23 Cdo 193/2009
Datum rozhodnutí: 22.09.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 193/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce S. B., s místem podnikání Sídlisko 1. mája I 69/7, Vranov nad Topoľou, IČ 40055477, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. MgA. Michal Šalamounem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 62, Třebíč, PSČ 674 01, proti žalované CHYPA s. r. o. se sídlem v Třebíči, Slavice 80, PSČ 674 01, IČ 25565559, zastoupené Mgr. Robertem Scigielem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, PSČ 602 00, o zaplacení 86.054,40 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 209/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2008, č. j. 27 Co 110/2006-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 6.939,- do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Roberta Scigiela.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Třebíči rozhodl rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 7 C 209/2004-35, že žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 86.054,40 Kč s 0,05% úrokem za každý den prodlení od 1. 10. 2003 do 27. 10. 2005, se zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem byly uzavřeny dvě smlouvy o dílo podle § 536 an. obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) ze dne 17. 3. 2003 a 1. 4. 2004 na montáž topení na stavbě hotelu a na montážní práce na výstavbě bytů, přičemž cena za provedení díla byla určena tak, že za odvedené práce náleží 130,- Kč za odpravovanou hodinu. Za období květen, červen a červenec 2003 nebyly podle žalobce jeho faktury za odpracované hodiny proplaceny. Počet odpracovaných hodin měl být posuzován pověřenou osobou v montážním deníku, takový důkaz však žalobce nepředložil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce počet odpracovaných hodin a výši uplatněné částky neprokázal a žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem v záhlaví označeným tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrdil (výrok I.), změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení co do výše (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud podle odůvodnění rozsudku věc posoudil tak, že mezi účastníky jako podnikateli byl písemnou smlouvou (smlouvami) uzavřen budoucí rámec smlouvy o dílo podle § 536 an. obch. zák. O smlouvou o dílo se v této fázi ještě nejednalo, neboť nebylo určeno, jaké konkrétní dílo má být zhotoveno, popř. jaký má být konkrétně hmotný výsledek činnosti, představující dílo. Podle shodného vyjádření účastníků k uzavření samotné smlouvy o dílo docházelo až přidělením konkrétní práce na stavbě pracovníkům žalobce. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně nenavrhl k důkazu a nepředložil montážní deník, v němž měl být podle smlouvy potvrzován odpovědnou osobou žalované počet odpracovaných hodin v jednotlivých měsících. Pokud se žalobce nezúčastnil jednání soudu prvního stupně, bylo v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v jeho nepřítomnosti, a proto nemohl být poučen o povinnosti označit ke svým tvrzením důkazy ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Poněvadž účastníci byli před skončením jednání poučeni podle § 119a o. s. ř.,nepřicházelo v úvahu předložení těchto důkazů v odvolacím řízení (zásada neúplné apelace, vyjádřená mj. v § 205a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud proto k odvolání žalobcem připojené listiny k důkazu nemohl provést. Pokud jde o počet tvrzených odpracovaných hodin, i když žalovaný uznal hodiny účtované za květen, červen a červenec, je cena těchto prací kryta zaplacenými zálohami odečetem nákladů na ubytovaní a dopravu. Údajně odvedená práce v březnu a dubnu není vůbec žalobcem doložena, a to ani v telefaxovém podání žalovaného.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání v plném rozsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Žalobce má za to že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam,a to v řešení otázky, zda poučení účastníka řízení podle § 119a o. s. ř. je vůči účastníku účinné, pokud je provedeno při jednání, při kterém není tento účastník řízení přítomen. V daném případě se konalo jednání u soudu prvního stupně dne 27. 10. 2005, ze kterého se žalobce omluvil, přičemž nebyl zastoupen advokátem.
V odvolacím řízení žalobce navrhl a předložil k důkazu montážní deník a protože nebyl náležitě poučen, odvolací soud měl důkaz montážním deníkem provést. Jelikož tak odvolací soud neučinil, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v názoru odvolacího soudu, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo podle § 536 obch. zák., ale pouze budoucí rámec smlouvy o dílo a v tomto rámci pak jednotlivé dílčí smlouvy o dílo na každý pracovní úkol v počtech pracovních hodin podle přidělované práce. Dovolatel má za to, že uzavřená smlouva o dílo je pro neurčitost v předmětu plnění neplatná.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že kromě prvního dovolání samotného odvolatele, včas podaného dne 30. 5. 2008, avšak nikoli při splnění podmínky podání osobou s právnickým vzděláním, podal druhé dovolání advokát žalobce dne 19. 11. 2008 po uplynutí stanovené dvouměsíční lhůty, tj. opožděně.
Dovolání je podle názoru žalovaného pouze obstrukčním podáním a navrhuje jeho odmítnutí, resp. zamítnutí a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. ve znění občanského soudního řádu účinném před 1. 7. 2009. Tak je tomu rovněž v posuzovaném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž se podotýká, že i doplněk dovolání byl podán včas soudem ustanoveným zástupcem dovolatele, se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě, jak vyplývá i z obsahu dovolání, jde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž odvolacím soudem byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolání je v takovém případě přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem, jimž lze dovolání odůvodnit, je tak pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž je možno namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud v předmětném případě neshledává.
Dovolatel založil výtku nesprávného právního posouzení věci na úsudku, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky, je pro neurčitost v předmětu plnění neplatná (šlo vlastně o dvě smlouvy).
Je pravdou, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel z obou smluv jako platně uzavřených měl smlouvy o dílo za pouze rámcové smlouvy, v jejíchž rámci pak byly uzavírány dílčí smlouvy o dílo, avšak na tomto právním posouzení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud založil svůj potvrzující výrok ve věci samé na závěru, že podle zjištěného rozsahu provedených prací a oproti tomu plateb žalované, které byly žalobci poskytnuty, nebyla prokázána existence žalované pohledávky za provedené montážní práce.
Zvláště pak je nutno poukázat na to, že s tvrzením o neplatnosti smlouvy vystoupil dovolatel až v dovolání, takže se touto námitkou soud prvního stupně ani odvolací soud nezabýval. Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti.
Pokud dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v řešení otázky poučení účastníka řízení podle § 119a o. s. ř., tj. nedostatku tohoto poučení v návaznosti na ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., a to pro nepřítomnost účastníka ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud poukazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, že poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce) je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (viz rozsudek NS ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006).
Z toho vyplývá, že žalobce nemohl v daném případě pro svou (byť omluvenou) nepřítomnost poučen o povinnosti předložit důkaz mj. montážním deníkem a tento důkaz proto odvolací soud právem v odvolacím řízení nepřipustil ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. (zásada neúplné apelace).
Není proto z výše uvedených důvodů naplněn ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a ofsetů. 2 písm. b) o. s. ř. ani důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), kterýžto posledně jmenovaný důvod by bylo možno v daném případě uplatnit pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu však v tomto případě nebylo.
Nejvyšší soud proto musel uzavři, že napadené rozhodnutí odvolací soud nemá zásadní právní význam ani z toho hlediska, že by bylo v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud tudíž dovolání,a niž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované přiměřené náklady řízení o dovolání, spočívající v odměně advokáta podle § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., dále v paušálu hotových výloh (za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání) v částce 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. a konečně v 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.156,50 Kč, celkem tedy v částce 6.939,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám advokáta Mgr. Roberta Scigiela.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 22. září 2010

JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu