23 Cdo 1902/2009
Datum rozhodnutí: 30.06.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 508 obch. zák.




23 Cdo 1902/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci žalobkyně CHD, spol. s r.o., se sídlem v Holešově, Palackého č.p. 1400, PSČ 769 01, identifikační číslo osoby 60737701, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Brně, Radnická 14/16, proti žalované MGM a.s., se sídlem v Holešově, Tovární 1200, identifikační číslo osoby 46900063, zastoupené JUDr. Ivanem Barančíkem, advokátem, se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Komenského 1254, o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 197/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2008, č. j. 4 Cmo 251/2008-133, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. února 2008, č. j. 11 Cm 197/2003-101, zamítl žalobu na vydání výkresové technické dokumentace specifikované ve výroku rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v v Olomouci rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 4 Cmo 251/2008-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 2. ledna 1996 uzavřena smlouva o technickém vývoji postřikovačů, jíž se žalobkyně zavázala provádět pro žalovanou technický vývoj univerzálních zemědělských postřikovačů pro zemědělství, sadařství a vinařství s tím, že žalovaná stanoví za jednotlivá čtvrtletí roku 1996 konkrétní zadání problémů v oblasti vývoje. Mezi účastníky byla sjednána rovněž cena plnění. Výsledek vývojové činnosti podle smluvních ujednání bude využit výhradně pro výrobu postřikovačů u žalované, která má výlučné právo využívat výsledky technického vývoje technické dokumentace (výkresy, propočty), provedené žalobkyní, přičemž žalobkyně odpovídá po vyzkoušení prototypu za konstrukční a jiné vady na univerzálních postřikovačích vyplývajících z chyb v technické dokumentaci vytvořené žalobkyní. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky odvolací soud posoudil jako smlouvu platně uzavřenou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Z obsahu smlouvy a také tvrzení účastníků dovodil, že v době uzavření smlouvy žalovaná zemědělské postřikovače vyráběla pro žalobkyni na základě smlouvy o dílo a předmětem smlouvy o technickém vývoji byl další vývoj těchto postřikovačů, který měl být financován žalovanou s tím, že výsledek vývojové činnosti bude sloužit výhradně žalované. Ukončením smlouvy o vývoji, k němuž došlo dohodou účastníků ze dne 29. července 2003, a to ke dni 31. srpna 2003, zanikly závazky účastníků z této smlouvy. Technický vývoj byl k tomuto datu ze strany žalobkyně ukončen a mezi účastníky nebylo sporu o tom, že cena plnění za dosavadní vývojovou činnost žalobkyně byla žalovanou zaplacena. Odvolací soud zcela souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že uzavřená smlouva se svým obsahem blížila smlouvě o dílo podle § 536 obch. zák., kdy dílem je nutno rozumět hmotně zachycený výsledek vývojové činnosti žalobkyně, a to právě v podobě inovované technické dokumentace. Žalobkyně se tak domáhá vydání výsledku vývojové činnosti, za niž dostala zaplaceno a její požadavek tak nemá zákonný podklad.
Okolnost, že v době uzavření dohody o narovnání dne 29. července 2003, v níž účastníci vyřešili sporné otázky ze smlouvy o vývoji, bylo u Krajského soudu v Brně vedeno pod sp. zn. 11 Cm 97/2003 obdobné řízení o vydání technické dokumentace, které bylo po zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní den po uzavření dohody zastaveno, svědčí o správnosti závěru soudu prvního stupně, že uzavřením dohody o narovnání účastníci vyřešili veškeré sporné otázky ze smlouvy o vývoji. Nemůže být proto pravdivé tvrzení žalobkyně, že k vydání dokumentace vyzvala žalovanou až dne 2. 9. 2003, neboť za výzvu k vydání je nutno považovat již žalobu na vydání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), a co do důvodů na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohodou o narovnání ze dne 29. 7. 2003 (dovolatelka nesprávně uvádí ze dne 20. 6. 2003 ) došlo k vypořádání všech sporných otázek vyplývajících ze smlouvy o technickém vývoji postřikovačů z 2. 1. 1996. Tato dohoda podle názoru dovolatelky neobsahovala vzdání se práva na vydání technické dokumentace , neboť podle jejího názoru tehdy nebylo sporu o povinnosti žalované tyto technické výkresy, které byly po ukončení spolupráce účastníků zadrženy, vrátit. Dovolatelka nesouhlasí ani s právním posouzením předmětné smlouvy jako inominátní, která je svým obsahem blízká smlouvě o dílo, neboť dle jejího názoru bylo jejím účelem poskytnutí průmyslového vlastnictví, takže se mohlo jednat pouze o licenční smlouvu upravenou v ustanovení § 508 a násl. obch. zák.
V dalším obsahu dovolání dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, když nebyl vyslechnut navržený svědek K. P. a polemizuje s částí skutkových závěrů soudů nižšího stupně. Dovolatelka tak namítá, že technické výkresy vznikaly s přispěním pracovníka dovolatelky, který předal žalované základní nákresy, žalovaná je pouze překreslila do výkresové podoby, žalovaná neprováděla v předmětném období vývoj postřikovačů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za právně významné.
Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil. V řízení tak bylo prokázáno, že žalovaná získala výchozí technickou dokumentaci od žalobkyně. Žalovaná nabízela žalobkyni vrácení této původní dokumentace, její vydání žalobkyně nepožadovala. Žalobkyně se podílela poskytnutými konzultacemi na vývoji postřikovačů. Za poskytnutou výchozí dokumentaci a podíl na vývoji postřikovačů získala od žalované plnění ve výši 489.000,- Kč a další platby do ukončení smlouvy dohodou 31. srpna 2003. Výkresová dokumentace je výsledkem vývojové činnosti žalované s přispěním žalobkyně, za které jí podle smlouvy bylo plněno. Ve smlouvě si účastníci dohodli, že výlučné právo využívat výsledků technického vývoje technické dokumentace (výkresy, propočty) provedených žalobkyní má žalovaná. Závazek žalobkyně provádět další technický vývoj a závazek žalované za tuto činnost žalobkyni plnit zanikly dohodou účastníků o narovnání ke dni 31. srpna 2003.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku narovnání právních vztahů účastníků dohodou ze dne 29. července 2003.
Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům, jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000). Účelem narovnání ve smyslu § 585 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) je odstranit spornost nebo pochybnost vznikající např. o tom, zda byly splněny všechny předpoklady vzniku nebo zániku určitého práva, spornost nebo pochybnost týkající se výše pohledávky, její splatnosti, úroků, apod., přičemž spornost nebo pochybnost může být skutková i právní, objektivní i subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002).
Právní závěry odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody o narovnání nejsou v rozporu s hmotným právem a vychází především ze skutkových zjištění soudů obou stupňů významných pro posouzení výkladu projevů vůle účastníků při uzavření dohody o narovnání. Odvolací soud k závěru o tom, že vůlí účastníků bylo narovnat veškeré sporné otázky z předmětné smlouvy o vývoji dospěl i z dalších důkazů, zejména zpětvzetí žaloby ve věci vedené Krajským soudem Brně pod sp. zn. 11 Cm 97/2003. Žalobkyně stejný nárok na vydání dokumentace uplatnila v uvedeném řízení již žalobou ze dne 24. června 2003 a tuto žalobu vzala zpět druhého dne po uzavření dohody o narovnání se žalovanou 29. července 2003. Právní závěry odvolacího soudu o výkladu projevů vůle účastníků směřujících k narovnání vztahů z předmětné smlouvy jsou tak v souladu s ustanovením § 266 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a § 35 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že námitky dovolatelky směřující do správnosti těchto skutkových zjištění odvolacího soudu, z nichž vycházel při právním posouzení věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu o technickém vývoji postřikovačů uzavřenou mezi účastníky dne 2. ledna 1996. Tuto smlouvu měl podle názoru dovolatelky soud hodnotit podle § 508 a násl. obch. zák. jako smlouvu licenční. Podle tohoto ustanovení licenční smlouvou k předmětům průmyslového vlastnictví opravňuje poskytovatel nabyvatele v sjednaném rozsahu a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se zavazuje k poskytování určité úplaty, nebo jiné majetkové hodnoty. Posoudil-li odvolací soud smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., není tento jeho závěr v rozporu s hmotným právem, neboť předmětnou smlouvu účastníků nelze posuzovat podle § 508 a násl. obch. zák. jako smlouvu licenční, když ze skutkových zjištění učiněných v daném řízení nevyplývá, že by žalobkyně licencí k předmětu průmyslového vlastnictví, které by bylo možno učinit obsahem takové smlouvy, disponovala.
Nelze přitom účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se nesprávných či neúplných skutkových závěrů odvolacího soudu o vzniku technických výkresů, které vznikaly dle dovolatelky s přispěním pracovníka dovolatelky, který předal žalované základní nákresy, žalovaná je pouze překreslila do výkresové podoby a o tom, zdali žalovaná prováděla v předmětném období vývoj postřikovačů. přípustnost dovolání tak nemůže založit ani námitka dovolatelky, že nebyl vyslechnut navržený svědek K. P..
Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalované by příslušelo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady dovolacího řízení jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu