23 Cdo 1956/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 1956/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Generali Pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, proti žalovanému Česká republika Ministerstvo pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 932/6, zastoupenému JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 4/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2014, č. j. 3 Cmo 99/2014-276, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 19 Cm 4/2013-224, zastavil řízení o zaplacení částek 3,645.850,- Kč a 14,801.019,- Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zdržet se veřejných výroků, jimiž označuje postup žalobkyně za protiprávní či neprofesionální a jimiž tvrdí povinnost žalobkyně nahradit klientům cestovních kanceláří v insolvenci veškeré vložené prostředky bez ohledu k výši limitu pojistného plnění (bod II. výroku). Dále zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaslat ČTK omluvu znění blíže specifikovaného v tomto výroku, a též na své náklady zveřejnit tuto omluvu v celostátních denících Právo, MF Dnes, Hospodářské noviny, Lidové noviny, E15 a ve všech regionálních mutacích Deníků Bohemia (bod III. výroku). Současně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému uhradit částku 1,000.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění v penězích (bod IV. výroku). Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod V. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil, ve výroku V. jej změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 285.076,- Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud odmítá jako relevantní pravdivost odsuzujícího výroku, přičemž se jedná o exces z ustálené judikatury (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002), pak touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud totiž zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011) upozornil, že je třeba zkoumat, zda se hodnotící soud zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy, zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.
Zcela nepřípadné jsou výtky dovolatelky k vyslovenému závěru odvolacího soudu, že právnická osoba je nadána dobrou pověstí, dokud není proveden úspěšně důkaz opaku. Tento závěr je zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, či ze dne 26. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009).
Ani formulací otázky, zda je stát nadán vyšší odpovědností, než osoby práva soukromého, zda atributem není presumpce správnosti a legality jeho aktů, žalobkyně přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nicméně neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým by mělo být (dle mínění dovolatelky) napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Přípustným předmětné dovolání pak nečiní ani dovolatelčina námitka, zda je k rozhodnutí ve věci nezbytné, aby si soud prvého stupně udělal jistotu ve věci výkladu unijního práva . Tato otázka by měla být dle žalobkyně dovolacím soudem posouzena jinak. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., tj. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, neuvedla.
Pokud se týká dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, pak ani v této části není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelka zde opět neuvádí žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl (dle mínění dovolatelky) odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu