23 Cdo 1927/2009
Datum rozhodnutí: 27.05.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 1927/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupenému Mgr. L. B., advokátkou proti žalovanému S. P., zastoupenému JUDr. I. J., advokátkou o zaplacení 156.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 48/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2008, č. j. 15 Co 476/2008-55, takto:


Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2008, č. j. 15 Co 476/2008-55, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 15. července 2008, č. j. 5 C 48/2008-44 zamítl žalobu o zaplacení 156.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 12. 2007 do zaplacení (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel se domáhal po žalovaném jako zhotoviteli zaplacení smluvní pokuty ve výši 156.000,- Kč za prodlení žalovaného s předáním díla za dobu od 1. 11. 2003 do 10. 7. 2004 na základě článku VIII/2 smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 1. 10. 2000. Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 20. 11. 2003, č. j. 3 C 188/2001-79, který nabyl právní moci dne 6. 12. 2004, zamítl návrh žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 32.250,- Kč za prodlení žalovaného s předáním díla v období od 16. 11. 2000 do 28. 12. 2000 s odůvodněním, že mezi účastníky řízení byla dne 1. 10. 2000 uzavřena smlouva o dílo ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku, avšak žalovaný svoji povinnost řádně ukončit a předat dílo splnil dne 22. 11. 2000. Oproti smluvenému termínu předání díla se žalovaný ocitl v prodlení v období od 16. 11. 2000 do 22. 11. 2000, nárok na smluvní pokutu však soud nepřiznal pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, neboť k prodlení s předáním díla došlo na žádost žalobce. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č. j. 15 Co 234/2004-96 rozhodl, že rozsudek Okresního soudu v Jeseníku se jako věcně správný potvrzuje. Soud prvního stupně v posuzované věci s odkazem na § 159a odst. 1, 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) dovodil, že je vázán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 3 C 188/2001-79, kterým byla vyřešena podstata sporu, což znamená, že žalovaný od 23. 11. 2000 již nebyl v prodlení s předáním díla.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. října 2008, č. j. 15 C 476/2008-55 zrušil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku a řízení zastavil (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud v posuzované věci dovodil, že v dané věci jsou splněny podmínky pro zrušení rozsudku okresního soudu a zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 5 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že v této věci i ve věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 188/2001 jde o tytéž účastníky řízení, ve stejném procesním postavení. Pokud jde o skutkový děj pak podle odvolacího soudu v obou věcech byl žalobcem uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty podle článku VIII/2 smlouvy o dílo za prodlení žalovaného s předáním díla vymezen tvrzením, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 1. 10. 2000 smlouvu o dílo, podle níž měl žalovaný zhotovit dílo na stavbě rodinného domku žalobce ve V. v termínu do 15. 11. 2000 s tím, že žalovaný dílo nedokončil a nepředal. Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 20. 11. 2003, č. j. 3 C 188/2001 dospěl k závěru, že žalovaný předal dílo dne 22. 11. 2000. V předmětné věci se žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 150.000,- Kč za prodlení žalovaného s předáním díla za období od 1. 11. 2003 do 10. 7. 2004. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci jde o tentýž nárok na smluvní pokutu za prodlení žalovaného s předáním díla, přičemž je bez právního významu v jaké výši a za jaké další období se žalobce nároku na smluvní pokutu domáhá.


Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém navrhoval aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nesprávného právního posouzení a dále z důvodu, že řízení obou soudů je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, soudy neprovedly navrhované důkazy a porušily tak právo žalobce na spravedlivý proces. Pokud pak odvolací soud v dovolacím řízení dospěl k závěru, že soud prvního stupně se neřídil ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř., dovolatel pokládá tento názor odvolacího soudu za nesprávný neboť v předmětném řízení nejde o totožný nárok jako v řízení předcházejícím. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a z tohoto důvodu navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto.


Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř.


Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), i když dovoláním byly namítány, dovolací soud je však z obsahu spisu neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu je přezkoumatelné, neboť z odůvodnění vyplývá na základě kterých důvodů dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř., z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté.


Dovolací argumenty žalobce jsou dále kritikou právního závěru odvolacího soudu o nemožnosti souzenou věc projednat a rozhodnout pro překážku věci již dříve pravomocně rozsouzené.


Z ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. se podává, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku projednávána znovu.


Překážka věci pravomocně rozsouzené (res. iudicata) patří mezi tzv. negativní procesní podmínky řízení. Zjistí-li soud, že o věci již bylo v rozsahu závaznosti výroku rozsudku nebo usnesení ve věci samé pravomocně rozhodnuto, řízení pro neodstranitelnou překážku v postupu řízení zastaví (srov. § 104 odst. 1 o. s. ř.).


Dovolatel zpochybňuje závěr, že ve výše uvedených věcech šlo o totožný předmět řízení. Vymezením totožnosti řízení se dovolací soud již opakovaně zabýval. Totožnost řízení, je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence; je dána totožnosti jejich předmětu a totožnosti účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právě relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované pod č. 1103 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného nakladatelstvím C.H.Beck). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit.


Ve věci sp. zn. 3 C 188/2001 se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 32.250,- Kč za prodlení žalovaného s předáním díla v období od 16. 11. 2000 do 28. 12. 2000. Aby soud prvního stupně v této věci mohl rozhodnout o nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 156.000,- Kč za prodlení s řádným předáním díla za období od 1. 11. 2003 do 10. 7. 2004, muselo by dojít ke změně žaloby. Formálním kritériem změny žaloby je následnost uplatňování dvou nebo více předmětů v tomtéž sporu. Naproti tomu o překážku věci rozsouzené se jedná v případě, kdy časově přecházející řízení už bylo dřív než bylo zahájeno druhé řízení právoplatně ukončeno věcným rozhodnutím o totožném předmětu sporu. O tom, zda jde o totožnost nároku rozhoduje jednak totožnost procesních stran a dále souhlasnost žalobního petitu shodně skutkově odůvodňovaného. Z uvedeného vyplývá, že nelze dospět k závěru, že v posuzovaném případě jde o totožnost předmětu řízení, neboť se jedná o rozdílné žalobní petity s různým skutkovým tvrzením.


Z uvedeného je zřejmé, že je dán dovolací důvodu uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že dovolání je důvodné.


Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, neplatí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud pouze rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. května 2009


JUDr. Kateřina H o r n o c ho v á


předsedkyně senátu