23 Cdo 1924/98
Datum rozhodnutí: 29.09.2000
Dotčené předpisy:




23 Cdo 1924/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců A) M. B., B) M. R. a C) M. B., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. B., správci konkursní podstaty M., a.s., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 49/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 1998 č.j. 21 Co 346/97-109, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 1998 č.j. 21 Co 346/97-109 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 1997 č.j. 10 C 49/95-54 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. září 1994 č.j. 8 C 118/94-27, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 1995 č.j. 15 Co 75/95-37, povolil obnovu řízení o uzavření dohody o vydání věcí, vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 91/92, které skončilo pravomocně rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 1993 č.j. 10 C 91/92-38 (tímto rozsudkem byla žalovaná akciová společnost M. ve věci samé uznána povinnou uzavřít se žalobci dohodu o vydání, každému z nich jedné ideální třetiny domu čp. 1127, stavební parcely č. 1872 a zahrady č. 973/30 v kat. úz. P. p.")

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. dubna 1998 č.j. 21 Co 346/97-109 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soudu prvního stupně) ze dne 13. května 1997 č.j. 10 C 49/95-54, jímž byla (po povolení obnovy řízení) žaloba požadující, aby žalované akciové společnosti M. byla stanovena povinnost uzavřít se žalobci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon"), dohodu o vydání domu čp. 1127, stavební parcely č. 1872 a zahrady č. 973/30 v kat. úz. P. p., každému ze žalobců v podílu jedné ideální třetiny, zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil dovolání proti svému rozsudku.

Stejně jako soud prvního stupně neshledal odvolací soud žalobu po právu, když uzavřel, že v řízení především nebylo prokázáno, že by sporné nemovitosti přešly na stát až po 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období podle § 1 odst. 1 restitučního zákona. Kromě toho neměl odvolací soud ze prokázáno, že by přechod sporných nemovitostí na stát souvisel s demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním či občanskými postoji tehdejších spoluvlastníků nemovitostí, nebo byl důsledkem jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě (§ 2 odst. 1 písm. c/ restitučního zákona). Ustanovení § 6 odst. 1 písm. j/ restitučního zákona, jehož se žalobci především dovolávají, na daný případ podle názoru odvolacího soudu nedopadá již proto, že konfiskaci majetku nelze ztotožňovat s vyvlastněním věcí bez náhrady. Protože v závěrech dovozujících, že rozhodnutí o přidělení zkonfiskovaného majetku podle části III. dekretu č. 108/1945 Sb., ve znění platném k 12. 12. 1949, není právním důvodem přechodu věci na stát, či aktem, kterým stát převzal věc bez právního důvodu a že v dané věci nejde o přechod věcí na stát podle § 6 odst. 1 písm. j/ restitučního zákona, shledal odvolací soud své rozhodnutí zásadně právně významným, připustil proti němu dovolání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř."). S výslovným odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že při rozhodování pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a že věc nesprávně právně posoudil, když sice aplikoval správný právní předpis, nesprávně jej však vyložil. Žalobci souhlasí s odvolacím soudem potud, že rozhodnutí o přidělení konfiskovaného majetku není právním důvodem přechodu věcí na stát, jsou však přesvědčeni, že takové rozhodnutí představuje nepochybný důkaz o tom, kdy se stát choval jako vlastník poprvé, tedy kdy věci převzal; respektování tohoto důkazu podle jejich mínění vylučuje závěr, že nemovitosti patřící původně právním předchůdcům žalobců přešly na stát před 25. únorem 1948 (existovala-li totiž národní správa ještě v roce 1949, nemohl majetek přejít na stát - ať již z jakéhokoli právního důvodu či bezdůvodně - před tímto datem). Odvolacímu soudu je žalobci rovněž vytýkáno, že vycházel z presumpce, že sporné nemovitosti byly právním předchůdcům žalobců konfiskovány, aniž se zabýval tím, proč nedošlo k zápisu státu jako vlastníka nemovitostí do pozemkové knihy již před rokem 1949. Právě skutečnost, že zápis byl proveden až v prosinci 1949, totiž podle nich nasvědčuje tomu, že konfiskační výměry ve formě předepsané pro jejich platnost neexistovaly a právě příděl věci nabyté státem bez právního důvodu, je tímto převzetím bez právního důvodu se strany státu, kdy stát věc uchopil, aby ji převedl na jiného". Nepřešly-li pak sporné nemovitosti na stát přídělem, musely přejít až na základě Ústavy Československé socialistické republiky, kdy stát přebíral majetky obcí. V každém případě však nemovitosti přešly na stát v rozhodném období. Pro případ, že by sporné nemovitosti přešly na stát konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb. (s takovým závěrem však žalobci nesouhlasí), prosazují žalobci názor, že pro konfiskaci lze použít synonymum vyvlastnění a v posuzovaném případě je proto nutné uvažovat - což odvolací soud nesprávně vyloučil - možnou aplikaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. j/ a potažmo pak i ustanovení § 2 odst. 3 restitučního zákona. Navíc v případě konfiskovaného majetku je nutné vždy vycházet z data právní moci správního rozhodnutí, jímž bylo deklarováno, zda jsou splněny podmínky konfiskace, a zkoumat, zda takové rozhodnutí nebylo pouze důsledkem politické perzekuce (§ 6 odst. 2 v návaznosti na § 2 odst. 1 písm. c/ restitučního zákona). V této souvislosti žalobci uplatňují námitku, že v daném případě mohlo dojít ke zneužití dekretu č. 108/1945 Sb., neboť R. B. byla vždy pouze československou občankou a G. B. bylo československé občanství vráceno při osvědčení jeho státní spolehlivosti. S odkazem na všechny jimi snesené argumenty žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně (vydaný po povolení obnovy řízení) a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že proti rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda tu není překážka, která by bránila tomu, aby mohl o podaném dovolání rozhodnout.

Z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 1998 sp. zn. 42 K 286/97 byl na majetek žalované akciové společnosti M. H. K. prohlášen s účinkem od 19. 4. 1998 konkurs, který nebyl dosud zrušen.

Jedním z účinků prohlášení konkursu je, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí a o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu, lze v řízení pokračovat na návrh správce konkursní podstaty, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce (srov. § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).

Předmětem řízení v této věci je vydání nemovitostí podle restitučního zákona. Podle § 68 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění následků majetkových křivd se zahrnují do podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty. Protože v době prohlášení konkursu byl nárok na vydání věcí soudem prvního stupně zamítnut a odvolací soud o odvolání proti takovému rozhodnutí do doby prohlášení konkursu nerozhodl, lze dovozovat, že věci, jejichž vydání se žalobci domáhají, byly zahrnuty do podstaty a spor se ve svých důsledcích týká majetku patřícího do konkursní podstaty (žalobci mohou mít podle jeho výsledku nároky za konkursní podstatou). Prohlášením konkursu bylo proto řízení v této věci přerušeno; protože jeho předmětem není pohledávka, kterou by bylo třeba ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 238/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přihlásit v konkursu, lze v řízení pokračovat na návrh správce konkursní podstaty nebo žalobců.

Návrh na pokračování v řízení o této věci podali žalobci podáním ze dne 5. 9. 2000, které bylo doručeno dovolacímu soudu 7. 9. 2000, a správce konkursní podstaty J. B. pak podáním ze dne 11. 9. 2000, doručeným dovolacímu soudu 14. 9. 2000. V dovolacím řízení proto mohlo být počínaje dnem 7. 9. 2000 pokračováno s tím, že účastníkem řízení (žalovaným) se stal ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 238/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (v nyní platném znění), místo úpadce M., a.s., správce konkursní podstaty, kterým byl ustaven J. B.

Nejvyšší soud poté přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jak bylo uvedeno výše, na majetek žalované akciové společnosti M., byl s účinky od 19. 4. 1998 prohlášen konkurs. Podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.) bylo účinkem prohlášení konkursu, že řízení týkající se nároků na oddělené uspokojení nebo vyloučení věci z konkursní podstaty bylo možné zahájit a v něm pokračovat jen proti správci konkursní podstaty a že jiná řízení se přerušovala; v těchto řízeních se pokračovalo na návrh správce konkursní podstaty, úpadcova odpůrce nebo nerozlučného účastníka řízení, popřípadě úpadce, který mohl návrh podat jen neučinil-li tak správce konkursní podstaty ve lhůtě určené soudem (srov. § 14 odst. 1 písm. c/ tohoto zákona).

Přerušení řízení podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb., nastávalo ze zákona (tedy nikoliv na základě rozhodnutí soudu vydaném v tomto řízení) a bez ohledu na to, zda soud o prohlášení konkursu na majetek účastníka řízení věděl. Po dobu přerušení řízení, tj. ode dne, kdy nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek účastníka řízení, do dne, kdy byl oprávněným subjektem podán návrh na pokračování v řízení, se nekonají jednání a neběží lhůty (srov. § 3 odst. 2 tohoto zákona a § 111 odst. 1 o.s.ř.) a soud nesmí vydat žádné rozhodnutí ani učinit jiný úkon.

V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu - odvolací soud rozhodl o odvolání žalobců (potvrdil rozsudek soudu prvního stupně), ačkoliv předmětem řízení byly věci týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce M., a.s., a ačkoliv řízení bylo již dnem 19. 4. 1998 přerušeno a do dne vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu nebyl žádným z oprávněných subjektů podán návrh na pokračování v řízení. Došlo tak k tomu, že odvolací soud pokračoval v řízení a vydal ve věci rozhodnutí v době, kdy tak učinit nemohl a nesměl; rozsudek odvolacího soudu tak není správný, neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.

Usnesením ze dne 26. 9. 1994 č.j. 8 C 118/94-27, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 1995 č.j. 15 Co 75/95-37, byla povolena obnova řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 91/92. Zatímco původní řízení (řízení před povolením obnovy) skončilo pravomocně rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 1993 č.j. 10 C 91/92-38 tak, že žalobě o vydání sporných nemovitostí, resp. o uzavření dohody o jejich vydání, bylo vyhověno, po povolení obnovy řízení Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 1997 č.j. 10 C 49/95-54 tuto žalobu zamítl.

Jakmile nabude rozhodnutí o povolení obnovy řízení právní moci, soud bez dalšího návrhu věc znovu projedná. Přitom přihlédne ke všemu, co vyšlo najevo jak při původním řízení, tak při projednání obnovy (§ 235 odst. 1 o.s.ř.). Shledá-li soud napadené rozhodnutí věcně správným, zamítne usnesením návrh na jeho změnu. Jestliže soud napadené rozhodnutí ve věci samé změní, nové rozhodnutí nahradí původní rozhodnutí (§ 235 odst. 2 o.s.ř.).

Přestože v posuzovaném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve věci je třeba rozhodnout jinak, než bylo rozhodnuto v původním rozsudku vydaném před povolením obnovy řízení, a rozsudek změnil (jeho nový rozsudek tak současně nahradil původní rozhodnutí), změnu původního rozsudku a účinky s tím spojené v novém rozsudku výslovně nevyjádřil. Odvolací soud pak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vydaný po povolení obnovy řízení, aniž by zjednal nápravu tohoto pochybení. I v tomto směru tak řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v řízení týchž účastníků o téže věci existují dvě pravomocná rozhodnutí, která se vylučují.

Protože řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud - aniž by se mohl zabývat námitkami uvedenými v dovolání - rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2 o.s.ř).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29.září 2000

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová