23 Cdo 1871/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 1871/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně FAST reality, s.r.o. , se sídlem v Brně, Josefská 612/15, PSČ 602 00, IČO 26948478, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem v Brně, Minská 38, PSČ 616 00, proti žalované Ing. R. N. , o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 213/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2014, č. j. 27 Co 455/2013-210, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. dubna 2013, č. j. 49 C 213/2007-184, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 27 Co 455/2013-210, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba, co do 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že je snížil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost je dána ustanovením § 237 o. s. ř. a důvodnost nesprávným právním posouzením věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka rozporuje závěr soudů o neplatnosti konkurenční doložky a nastoluje otázku, zda je možno při daném předmětu činnosti sjednat konkurenční doložku pouze pro část území České republiky a zda by taková formulace konkurenční doložky neumožnila její snadné obcházení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť pouze uvádí, že vyřešená právní otázka má být vzhledem k danému případu posouzena jinak .
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. září 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu