23 Cdo 1882/2012
Datum rozhodnutí: 25.06.2014
Dotčené předpisy: § 672a obch. zák., § 669 obch. zák.




23 Cdo 1882/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce a) R. F. , a žalobkyně b) I. F. , oba zastoupeni Mgr. MUDr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 5, proti žalované Komerční pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 8, Karolinská 1, čp. 650, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998017, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 6, o zaplacení 762.700,- Kč s příslušenstvím a 501.925,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 103/2004, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011, č. j. 3 Cmo 4/2011-820, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011, č. j. 3 Cmo 4/2011-820, se v části prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 762.700,- Kč s příslušenstvím, a v části výroků, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovanou a žalobcem a) a Českou republikou, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2010, č. j. 35 Cm 103/2004-693, zamítl žalobu, že je žalovaná povinna zaplatit jednak žalobci a) 762.700,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a dále žalobkyni b) 196.606,70 Kč s příslušenstvím (bod III. výroku). Žalovanou uznal povinnou zaplatit žalobkyni b) 305.318,30 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku). Dále uložil žalobci a) povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši stanovené samostatným usnesením (bod IV. výroku) a žalované povinnost nahradit žalobkyni b) 20 % nutných nákladů ve výši stanovené samostatným usnesením (bod V. výroku). O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl samostatným usnesením ze dne 19. října 2010, č. j. 35 Cm 103/2004-715.
K odvolání všech účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. a ve výroku III. v rozsahu zamítnutí žaloby o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) částku 31.945,62 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve zbývající části výroku III. jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 164.661,08 Kč s příslušenstvím. Dále změnil usnesení soudu prvního stupě ve výrocích I. a III. tak, že žalobci a) uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované částku 185.964,- Kč a státu částku 3.844,55 Kč. Současně uložil žalované povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobkyni b) částku 162.947,15 Kč, státu částku 2.378,- Kč a na soudní poplatek z odvolání částku 6.384,- Kč. Dále uložil žalobkyni b) povinnost zaplatit státu částku 161,55 Kč. Konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za dostatečný. Vyšel z toho, že v dané věci uplatnili žalobci své nároky vůči žalované na zaplacení žalované částky z titulu práva na odškodnění dle ustanovení § 669 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. zák. ). Na základě smluv o obchodním zastoupení ze dne 22. dubna 2002 (ve znění dodatků č. 1), uzavřených na dobu neurčitou, existoval mezi žalobci a žalovanou vztah na dobu neurčitou, který by ukončen dohodou smluvních stran ke dni 31. března 2003. Oba žalobci uplatnili u žalované předmětný nárok na odškodnění dle § 669 odst. 1 obch. zák. do jednoho roku od ukončení jejich vztahu, a to podáním ze dne 26. března 2004, které žalovaná převzala dne 30. března 2004. Oba žalobci tak uplatnili svůj nárok do jednoho roku od ukončení jejich vztahu, tj. včas. Vedle toho existoval mezi žalobcem a) a žalovanou ještě souběžně pracovněprávní vztah, kdy žalobce a) vykonával pozici vedoucího obchodní skupiny pro Plzeň a okolí. Rozhodnutím ředitele společnosti RR 0303/01 ze dne 21. února 2003 došlo ke zrušení provize za správu pojistného kmene, zrušení koeficientů, týkajících se provize za sjednávání kapitálových, životních a důchodových pojištění. Za trvání předmětných obchodněprávních vztahů tak žalovaná na základě své pravomoci změnila podmínky poskytování provizí, takže žalobci na některé z nich ztratili nárok, a proto o ně nemohli přijít v důsledku ukončení obchodněprávních vztahů. Část pojistného kmene žalovaná ještě před ukončením obchodněprávního vztahu se žalobci dne 1. srpna 2002 převedla na Kooperativu, resp. Generali pojišťovnu a.s. Během obchodněprávního vztahu přijala žalobkyně b) od žalované na provizích alespoň 2,217.005,70 Kč. Ohledně žalobce a) pak nebylo možné z dokladů o veškerém příjmu od žalované ve výši 3,047.142,40 Kč (tj. včetně pracovněprávních nároků a pojistného plnění) zjistit, jaká byla skutečná výše provize vyplacené žalovanou žalobci a) jako obchodnímu zástupci a co získal jako mzdu ze souběžně existujícího pracovního poměru. Některé ze smluv, uzavíraných v zastoupení žalované oběma žalobci, ještě existují a lze tak dovodit, že přinášejí žalované prospěch.
Odvolací soud podle § 669 odst. 5 obch. zák. zkoumal z úřední povinnosti, zda nedošlo k prekluzi práv žalobců a dospěl závěru, že vzhledem k datu převzetí uplatnění nároků žalobců žalovanou dne 30. března 2004 a ukončení jejich smluvního vztahu dne 31. března 2003 nárok žalobců nezanikl.
Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v předmětné smlouvě o obchodním zastoupení nebyla mezi smluvními stranami dohodnuta konkurenční doložka (§ 672a obch. zák.), protože čl. IV. upravují závazek mlčenlivosti a v bodu 3 závazek nevyužít údaje získané při činnosti obchodního zástupce ve prospěch žalobců nebo třetího.
Pokud jde o dohody o vypořádání vztahů, které žalobci podepsali s žalovanou před 31. březnem 2003, tyto odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, shledal absolutně neplatnými podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), pro rozpor s ustanovením § 669 odst. 6 obch. zák. Plnění, které na základě nich žalovaná žalobcům poskytla, je tedy plněním bez právního důvodu a žalobci se proto bezdůvodně na úkor žalované obohatili, a to žalobce a) ve výši 272.774,70 Kč a žalobkyně b) ve výši 16.680,40 Kč (přijetí těchto částek nebylo mezi účastníky sporným).
Ohledně nároku žalobce a) na zaplacení částky 762.700,- Kč s příslušenstvím, vycházel odvolací soud především z toho, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce a) v rozhodném období vedle smluvně dohodnuté činnosti obchodního zástupce byl u žalované v pracovním poměru a vykonával funkci manažerskou. Dospěl k závěru, že žalobci a) se podařilo prokázat pouze to, že od žalované obdržel v rozhodné době celkem 3,047.142,40 Kč. Z této částky však nelze určit, která část byla vyplacena jako odměna obchodního zástupce a která jako mzda ze souběžně existujícího pracovního poměru, popř. z jiného důvodu. Shodně se soudem prvního stupně přisvědčil žalované, že do výpočtu odškodnění nemá být zahrnuta tzv. produkční provize (tj. ve skutečnosti odměna managera za vedení pracovní skupiny), fixní provize (tj. odměna za kancelář) a částka 272.774,70 Kč (zaplacená mu na základě neplatné vypořádací dohody, kdy ji žalovaná uplatnila jako námitku k započtení). Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Co se týče nároku žalobkyně b) na zaplacení částky 501.925,- Kč, pak odvolací soud vyšel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že jí byla za rozhodnou dobu 41 měsíců vyplacena provize ve výši 2,217.005,70 Kč. Znovu upozornil, že žalobkyně b) nebyla nijak omezena pod sankcí konkurenční doložky po určitou dobu na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území ve výkonu stejné či obdobné činnosti, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalované, a to na vlastní nebo na cizí účet. Ztotožnil se s tím, jak soud prvního stupně postupoval při stanovení výše odškodnění, kdy zohlednil chybějící konkurenční doložku i zjištění, že část pojistného kmene byla převedena ještě před ukončením vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou. Nepřisvědčil však soudu prvního stupně v tom, pokud považoval za přiměřené snížení odměny 50 %, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 654/2006-314, a Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 191/2004-269. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jako přiměřené se zde jeví přihlédnout k délce obchodního zastoupení již více než 4,5 roku a snížení odměny pouze o 1/4. Při výpočtu výše odškodnění žalobkyně b) vyšel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z toho, že jí byla za rozhodnou dobu 41 měsíců vyplacena jako obchodní zástupkyni žalované částka 2,217.005,70 Kč. Od té bylo třeba odečíst částku 16.680,40 Kč, která byla žalobkyni vyplacena žalovanou bez právního důvodu. Výslednou částku pak bylo třeba vydělit 41 měsíci a poté vynásobit 12 měsíci, čímž byla získána průměrná roční provize obchodního zástupce ve výši 648.879,70 Kč. Po snížení o 1/4 pak odvolací soud dospěl ke konečné částce 469.979,38 Kč.
Žalobce a) podal proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky I. a IV. prvoinstančního rozsudku, změněny výroky I. a III. nákladového usnesení a žalobci a) uložena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení, dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), případně ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu (otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena) považuje otázku povahy odměn vyplacených obchodním zástupcům, které se při výpočtu výše jeho odškodnění zohlední. Upozorňuje, že výpočet roční provize ve smyslu ustanovení § 669 odst. 2 obch. zák. je v souladu s konstantní judikaturou soudů výchozím bodem pro určení konkrétní výše odškodnění obchodního zástupce. Každý soud rozhodující spor obchodního zástupce se zastoupeným o vyplacení odškodného proto musí v prvé řadě určit, z kterých odměn se roční provize počítá. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že do výpočtu odškodnění nemá být zahrnuta tzv. produkční provize, fixní provize a částka 272.774,70 Kč. Poukazuje na znění ustanovení § 669 odst. 2 obch. zák. a na nutnost rozlišení pojmů odměna a provize tvrdí, že při výpočtu odškodnění obchodního zástupce musí být zohledněny všechny odměny, které mu byly za výkon činnosti pro zastoupeného vyplaceny.
Dále formuluje otázku, kterou dle jeho mínění odvolací soud posoudil jinak, než jak ji řeší ve své judikatuře dovolací soud, a to otázku formulace právního úkonu směřujícího k započtení v případě započítávání více pohledávek. Uvádí, že žalovaná sice svoji námitku započtení formulovala, jako by měla za žalobcem pohledávku jedinou (pohledávku na vrácení částky 272.774,70 Kč vyplacené žalovanou žalobci z neplatné vypořádací smlouvy), ta ovšem měla vzniknout úhradou druhé splátky (P2) získatelské provize za sjednání 24 smluv. Žalované tedy vzniklo 24 samostatných pohledávek, za každou provizi jedna. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004. Námitku započtení považuje v souladu s uvedenou judikaturou za úkon neurčitý a absolutně neplatný.
Dále v souvislosti s námitkou započtení uvádí, že částka 272.774,70 Kč, kterou žalovaná žalobci uhradila po skončení obchodního zastoupení, je pouze sumou druhých splátek získatelských provizí (P2), které byla žalovaná povinna žalobci uhradit bez ohledu na uzavření Vypořádací dohody, která tak není právním důvodem tohoto plnění a její neplatností se toto plnění nestává bezdůvodným obohacením. Žalovaná tedy započítávala neexistující pohledávku a odvolací soud, který k námitce započtení přihlédl, založil napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení.
Za otázku vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s judikaturou považuje, zda byla mezi žalobcem a žalovanou sjednána konkurenční doložka. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1627/2006. Upozorňuje na čl. IV. Smlouvy o obchodním zastoupení obsahující řadu povinností fakticky vylučujících jakýkoli obchodní kontakt žalobce a klientů žalované.
Co se týče neplatnosti Vypořádací dohody, měl dle názoru dovolatele odvolací soud zkoumat, zda je neplatná celá tato dohoda. Cituje ustanovení § 41 obč. zák. konstatuje, že Vypořádací dohoda obsahuje dvě od sebe oddělitelné obsahové části, přičemž do konfliktu s kogentní úpravou obchodního zákoníku se dostává pouze část dohody eliminující bez jakékoli náhrady právo žalobce na odškodnění, která je od zbytku obsahu Vypořádací dohody oddělitelná a nemůže tedy způsobit neplatnost celé dohody.
Za další pochybení odvolacího soudu považuje dovolatel jeho posouzení způsobilosti pohledávek žalované k započtení. Dle jeho mínění se pohledávky žalované a pohledávka žalobce za odškodnění obchodního zástupce nikdy nesetkaly jako současně splatné a nepromlčené, takže nebyly způsobilé k jednostrannému započtení, a k jejich započtení nemohlo dojít.
Dále spatřuje pochybení odvolacího soudu v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. Nesouhlasí se seškrtáním odškodnění z důvodu prodeje pojistného kmene pojištění povinného ručení a havarijního pojištění motorových vozidel společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s. Upozorňuje na Zprávu Komise, která výslovně uvádí, že existence podstatného prospěchu zastoupeného se předpokládá i v případě, že zastoupený prodá svůj podnik nebo databázi klientů, pokud je zřejmé, že kupující ji využije. Taková situace přitom v projednávané věci nastala.
Dovolatel upozorňuje, že odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně v tom, pokud považoval za přiměřené snížení odměny 50 %, a za přiměřené snížení odměny považoval pouze o 1/4. Tento názor se však nepromítl do přezkumu rozhodnutí o žalobě žalobce a).
Následně dovolatel namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. Uvádí, že soud prvního stupně i přes soudcovskou koncentraci řízení přihlédl k novým skutkovým tvrzením účastníka řízení, aniž by tato tvrzení byla podřaditelná pod některou v zákoně uvedeným výjimek přihlédl k námitce započtení žalované provázané s nepřípustnými novotami. Dále konstatuje, že odvolací soud přihlédl k nepravdivým a ničím nepodloženým tvrzením žalované, že provize vyplacené žalobci za trvání paralelního pracovního poměru byly mzdou a žalobu zamítl s tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno. V této souvislosti poukazuje na ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v něm se týká žalobce a), zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce a) se vyjádřila žalovaná tak, že se vypořádává s argumentací žalobce a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné nebo je zamítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
V projednávané věci nejde o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud nestanovil práva a povinnosti účastníků oproti soudu prvního stupně odlišně, jak se domnívá dovolatel. Shledává-li dovolatel toto odlišné posouzení v tom, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci a) se podařilo prokázat pouze to, že od žalovaného obdržel v rozhodné době celkem 3.047.142,40 Kč, z této částky však nelze určit, která část byla vyplacena jako odměna obchodního zástupce a která jako mzda ze souběžně existujícícho pracovního poměru, popř. z jiného důvodu , přehlíží, že ke stejnému závěru dospěl již soud prvního stupně (str. 10, poslední odstavec odůvodnění jeho rozsudku).
Dovolání je přípustné k řešení otázky, zdali pro výpočet výše odškodnění podle § 669 obch. zák. má být zahrnuta i tzv. produkční provize, která představovala podíl vedoucího obchodní skupiny na výsledcích její činnosti. Uvedenou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, tzv. superprovize vyplacená obchodnímu zástupci za výkon funkce regionálního ředitele představuje podklad, k němuž se přihlíží při výpočtu výše odškodnění. V citované věci dospěl dovolací soud k závěru, podle něhož vypracoval-li se účastník z obchodního zástupce na regionálního ředitele, pak nepochybně tato skutečnost svědčila o jeho schopnostech, za což by neměl být postižen při rozhodování o výši odškodnění podle ustanovení § 669 obch. zák., které ostatně spojuje nárok na odškodnění i se situací, že obchodní zástupce rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky, což mu funkce oblastního ředitele řídícího obchodní zástupce příslušné oblasti umožňovala, a v řízení nebylo zjištěno, že by tuto funkce nevykonával řádně. Přitom na této pozici ovlivňoval uzavírání obchodů se zákazníky, byť zprostředkovaně vedením podřízených obchodních zástupců . Uvedený závěr lze tak vztáhnout i na nyní projednávanou věc, kdy dovolateli příslušela tzv. produkční provize představující právě podíl vedoucího obchodní skupiny na výsledcích její činnosti, tedy na sjednání pojištění jejími členy. Uvedená složka tak měla představovat součást sumy, z níž odškodnění mělo být určováno.
Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, dále vyplývá, že naopak náhrada nákladů spojených s činností obchodního zástupce, např. náklady na provoz kanceláře, telefon a propagační materiály, nepředstavují podklad pro výpočet odškodného. Je tak třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že tzv. fixní provize, která byla nákladem za vedení kanceláře, nepředstavovala podklad pro výpočet odškodného.
Neúplné, tudíž nesprávné právní posouzení je ale třeba odvolacímu soudu vytknout i v otázce rozsahu snížení odškodnění vzhledem k situaci, že mezi stranami nebyla sjednána konkurenční doložka. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zdali odvolací soud výši odškodnění žalobce a) snížil o 50 %, jak to učinil soud prvního stupně, nebo o 25 %, jak to odvolací soud učinil u žalobkyně b). U žalobkyně b) přitom odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že jako přiměřené se zde jeví přihlédnout k délce obchodního zastoupení již více než čtyři a půl roku a snížení odškodnění pouze o 1/4 . Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, když neaplikoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 32 Odo 654/2006. V citované věci soudy nižších stupňů snížily odškodnění o 50 % za situace, kdy obchodní zastoupení trvalo pouze několik měsíců. K tomuto rozhodnutí je třeba uvést, že Nejvyšší soud tento závěr soudů nižších stupňů věcnému přezkumu nepodrobil, neboť dovolání nebylo shledáno přípustným.
V nyní projednávané věci dovolací soud snížení odškodnění o 25 %, jak to učinil odvolací soud v případě žalobkyně b), považuje za přiměřené i v případě žalobce a). Je třeba přihlédnout zejména k tomu, že žalobce a) vykonával činnost obchodního zástupce pro žalovanou po více než 5 let, přičemž konkurenční doložka mezi stranami nebyla sjednána.
Dovolatel dále namítá, že konkurenční doložka mezi stranami byla sjednána. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že v článku IV. smlouvy o obchodním zastoupení byl upraven závazek mlčenlivosti obchodního zástupce a v bodu 3. závazek obchodního zástupce nevyužít údaje získané při činnosti obchodního zástupce ve prospěch žalobce nebo třetí osoby. Nedošlo tak ve smyslu § 672a obch. zák. k omezení obchodního zástupce po určitou dobu, nejdéle však dva roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území ve výkonu stejné či obdobné činnosti, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalované, a to na vlastní nebo cizí účet. Jde tak o jinou, než dovolatelem namítanou situaci jako v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1627/2006, ve kterém dovolací soud shledal obsahově znaky konkurenční doložky podle § 672a obch. zák. v závazku obchodního zástupce po dobu 2 let po zániku výhradního obchodního zastoupení nekontaktovat klienty zastoupeného.
Důvodnými dále nejsou dovolací námitky, že částka ve výši 272.774,70 Kč, která byla žalovanou započtena na pohledávku žalobce, sestává z několika samostatných pohledávek a převyšovala-li ve svém součtu pohledávku žalujícího věřitele, je třeba úkon započtení považovat za neplatný pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., když z něj nebylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají, vyplývá, že uvedená částka byla žalobci a) připsána na účet dne 25. dubna 2003 a to z jednoho titulu - neplatně uzavřené tzv. vypořádací dohody.
Dovolací soud shledal konečně nedůvodnou i námitku dovolatele zpochybňující závěr odvolacího soudu o neplatnosti tzv. vypořádací dohody. Vypořádací dohoda neobsahuje dvě od sebe oddělitelné obsahové části, jak tvrdí dovolatel. Není proto namístě v daném případě aplikovat § 41 obč. zák. a dovozovat toliko částečnou neplatnost tzv. vypořádací dohody.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2014


JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu