23 Cdo 194/2011
Datum rozhodnutí: 29.08.2012
Dotčené předpisy: § 153a odst. 3 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 23 Cdo 194/2011-72

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8 - Libni, Na Žertvách 24/132, PSČ 180 00, IČO 481 15 908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované EBIKA s.r.o., se sídlem v Praze 1, Panská 7/890, PSČ 110 00, IČO 271 53 312 , zastoupené Mgr. Markétou Mrázovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, o zaplacení částky 5 068 206 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 37/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2010, č. j. 3 Cmo 424/2009-56, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Cm 37/2009-30, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 5 068 206 Kč a příslušný úrok z prodlení ve výši 0,035 % denně z částky 5 068 206 Kč za každý kalendářní den od 3. 5. 2007 až do dne zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
V rámci přípravy jednání soud prvního stupně dospěl k závěru, že okolnosti případu odůvodňují užití § 114b občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a proto uložil žalované povinnost, aby se ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě a aby v případě, že nárok uplatněný žalobou neuzná, k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byla žalovaná poučena o tom, že pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává. Soud v takovém případě rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná převzala žalobu dne 16. 1. 2009. Výzvu k písemnému vyjádření ve věci do 30 dnů převzal její právní zástupce dne 12. 3. 2009. Podáním ze dne 31. 3. 2009 doručeným soudu dne 1. 4. 2009 se žalovaná vyjádřila, ovšem obecně v tom smyslu, že nárok žalobkyně neuznává. Současně tímto podáním žalovaná požádala o prodloužení lhůty k vyjádření. Soud lhůtu prodloužil do 12. 5. 2009. V této lhůtě žalovaná opět sdělila podáním ze dne 9. 5. 2009, že nárok žalobkyně neuznává. Žalovaná ani v jednom podání nevylíčila důvod, proč nárok žalobkyně neuznává, a neuvedla ani jedinou rozhodující skutečnost, na níž by stavěla svoji obranu.
Soud prvního stupně proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 611/2007) rozhodl rozsudkem pro uznání. Podání žalované neobsahovala žádné skutečnosti, na nichž by žalovaná stavěla svou obranu a z nichž by soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování. Podání žalované tedy soud prvního stupně nepovažoval za podání, jimiž by byla splněna povinnost vyjádřit se ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. Uplynutím určené lhůty k podání vyjádření došlo k fikci uznání nároku, který byl žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Soud prvního stupně proto rozhodl rozsudkem pro uznání. Soud věc posoudil tak, že účastníci mezi sebou uzavřeli inominátní smlouvu ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. Žalobkyně prokázala, že žalované poskytla služby odvysílala reklamní sdělení žalovanou objednaná, za něž žalovaná nezaplatila. Proto soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 068 206 Kč se sjednaným úrokem z prodlení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2010, č. j. 3 Cmo 424/2009-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud v daném případě postupoval podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a uložil žalované kvalifikovanou výzvou vyjádřit se k žalobě. V dané věci byla žaloba projednatelná, žalobkyně se domáhala žalobou zaplacení celkové částky 5 068 206 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu uvedla pouze, že probíhá mimosoudní jednání a odpor věcně neodůvodnila, což ze zákona nemusela, bylo namístě, aby za účelem řádné přípravy jednání tak, aby věc mohla být rozhodnuta při prvním jednání, se žalovaná k žalobou uplatněnému nároku vyjádřila a označila důkazy na podporu svých tvrzení, pokud nárok neuzná. Za situace, kdy žalovaná v odpovědi na kvalifikovanou výzvu soudu prvního stupně žádné věcné vyjádření nepředložila, požádala o prodloužení lhůty, soud prvního stupně lhůtu do 12. 5. 2009 prodloužil a žalovaná v prodloužené lhůtě pouze sdělila, že nárok neuznává, soud prvního stupně nepochybil, když vydal napadený rozsudek pro uznání. Skutečnost, že se mezi účastníky vede mimosoudní jednání, není podle odvolacího soudu tak závažným důvodem pro to, aby bránila žalované ve věcném vyjádření. Za nedůvodnou považoval odvolací soud i námitku ohledně nepředvídatelnosti rozsudku pro uznání. Žalovaná výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obdržela, její právní zástupkyni byla doručena do vlastních rukou. Skutečnost, že soud prvního stupně lhůtu prodloužil, neznamená, že výzva pozbyla svých účinků. Žalovaná byla povinna ji splnit v prodloužené lhůtě, což neučinila, ač tak mohla. Stejně tak mohla požádat o prodloužení lhůty, či mohla navrhnout, například společně s žalobkyní, přerušení řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázky zásadního právního významu považuje následující:
1) je probíhající jednání o smírném řešení sporu a výhrada žalované k pozdějšímu věcnému vyjádření důvodem pro to, že kvalifikovaná výzva k vyjádření není opodstatněná?
2) lze probíhající jednání o mimosoudním řešení sporu považovat a uznat jako závažný důvod, který brání žalované ve věcném vyjádření?
Dovolatelka zdůrazňuje, že rozsudek pro uznání je institutem procesní povahy a že jeho použití je vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek § 153a o. s. ř. ve spojení s § 114b o. s. ř. Tato ustanovení je třeba vykládat restriktivně a v případě pochybností o splnění těchto podmínek rozsudek pro uznání nevydat. Opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Žalovaná uvádí, že podává dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu dovolání se však podává, že uplatňuje i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci z hlediska splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.
Dovolatelka namítá, že na výzvu soudu v prodloužené lhůtě reagovala písemným podáním ze dne 9. 5. 2009 tak, že nárok neuznává a že si vyhrazuje předložení podrobného vyjádření a dalších důkazů k věci samé až pro případ, že probíhající jednání sporných stran ohledně mimosoudního vyřešení celé záležitosti a o uzavření smíru, který v době tohoto podání již měl konkrétní vzájemně předjednané a odsouhlasené podmínky, skončí neúspěšně.
Dovolatelka je dále přesvědčena, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. Povaha věci ani okolnosti případu nevyžadovaly vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. Splnění podmínek pro vydání výzvy soud prvního stupně nijak nerozebral, pouze konstatoval, že okolnosti případu odůvodňují užití § 114b o. s. ř., aniž by uvedl, z jakých skutečností tak dovozuje. Žalovaná soudu sdělila, že nárok neuznává, a uvedla vážný důvod k nevyjádření se k žalobě probíhající jednání o mimosoudním vypořádání nároků stran. Podle žalované by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení, pokud by soud požadoval, aby se žalovaná vyjadřovala k podané žalobě a platila zbytečné náklady např. na právní zastoupení s tím související, když zároveň probíhala velmi korektní jednání o uzavření smíru.
Žalovaná dále namítá, že v dané věci nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť žaloba neobsahuje všechny skutečnosti a důkazy rozhodné pro přiznání daného nároku, a to zejména důkazy ohledně toho, zda žalobkyně skutečně poskytla předmětná plnění dle smlouvy, tj. zda reklamní sdělení řádně odvysílala.
Rozsudek odvolacího soudu je dle dovolatelky v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jelikož žalovaná nárok neuznala a z jejích podání vyplývalo, že probíhají mimosoudní jednání o smírném narovnání sporu. Pokud se soud prvního stupně dotazoval, zda mimosmluvní jednání skutečně probíhají a nerozhodl rozsudkem pro uznání hned po uplynutí původní lhůty, pak žalovaná oprávněně očekávala, že soud její argumenty pro nepředložení podrobného vyjádření podle výzvy dle § 114b o. s. ř. přijal. Vydáním rozsudku pro uznání po pěti měsících po uplynutí lhůty k vyjádření a po vydání dvou dalších výzev směrem k žalobkyni ohledně postupu mimosoudních jednání byl proto porušen princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Závěrem dovolatelka shrnula, že rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívají na nesprávné interpretaci ustanovení § 153a o. s. ř. ve spojení s § 114b o. s. ř. Z toho důvodu žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dospěl přitom k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. má zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dovodil, že podmínky ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. splněny nebyly a nelze tudíž uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam.
Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, jelikož napadá výklad ustanovení § 114b o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. Při přezkoumání přípustnosti dovolání se tedy Nejvyšší soud zaměřil na otázku správnosti výkladu těchto ustanovení odvolacím soudem, jelikož nesprávný výklad procesněprávního předpisu by přípustnost podaného dovolání mohl založit.
Dovolatelka souhrnně namítá, že se ve lhůtě stanovené soudem vyjádřila, že nárok neuznává, že důvodem pro nepředložení vyjádření je probíhající mimosoudní jednání a že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v řízení, žalované byla na její žádost prodloužena lhůta k vyjádření se k výzvě podle § 114b o. s. ř. do 12. 5. 2009. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že podání, která žalovaná do této lhůty učinila, nelze považovat za řádné vyjádření k doručené výzvě. Uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaná bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání. Za vážný důvod k nepodání vyjádření na základě výzvy soudu podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nelze považovat probíhající mimosoudní jednání stran. Žalovaná musela mít s ohledem na mimosoudní jednání k dispozici potřebná tvrzení a důkazy k tomu, aby se ve věci mohla k výzvě soudu prvního stupně vyjádřit alespoň tak, že uvede rozhodné skutečnosti, přiloží listinné důkazy a označí rozhodné důkazy k prokázání svých tvrzení. Samotný fakt, že probíhá mimosoudní jednání, proto nelze považovat za vážný důvod bránící žalované vyjádřit se. Soud prvního stupně navíc původní lhůtu k podání vyjádření prodloužil a rozhodnutí vydal až víc jak měsíc poté, kdy mu žalobkyně sdělila, že mimosoudní jednání bylo neúspěšné.
Žalovaná dále namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť to nevyžadovala povaha věci, či okolnosti případu.
Povahou věci se rozumí její typová, skutková či právní obtížnost, která sama o sobě vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout.
Okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími určitý konkrétní spor, který jinak nemusí být typově složitý po skutkové nebo právní stránce. Půjde např. o situaci, kdy žalovaný nevyhověl prosté výzvě soudu podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu věci mimořádně obtížnou tu jsou takové skutečnosti, které vedou k závěru, že bez vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto.
Právě takové okolnosti v dané věci odůvodňovaly vydání výzvy podle § 114b o. s. ř., když žalovaná podala odpor proti platebnímu rozkazu, v němž pouze uvedla, že mezi stranami probíhá jednání o uzavření smíru a v případě, že jednání skončí neúspěšně, předloží podrobné vyjádření a navrhne důkazy. Bylo proto namístě, jak konstatoval již odvolací soud, aby za účelem řádné přípravy jednání tak, aby věc mohla být rozhodnuta pokud možno při prvním jednání, se žalovaná k žalobou uplatněnému nároku vyjádřila a označila důkazy na podporu svých tvrzení, pokud nárok neuzná.
Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť žaloba neobsahovala všechny skutečnosti a důkazy rozhodné pro přiznání daného nároku, a to zejména důkazy ohledně toho, zda žalobkyně skutečně poskytla předmětná plnění dle smlouvy, tj. zda reklamní sdělení řádně odvysílala. V § 153a odst. 3 o. s. ř. je upravena fikce uznání nároku. U rozsudku pro uznání rozhoduje soud bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobkyně podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobkyně jako nedůvodné. Rozsudek pro uznání je vydáván na základě fikce uznání žalobou uplatněného nároku, je proto pouze nezbytné, aby ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě jasně a zřetelně vyplývaly údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Povinností žalobkyně je tedy vylíčit alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými je vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Z žalobního návrhu musí tedy jasně vyplývat, o jaký nárok v řízení jde. Je-li žaloba pro vady neprojednatelná nebo zjevně bezdůvodná, není přípustné, aby byla žalovaná vyzvána k vyjádření, neboť to neodůvodňují povaha věci a ani okolnosti případu a nemohou být též splněny zákonné předpoklady pro rozhodnutí věci platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, nebo aby bylo nařízeno přípravné jednání; o takové žalobě proto nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Takové okolnosti nebyly v řízení před soudem prvního stupně zjištěny. Lze proto uzavřít, že v dané věci byly splněny podmínky vydání rozsudku pro uznání.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. srpna 2012

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu