23 Cdo 1900/2015
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 136 o. s. ř.





23 Cdo 1900/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce J. R., proti žalovanému městysi Brozany nad Ohří, Brozany nad Ohří, Palackého náměstí 75, PSČ 411 81, identifikační číslo osoby 00263397, zastoupenému JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, PSČ 412 01, o zaplacení částky 186 697 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 246/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2015, č. j. 17 Co 5/2012-435, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2015, č. j. 17 Co 5/2012-435, se v části výroku II., jíž byl změněn co do částky 186 697 Kč s příslušenstvím zamítavý výrok I. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. února 2011, č. j. 13 C 246/94-257, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 186 697 Kč s úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 153 984 Kč od 12. 12. 1993 do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 23 582 Kč od 10. 2. 1994 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z 9 131 Kč od 8. 3. 1994 do zaplacení, a v závislých výrocích IV. až VII. o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.


Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 7. února 2011, č. j. 13 C 246/94-257, výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 302 200 Kč s příslušenstvím a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by žalovaný na jeho úkor získal bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), neboť neprokázal, jaké práce a činnosti pro žalovaného provedl v rozhodné době, byla-li mandátní smlouva uzavřená mezi účastníky shledána neplatnou.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 22. ledna 2015, č. j. 17 Co 5/2012-435, výrokem I. zastavil řízení ohledně částky 17 286 Kč s příslušenstvím, výrokem II. ohledně částky 186 697 Kč s příslušenstvím změnil zamítavý výrok I. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 7. února 2011, č. j. 13 C 246/94-257, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 186 697 Kč s úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 153 984 Kč od 12. 12. 1993 do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 23 582 Kč od 10. 2. 1994 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z 9 131 Kč od 8. 3. 1994 do zaplacení, výrokem III. potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 98 217 Kč s příslušenstvím a výroky IV. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud, poté co doplnil dokazování, dospěl k závěru, že žalobce v souvislosti se stavbou v období od ledna 1992 do 1. 11. 1993 pro žalovaného nějaké práce provedl, jak vyplynulo z písemného prohlášení starosty žalovaného V. J. učiněného dne 16. 12. 1999 a z čl. II. jeho bodů 1-6 mandátní smlouvy. Zadal znalecký posudek, který měl soudu poskytnout mantinely pro ocenění těchto prací s ohledem na práce označené v neplatné mandátní smlouvě v čl. II. pod body 1-6. Znalci se rozsah skutečného provedení prací na podkladě všech přístupných důkazů zjistit nepodařilo, proto soud určil výši bezdůvodného obohacení postupem podle § 136 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) volnou úvahou na částku 186 697 Kč, obvyklou při stavbách obdobného charakteru v totožném časovém období a místě. Žalobě proto v této části včetně úroků z prodlení vyhověl a ve zbytku, co do částky 98 217 Kč s příslušenstvím, potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, kdy částečně došlo ohledně částky 17 286 Kč s příslušenstvím k zastavení řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, do jeho výroku II. ve věci samé a do závislých výroků o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezil tím, že napadené rozhodnutí ve věci samé závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud posoudil nárok na přiznání bezdůvodného obohacení v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5252/2007, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, sp. zn. 28 Cdo 4549/2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2011 a 33 Odo 1154/2006. Připomíná, že dovolací soud se ve své rozhodovací praxi ustálil na právním názoru, že pro určení výše nároku postupem podle § 136 o. s. ř. musí soud s jistotou prokázat rozsah nároku. V daném případě však odvolací soud vymezil rozsah nároku vágním odkazem na prohlášení starosty žalovaného V. J. a na obsah neplatné mandátní smlouvy.
Dovolatel je přesvědčen, že za situace, kdy žalobci se nepodařilo prokázat jaké konkrétní činnosti pro žalovanou v rozhodném období (po 20. 8. 1992 do 1. 11. 1993) vykonal, nemohl odvolací soud použít zásadu volné úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř. pro určení výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Podle dovolatele věc posoudil správně soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že pokud žalobce neprokázal rozsah své činnosti, nelze přistoupit k ocenění bezdůvodného obohacení znaleckým posudkem, protože není co oceňovat. Zjištění, že žalobce provedl nějaké práce není podle dovolatele zjištěním, podle něhož by bylo možno dovodit, že došlo ke konkrétnímu obohacení žalobkyně.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i v otázce okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, resp. posouzení splatnosti pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení, a to konkrétně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1154/2006.
Dovolacímu soudu proto žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalobce k dovolání žalovaného podal vyjádření, v němž projevil nesouhlas s tvrzeními dovolatele, jeho jednání považuje za účelové a rozhodnutí soudu podle § 136 o. s. ř. za správné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné, neboť výše citované rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v napadeném rozsahu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení otázky určení výše bezdůvodného obohacení. V ustálené judikatuře Nejvyššího soudu je zastáván právní názor, že pro určení výše nároku podle § 136 o. s. ř. musí mít soud k dispozici důkazy umožňující výši nároku kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah určovaného nároku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 23 Cdo 1069/2011, ale i např. další předešlé rozhodnutí ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1994/99 veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
S ohledem na skutková zjištění soudu týkající se rozsahu provedených prací a činností, kdy odvolací soud konstatoval, že znalci se rozsah skutečného provedení prací na podkladě všech přístupných důkazů zjistit nepodařilo, a kdy odvolací soud jednoznačně nekvantifikoval rozsah určovaného nároku, uvedl-li pouze, že žalobcem byly pro žalovaného provedeny nějaké práce , odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže určil výši nároku postupem podle § 136 o. s. ř., aniž by učinil jednoznačný závěr o rozsahu určovaného nároku.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, při posouzení otázky splatnosti pohledávky vzniklé z bezdůvodného obohacení, nutno konstatovat, že uvedené rozhodnutí řeší otázku synallagmatického charakteru závazku vyplývajícího z neplatné nájemní smlouvy v případě postoupení pohledávky na vydání plnění z neplatné smlouvy jedné ze smluvních stran. Uvedené rozhodnutí neřeší otázku splatnosti pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení. Nelze ani dovodit, že by se odvolací soud při řešení otázky splatnosti pohledávky vzniklé z bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že splatnost požadované částky nastala postupně, a to části ve výši 153 984 Kč ke dni 11. 12. 1993 s ohledem na zjištění z faktury č. 12/93, části ve výši 23 582 Kč ke dni 9. 2. 1994 s ohledem na zjištění z faktury č. 01/94 B-D a zbývající části ve výši 9 131 Kč ke dni 7. 3. 1994 na základě zjištění z faktury č. 02/94 B-D, kdy faktury hodnotil odvolací soud jako výzvy k zaplacení ve smyslu § 340 odst. 2 obchodního zákoníku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, 32 Cdo 4294/2007, podle jehož závěru je faktura výzvou k zaplacení dlužné částky, a též rozhodnutí ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1609/2005, v němž Nejvyšší soud dovodil, že úroky z prodlení se nepřiznávají paušálně ode dne podání žaloby, ale v závislosti na době, kdy se dlužník dostal do prodlení, kterým byl u řešeného případu den, který následoval po dni, kdy žalobce písemně vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky splatnosti pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení tedy nebyl uplatněn důvodně.
S ohledem na výše uvedené, kdy Nejvyšší soud uzavřel, že důvodně byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky určení výše nároku z titulu bezdůvodného obohacení podle § 136 o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, jíž byl změněn co do částky 186 697 Kč s příslušenstvím zamítavý výrok I. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. února 2011, č. j. 13 C 246/94 257, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 186 697 Kč s úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 153 984 Kč od 12. 12. 1993 do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 23 582 Kč od 10. 2. 1994 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 18 % ročně z 9 131 Kč od 8. 3. 1994 do zaplacení, a v závislých výrocích IV. až VII. o náhradě nákladů řízení, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu