23 Cdo 1931/99
Datum rozhodnutí: 16.11.2000
Dotčené předpisy:




23 Cdo 1931/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. T., proti žalovanému K. F., o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 92/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 1999, č.j. 25 Co 14/99-42, takto :

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 1999, č.j. 25 Co 14/99-42, potvrdil rozsudek ze dne 29. července 1998, č.j. 5 C 92/95-27, jímž Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující, aby žalovanému byla ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen restituční zákon"), uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. č. 426/4 v katastrálním území a obci K.; návrh (žalobce) na připuštění dovolání zamítl.

Přestože žalobce k vydání věci žalovaného vyzval a žalobu u soudu podal včas, neboť počátek obou lhůt se odvíjel od právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 1994, sp. zn. Tz 15/93, jímž byli žalobcovi rodiče rehabilitováni (§ 5 odst. 2, 4, § 20 odst. 3 restitučního zákona), ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován; povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 2 restitučního zákona totiž může být jen fyzická osoba, která věc od státu za uvedených okolností nabyla, je tedy ke dni účinnosti zákona jejím vlastníkem". Podle skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně z výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v M. - listu vlastnictví č. 44 pro katastrální území a obec K., okres M., z 10. prosince 1997, a z identifikace parcel bývalého Střediska geodézie v M. z 12. září 1991, je totiž vlastníkem sporného pozemku na základě hospodářské smlouvy ze dne 20. září 1966 (a tedy i povinnou osobou) Česká republika - Památkový ústav středních Čech v P.; žalovaný je uživatelem pozemku.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř."). Naplnění vady řízení podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spatřuje dovolatel v tom, že soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhu na výslech žalovaného a nedoručily mu podání ze dne 23. března 1999 ( doplnění odvolání žalobce s návrhem na připuštění dovolání"). Oproti odvolacímu soudu považuje dovolatel otázky vymezené v průběhu odvolacího řízení - zda povinnou osobou k vydání pozemku je též osoba uvedená ve výpisu z bývalé evidence nemovitostí, který není správný a nerespektuje existenci listiny zakládající vlastnické právo a držbu třetí osoby", a zda a jaký vliv na pasivní legitimaci ve sporu o vydání nemovitostí dle zák. 87/1991 Sb. má změna resp. opožděná změna zápisu v evidenci nemovitostí resp. katastru nemovitostí" - za zásadně významné po stránce právní (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaný je podle názoru dovolatele osobou, která sporný pozemek držela, a z tohoto titulu mu svědčí povinnost nemovitost vydat; okolnost, že se držitel v evidenci mohl posléze opravou zápisu změnit", není důležitá. Jestliže však žalobce byl střediskem geodézie uveden v omyl (co do evidence držitele pozemku), je jeho nárok zachován. Námitky, že soudy obou stupňů nevyslechly žalovaného a nevyžádaly si jeho stanovisko, čímž skutkový stav zůstal zjištěn neúplně, podřadil dovolatel dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. Ze všech uvedených důvodů navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) - jej shledal nepřípustným.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a nikoliv měnícím. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel dřívější rozsudek, kterým tento soud rozhodl jinak. Podmínky stanovené v § 239 odst. 1 o.s.ř. věc rovněž nesplňuje, jelikož odvolací soud výrokem rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Jelikož vady vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/ až e/ a g/ o.s.ř. dovoláním namítány nejsou a dovolací soud jejich existenci z obsahu spisu nezjistil (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda je řízení postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními přepisy) a jestliže se postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vada podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. nespočívá v tom, že soud neprovedl důkazy, které žalobce za účelem verifikace rozhodných skutkových tvrzení navrhoval. Je totiž věcí soudu, které z účastníky navrhovaných důkazů budou provedeny (§ 120 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§ 211 o.s.ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy neprovede (např. proto, že nejsou pro věc důležité), nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem; případné pochybení soudu v tomto směru lze - za situace, kdy dovolání je přípustné - vytýkat dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (přípustnost dovolání však případné postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není sto založit).

Zmatečnost ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. rovněž nezpůsobuje okolnost, že žalovanému nebylo doručeno podání žalobce ze dne 23. března 1999. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura 19/1998 pod číslem 139, vysvětlil, že k vadě podle citovaného ustanovení dovolací soud přihlíží jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli; odnětí možnosti jednat před soudem se tedy musí týkat toho účastníka, který se této vady řízení dovolává, nikoliv protistrany (žalovaného).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené ustanovením § 239 odst. 2 o.s.ř. Nevyhoví-li odvolací soud - ve smyslu uvedeného ustanovení - návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání však není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá výlučně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž - vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již pouze důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž také žalobce (mimo jiné) dovolání zdůvodnil. Protože jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují, nebyl dovolací soud oprávněn správnost dovoláním napadeného rozsudku poměřovat z pohledu námitek dovolatele směřujících proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud své právní posouzení vybudoval (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. není použitelný). Bezcenným se proto jeví tvrzení zpochybňující správnost zjištění, která soudy obou stupňů - ve vztahu k vlastnictví, právu hospodaření a užívání (nájmu) sporného pozemku - učinily z listinných důkazů (výpisu z katastru nemovitostí a z identifikace parcel).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou v daném případě omezeny pouze otázkou (odvolacím soudem považovanou za právně nevýznamnou) - jež je imanentní formulaci obsažené ve (z hlediska § 239 odst. 2 o.s.ř.) včasném návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání ze dne 23. března 1999 ( zda povinnou osobou k vydání pozemku je též osoba uvedená ve výpisu z bývalé evidence nemovitostí ... ) - stíhá-li žalovaného povinnost pozemek vydat, jestliže je jeho uživatelem (nájemcem), jinými slovy, rozumí-li se nabytím věci ve smyslu § 4 odst. 2 (ve spojení s § 20 odst. 1) restitučního zákona i zřízení nájemního vztahu. Ostatní otázky navržené k dovolacímu přezkumu jsou pro úvahy o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevýznamné, protože je odvolací soud vyřešil ve prospěch dovolatele (otázka běhu lhůty k uplatnění práva na vydání věci), popřípadě vzcházejí z odlišných skutkových zjištění (z údajné existence listiny zakládající vlastnictví a držbu třetí osoby", popřípadě z údajných změn zápisů v evidenci a katastru nemovitostí, a z tvrzení, že středisko geodézie uvedlo žalobce v omyl, pokud šlo o evidenci osoby držitele pozemku), než která odvolací soud převzal z řízení před soudem prvního stupně.

Vzhledem k vázanosti užitým dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahovou konkretizací se otázka shora nastolená může stát předmětem dovolacího přezkumu pouze při splnění podmínky, že dovolatel v dovolání její posouzení odvolacím soudem napadl, respektive zpochybnil řešení, které ve vztahu k ní odvolací soud přijal. Žalobce tak učinil, když dovoláním, nevybočujícím z objektivně určené hranice možného dovolacího přezkumu, brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaný - z titulu uživatele (nájemce) pozemku, jehož má za držitele" - není subjektem, který věc od státu ve smyslu § 4 odst. 2 (ve spojení s § 20 odst. 1) restitučního zákona nabyl, a proto nesplňuje předpoklad pro uložení povinnosti vydat věc (neexistenci vlastnického práva žalovaného ke sporné nemovitosti dovolatel nezpochybnil). Pouze k takto vymezené právní otázce může dovolací soud vázat závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky řízení určující; současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu zásadního významu zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve o stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních) nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu (§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), případně v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - nové" - řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 911/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura 2/1998 pod číslem 12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 13/1997 pod číslem 101).

V oblasti trestněprávních vztahů (část třetí, § 19, § 20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) jsou fyzické osoby jako povinné definovány v § 20 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 2 restitučního zákona; jsou jimi ty, jež nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

Z toho, že ustanovení § 4 odst. 2 (ve spojení s § 20 odst. 1) restitučního zákona nespecifikuje nabývací tituly, lze nabytím věci od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, rozumět nejen nabytí vlastnického práva k věci, ale i nabytí věci do (oprávněné) držby (shodně mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1725/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 13/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 1/1998, str. 39-40, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 1998, sp. zn. 23 Cdo 34/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 20/1998 pod číslem 143). Oporu pro tento výklad - představující divergenci judikatury Nejvyššího soudu od stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 1993, Cpjn 50/93, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod číslem 34, dovozujícího, že fyzická osoba, která nenabyla vlastnictví věci od státu, není osobou povinnou k vydání věci" - lze nalézt i v odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98, vysvětlujícím, že ... ustanovení (rozuměj § 4 odst. 2 restitučního zákona) nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci ... V tomto ustanovení ... se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví". Judikatura tedy pojem nabytí věci podle § 4 odst. 2 (ve spojení s § 20 odst. 1) restitučního zákona vykládá nejen jako nabytí do vlastnictví, ale i do držby (typicky kupní smlouvou ze zákonem stanovených důvodů neplatnou), jež - při splnění ostatních podmínek - činí z fyzické osoby (nabyvatele) osobu povinnou.

Jestliže odvolací soud - na podkladě skutkových zjištění v dovolacím řízení již nezměnitelných - uzavřel, že žalovaný jako uživatel (nájemce) pozemku - a tedy nikoliv držitel nýbrž detentor věci - nenabyl nemovitost od státu způsobem předpokládaným v ustanovení § 4 odst. 2 (ve spojení s § 20 odst. 1) restitučního zákona, takže není osobou k jeho vydání povinnou, posoudil danou otázku ve shodě s konstantní judikaturou. Z toho, jak se obecně správné východisko prosadilo při právním posouzení věci - bez ohledu na to, že odvolací soud význam (nadbytečně) přisuzoval i tomu, že ke dni účinnosti zákona ... vlastníkem" pozemku žalovaný nebyl - nelze na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat; přípustnost dovolání proto z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. dovodit nelze.

Protože dovolání v projednávané věci není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) - odmítl (§ 243b odst. 4, 5, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce (dovolatel), který nebyl úspěšný, právo na náhradu svých nákladů nemá a žalovanému žádné náklady (podle obsahu spisu) v tomto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. listopadu 2000

JUDr. Pavel K r b e k, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová