23 Cdo 1890/2013
Datum rozhodnutí: 26.08.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



23 Cdo 1890/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně TPK, spol. s r.o., se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 2714/28, identifikační číslo osoby 44965117, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15/735, proti žalované Arla Foods amba, se sídlem v Dánsku, Viby J, Skanderborgvej 277, zastoupené Mgr. Karin Pomaizlovou, advokátkou se sídlem v Praze 7 Holešovicích, Strossmayerovo nám. 977/2, o zákaz užívání ochranné známky na území České republiky, ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 Cm 75/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, č. j. 3 Cmo 330/2009-236, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem shora uvedeným, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 41 Cm 75/2008-82, v rozsahu zamítnutí žaloby o uložení zákazu žalované užívat na území České republiky slovní ochrannou známku Společenství č. 242990 APETINA pro mléko a mléčné výrobky, potravinářské tuky zapsané ve třídě 29 a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4046/2010, kterým byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že namítané ochranné známky jsou užívány sice pro podobné výrobky a že při posouzení podobnosti samotných ochranných známek, a to vzhledem k jejich druhu, nelze z hlediska fonetického podobnost obou ochranných známek z hlediska průměrného spotřebitele zcela vyloučit a pokud významově obě ochranné známky navozují dojem chutě k jídlu , i v tomto ohledu lze shledat podobnost obou ochranných známek. Není však dána - a to je rozhodné zaměnitelnost předmětných ochranných známek. Z pohledu průměrného spotřebitele, jenž hodnotí nejen slovní podobu označení, ale jedná i na základě svých zkušeností, neexistuje nebezpečí záměny ochranných známek, rovněž ani asociace, jež by vedla k vyvolání pravděpodobnosti záměny obou označení. Jestliže tedy nelze s kolidující ochrannou známkou Společenství spojit pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace, s národní ochrannou známkou, pak nelze uplatněnému nároku žalobkyně podle § 51 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybňuje závěry odvolacího soudu. Poukazuje zejména na to, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepřiznal právní ochranu mezinárodní registraci č. 795205 APETINA pro mléko a mléčné výrobky, potravinářské tuky . Poukazuje na § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), podle něhož jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Podle dovolatelky se tak mělo stát i v projednávané věci.
V dalším obsahu dovolání dovolatelka i s poukazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie poukazuje na vysokou podobnost ochranných známek APETITO a APETINA .
Dovolatelka konečně namítá, že Nejvyšší soud by měl předložit Soudnímu dvoru EU předběžné otázky, podle nichž by měl Soudní dvůr EU posoudit, zdali jsou omezující hlediska, jež Soudní dvůr EU uplatňuje při hodnocení pravděpodobnosti asociace, jakožto pojmu vymezujícího rozsah pojmu pravděpodobnost záměny v rozsudku C-251/95, plně aplikovatelná též v případě konfliktů mezi dvěma slovními ochrannými známkami, jež jsou si kromě sémantické podobnosti podobné i vizuálně a foneticky a současně, zdali zahrnuje pojem pravděpodobnost záměny, včetně pravděpodobnosti asociace, též situaci, kdy si spotřebitelé mohou spojovat dvě slovní ochranné známky odvozené od stejného slovního základu, jehož sémantický obsah je ve vztahu ke chráněným výrobkům a službám fantazijní, a liší se pouze běžnými příponami.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a dovolání za nepřípustné. Podle žalované Úřad průmyslového vlastnictví nemá žádnou pravomoc v otázce vzneseného nároku žalobou podle § 51 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Dovolatelka podle žalované opakuje svá tvrzení o tom, proč si myslí, že ochranná známka Společenství APETINA č. 242990 může u veřejnosti způsobit nebezpečí záměny či asociace se staršími ochrannými známkami žalobkyně obsahující slovní označení APETITO . Tyto argumenty však dle žalované jsou z hlediska naplnění dovolacího důvodu a oprávněnosti dovolání liché. Dovolatelkou formulované předběžné otázky k soudnímu dvoru EU nesměřují k objasnění výkladu konkrétního ustanovení zákona, ani k zodpovězení obecné právní otázky, ale směřují k hodnocení důkazů národním soudem v konkrétním případě, což je nepřípustné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. čl. II bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu přípustné pokud bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud nemůže při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet k tzv. jiným vadám v řízení, nejde-li v nich o řešení zásadních procesních otázek, a k nedostatkům při zjištění skutkového stavu věci.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelka nepředkládá soudu žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, která by v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak.
Dovolací soud v plném rozsahu odkazuje na předchozí rozsudek ve věci ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4046/2010, od jehož závěrů neshledává důvody se odchýlit ani v novém projednávání věci. Odvolací soud výstižným způsobem odůvodnil, že přes podobnost samotných ochranných známek (vzhledem k jejich druhu zejména z hlediska fonetického a sémantického) nelze z hlediska fonetického podobnost obou ochranných známek z hlediska průměrného spotřebitele zcela vyloučit. Není však dána, což je pro posouzení žalobního nároku rozhodné, zaměnitelnost předmětných ochranných známek. Z pohledu průměrného spotřebitele, který hodnotí nejen slovní podobu označení, ale jedná i na základě svých zkušeností, neexistuje skutečné nebezpečí záměny ochranných známek, rovněž ani asociace, jež by mohla vést k vyvolání pravděpodobnosti záměny obou označení.
Ve vztahu k námitkám dovolatelky směřujících k tomu, aby dovolací soud předložil navržené otázky, jako otázky předběžné, k posouzení Soudnímu dvoru EU, odkazuje dovolací soud k předpokladům předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 462/2012. Tím, že Česká republika přistoupila k Evropské unii, vzniklo českým soudům oprávnění a za určitých okolností i povinnost obracet se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnými otázkami. Na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234, resp. čl. 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen předběžnou otázku předložit Soudnímu dvoru Evropské unie (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11). Nejvyšší soud se tedy zabýval tím, zda mu v souladu s ustanovením článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) nevznikla povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s dovolatelkou tvrzenými předběžnými otázkami.
Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. října 1982, v případu CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81 (1982), uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost k položení předběžné otázky, jestliže: 1/ Otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu. 2/ Existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé). 3/ Výklad a správná aplikace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) je zjevný, musí: a/ porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b/ užívat terminologie a právních pojmů komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie), c/ vzít zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie), d/ být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008).
S odkazem na článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článek 234, respektive článek 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) a výklad přijatý soudním dvorem EU v rozsudku ze dne 6. října 1982, v případu CILFIT v. Ministry of Health C-283/81 (1982), zde k otázce, jež by bylo třeba řešit, existuje ustálená judikatura soudního dvora EU, týkající se podobné otázky (tzv. acte éclairé). Z této judikatury dovolací soud vyšel již v předchozím zrušovacím rozhodnutí a od svých závěrů nemá důvod se odchýlit ani v novém projednávání věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná byla ve věci procesně úspěšná a přísluší jí právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni. Náhradu nákladů řízení uložil dovolací soud zaplatit žalobkyni k rukám zástupkyně žalované.
Proti tomu usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. srpna 2014

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu