní otázkou, směřující k posouzení rozsahu ochrany žalobkyně z průmyslového vzoru zapsaného v r. 1998, dochází-li k údajnému porušování práv žalobkyně od r. 2005, považovanou dovolatelkou za otázku zásadního právního významu. V projednávané věci dovolatelka (první žalovaná) vytýkala odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že nesprávně právně posoudily věc, když tvrdily, že se první žalovaná dopustila zásahu do práv žalobkyně z průmyslového vzoru č. 27530, a to podle zákona č. 207/2000 Sb. Podle názoru dovolatelky soudy nesprávně použily tento aktuální právní předpis a nikoliv dosavadní právní předpis z doby vzniku právního vztahu výlučnosti k průmyslovému vzoru žalobkyně (vyhl. č. 550/1990 Sb.), založenému na výlučné ochraně detailu spleteného ukončení šňůry .
Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně aplikovaly zákon č. 207/2000 Sb., konkrétně § 46 odst. 2 ( Vztahy z průmyslových vzorů zapsaných do Rejstříku před nabytím účinnosti tohoto zákona se řídí ustanovením tohoto zákona. Vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé se však posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku. ) , takže v důsledku toho rozhodly v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud i soud prvního stupně správně použily zákon č. 207/2000 Sb., o průmyslových vzorech (přestože je zřejmé, že právní vztah výlučnosti k průmyslovému vzoru žalobkyně vznikl již dříve, a to podle tehdejšího právního předpisu - vyhl. č. 550/1990 Sb., založeného na výlučné ochraně detailu spleteného ukončení šňůry ) a správně právně posoudily věc, když dovodily, že první žalovaná se dopustila podle citovaného zákona zásahu do práv žalobkyně z průmyslového vzoru č. 27530.
Dovolací soud dále dovodil, že odvolací soud správně na daný případ aplikoval § 46 odst. 2 zákona č. 207/2000 Sb., o průmyslových vzorech. V daném případě není žádného důvodu aplikovat vyhlášku č. 550/1990 Sb. (z doby zápisu průmyslového vzoru), jak uvádí dovolatelka, pokud se jednalo o zamezení pokračování závadného jednání první žalované (tj. o řešení vztahů z průmyslových vzorů ), které vzniklo v r. 2005 (tedy za účinnosti zák. č. 207/2000 Sb.) a dále pokračovalo. Vztahy účastníků a uplatněné nároky se řídí zákonem č. 207/2000 Sb.
Je namístě poukázat na § 19 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 207/2000 Sb., podle něhož, zápis průmyslového vzoru poskytuje jeho vlastníku výlučné právo užívat průmyslový vzor, bránit třetím osobám užívat jej bez jeho souhlasu, poskytnout souhlas s užíváním průmyslového vzoru jiným osobám nebo na ně právo na průmyslový vzor převést. Užíváním průmyslového vzoru se rozumí zejména výroba, nabízení, uvedení na trh, dovoz, vývoz nebo užívání výrobku, ve kterém je tento průmyslový vzor ztělesněn nebo na kterém je aplikován, nebo skladování takového výrobku k uvedeným účelům. Práva ze zapsaného průmyslového vzoru platí ode dne podání přihlášky. Nebyl-li průmyslový vzor zveřejněn, jeho vlastník může uplatňovat práva ze zápisu vůči třetím osobám jen tehdy, není-li průmyslový vzor užíván v dobré víře.
Pokud první žalovaná bez souhlasu žalobkyně a bez uzavření licenční smlouvy (kterou jí žalobkyně nabídla, avšak první žalovaná ji neakceptovala) užívala průmyslový vzor žalobkyně č. 27530 tak, že od r. 2005 vyráběla, nabízela a uváděla na trh vodítka pro psy pod označením ROMI v typech, jak jsou specifikována ve vyhovující části výroku I. (v provedení dle vyobrazení, jež jsou součástí výroku I. rozsudku soudu prvního stupně), vyvolávající nebezpečí záměny s vodítky pro psy žalobkyně (v provedení dle vyobrazení, jež je součástí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně viz na str. 18), zasáhla tím do práv žalobkyně z průmyslového vzoru. Žalobkyni byl tak správně přiznán zdržovací nárok z titulu ochrany práv vlastníka průmyslového vzoru.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dané jednání první žalované je jednáním, které naplňuje všechny tři základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže. Jednání první žalované je podle § 44 odst. 1 obch. zák. ( Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje. ) jednáním v hospodářské soutěži (žalobkyně a první žalovaná jsou přímými konkurenty, neboť se pohybují na relevantním trhu se shodnými výrobky vodítky pro psy), je v rozporu s dobrými mravy soutěže (zaměstnankyně žalobkyně E. D. převedla celý podnik včetně průmyslových práv na žalobkyni, následně opustila žalobkyni a byla zaměstnána u první žalované, kde započala s výrobou shodných výrobků, s výjimkou omotávky zakončení, a tyto výrobky za první žalovanou nabízela na trhu dále i původním odběratelům žalobkyně; tím první žalovaná vědomě využila vědomostí a zkušeností původní zaměstnankyně žalobkyně) a je způsobilé přivodit žalobkyni újmu (žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně prokázala spíše újmu majetkovou, avšak její náhradu v žalobě nepožadovala, zatímco zásah do nemajetkové sféry žalobkyně či snížení nebo zhoršení její pověsti na trhu v řízení prokázány nebyly). Žalobkyni byl tedy správně přiznán zdržovací nárok z titulu ochrany proti nekalé soutěži.
Nejvyšší soud uzavřel, že v daném případě se první žalovaná dopustila jednání, jímž podle § 19 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb. zasáhla do žalobkyniných práv z průmyslového vzoru č. 27530 a jímž současně naplnila základní podmínky nekalé soutěže dle § 44 odst. 1 obch. zák. Žalobkyni byl zcela správně soudem prvního stupně přiznán (a soudem odvolacím potvrzen) zdržovací nárok z titulu ochrany práv vlastníka průmyslového vzoru i z titulu ochrany proti nekalé soutěži.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), proto dovolání žalované 1) podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) nebylo rozhodnuto, neboť žalovaná 2) nebyla účastnicí dovolacího řízení a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.


V Brně dne 25. listopadu 2014

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu