23 Cdo 1860/2013
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 266 obch. zák., § 35 odst. 2 obč. zák., § 488b odst. 1,4 obch. zák., § 488i obch. zák., § 5 odst. 1 obch. zák., § 67a odst. 1 obch. zák. ve znění do 31.12.2001



23 Cdo 1860/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Pekárna Příbram, a.s. , se sídlem v Dobříši, U Ovčína 1641, PSČ 263 01, IČO 61672084, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou, se sídlem v Příbrami III, Komenského náměstí 289, PSČ 261 01, proti žalované Pekárna-cukrárna Hořovice s.r.o. , se sídlem v Praze 4, 5. května 1137/57, PSČ 140 00, IČO 62577590, zastoupené Mgr. Romanem Strakou, advokátem, se sídlem v Praze 4 - Michle, Vyskočilova 1481/4, PSČ 140 00, o zaplacení částky 2 422 779,03 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 4/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2013, č. j. 69 Co 539/2012-176, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2013, č. j. 69 Co 539/2012-176, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. května 2012, č. j. 38 C 4/2010-126, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované úhrady nájemného podle smlouvy o nájmu nemovitého a movitého majetku ze dne 15. března 2001, ve znění dodatku č. 1 ze dne 15. dubna 2001, za období říjen 2007 až červenec 2008.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. května 2012, č. j. 38 C 4/2010-126, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 2 422 779,30 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice mezi sebou uzavřely dne 15. března 2001 smlouvu, kterou nazvaly Smlouva o nájmu nemovitého a movitého majetku , jejímž předmětem je podle článku IV bodu 2 nájem nemovitostí, movitých věcí a nebytových prostor definovaných v bodu 1 tohoto článku. V článku IV bodu 6 je ujednáno, že nájemce převezme od pronajímatele po dobu trvání této smlouvy jeho činnosti, tj. výrobu a prodej pekařských a cukrářských výrobků, včetně provozování obchodů na náměstí T. G. Masaryka v Příbrami a v supermarketu Kaufland v Příbrami, ve kterých bude pokračovat pod svou obchodní firmou. Dnem účinnosti smlouvy dojde po dobu trvání nájmu k přechodu práv v odběratelské síti a v souladu s ustanovením § 249 odst. 2 zákoníku práce k převodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců pronajímatele zajišťujících tyto činnosti na nájemce. V článku VII bylo sjednáno nájemné ve výši 2 760 000 Kč ročně bez DPH (80 000 Kč měsíčně za pronajaté nemovitosti včetně nebytových prostor a 150 000 Kč měsíčně za movité věci). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. dubna 2001 do 31. března 2016 s možností prodloužení o dalších 10 let. Současně byla sjednána výpovědní lhůta 6 měsíců. V článku X bod 4 strany uvedly, že práva a povinnosti neupravené touto smlouvou se řídí zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a občanským zákoníkem. Ve smlouvě byl uveden seznam 9 příloh, včetně specifikace nebytových prostor vyjmutých z předmětu nájmu, tj. místnosti archívu a malé kanceláře ve 4. patře.
Dne 15. dubna 2001 byl podepsán dodatek č. 1 k předmětné smlouvě týkající se změn článku VII nájemného pro roky 2001 2002. V ostatním zůstala smlouva nedotčena.
Žalovaná nájemné hradila od 30. dubna 2001 do 30. října 2007.
V průběhu trvání nájemního vztahu došlo k vyřazení některých movitých věcí, které měly nulovou účetní i daňovou hodnotu.
Dne 14. července 2008 prodala žalobkyně společnosti BIERHANZL GROUP a.s. movité věci (původně pronajaté žalované) specifikované v příloze kupní smlouvy a nemovitosti specifikované v rozsudku soudu prvního stupně. V obou kupních smlouvách je odkaz na předmětnou nájemní smlouvu s tím, že v důsledku výpovědi skončí dnem 31. srpna 2008.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena nikoli nájemní smlouva ve smyslu § 663 a násl. občanského zákoníku, ale smlouva o nájmu podniku ve smyslu § 488b obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Dovodil, že smlouva byla uzavřena platně, ale nenabyla účinnosti, neboť nebyla schválena valnou hromadou žalobkyně, nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku a ani nebyla založena ve sbírce listin. Nicméně i tak je od jejího uzavření pro smluvní strany závazná. Podle této smlouvy žalovaná sedm let plnila řádně a včas bez snahy o snížení nájemného.
Námitku žalované, že se žalobkyně bezdůvodně obohatila, když jí žalovaná platila nájemné za věci vyřazené z evidence, soud prvního stupně odmítl. Ze sestav movitého majetku vyplývá, že se jednalo o věci pořízené v průběhu let 1970-2000 a vyřazeny byly proto, že došlo k jejich fyzickému a morálnímu opotřebení a měly dle zákona č. 563/1991 Sb. nulovou hodnotu. Pokud žalobkyně požaduje plnění za období od října 2007 do července 2008, pak nepožaduje nájem za něco, co jí už nepatřilo, jelikož k prodeji nemovitostí i movitostí došlo až 14. července 2008 (za říjen 2007 a červenec 2008 požaduje poměrnou část nájemného).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2013, č. j. 69 Co 539/2012-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s právním posouzením smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 15. března 2001, ve znění jejího dodatku ze dne 15. dubna 2001, tj. že se jedná o smlouvu o nájmu podniku podle § 488b obch. zák. Ze smlouvy vyplývá, že účastníci se dohodli na všech podstatných náležitostech smlouvy o nájmu podniku, které zákon pro tento typ smlouvy vyžaduje, tj. na vymezení podniku, na závazku pronajímatele přenechat svůj podnik nájemci, aby jej samostatně provozoval a řídil na vlastní náklad a nebezpečí, jakož i na závazku nájemce platit pronajímateli nájemné. Jazykový text této smlouvy přitom nebudí žádné pochybnosti o obsahu právního úkonu, který účastníci zamýšleli realizovat, tedy najmout si ucelený soubor věcí, a to jak movitých, tak i nemovitostí souvisejících s výrobou a prodejem pekařských a cukrářských výrobků , ale i práva a povinnosti spojené s převodem zaměstnanců a odběratelů související s výrobou, distribucí a prodejem výrobků. Takto projevenou vůli potvrdila nejen žalobkyně, mimo jiné i při jednání před odvolacím soudem, když uvedla, že žalované byly pronajaty všechny výrobní provozy v areálu žalobkyně podle smlouvy s výjimkou některých nemovitostí a movitých věcí, které souvisely s další činností žalobkyně (šlo např. o administrativní činnost či archiv a ordinaci předsedy představenstva), ale i žalovaná, která tuto skutečnost nejenže nezpochybnila, ale ve svém písemném vyjádření ze dne 14. července 2011 uvedla, že nemovitosti, které byly předmětem nájmu, tvořily areál pekárny Příbram a movité věci sloužily k zajištění pekárenské výroby, která byla v majetku žalobkyně . Vůle stran směřující k nájmu podniku navíc vyznívá již ze samotné preambule smlouvy.
K námitce, že ve smlouvě nebyly přesně specifikovány zejména movité věci a že fakticky byl jejich seznam vyhotoven až po uzavření smlouvy, odvolací soud nepřihlédl. Předmětem nájmu nebyly jen movité a nemovité věci, ale byl to podnik ve smyslu ustanovení § 5 obch. zák. jako celek. V takovém případě nemusí být ve smlouvě o jeho nájmu jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty blíže vyjmenovány. Odvolací soud navíc vyšel z toho, že přílohy ke smlouvě k ní byly v době podpisu smlouvy přiloženy.
Odvolací soud dále posuzoval platnost předmětné smlouvy z hlediska absence souhlasu valné hromady podle § 67a obch. zák. Konstatoval, že podle ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák. platí, že pokud je neplatnost úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. Dovodil, že absence souhlasu valné hromady nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy o nájmu podniku, neboť ustanovení § 67a obch. zák. je ustanovením omezujícím rozhodovací působnost představenstva, popř. jednatelů společnosti, když vyžaduje, aby dané dispozice neprovádělo bez vědomí společníků shromážděných na valné hromadě. Jedná se tedy pouze o vnitřní omezení jednatelského působení představenstva a jednatelů. Jeho nedodržení je jen porušením péče řádného hospodáře. Z toho plyne, že nepůsobí navenek, tj. vůči třetím osobám. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že absence souhlasu valné hromady nemá vliv na právní jistotu nájemce podniku (žalované) a nezpůsobuje neplatnost smlouvy o nájmu podniku. Z obdobných důvodů nemá vliv na závaznost předmětné smlouvy skutečnost, že smlouva nebyla zveřejněna podle ustanovení § 33 odst. 1 (§ 488b odst. 4) obch. zák.
Dále odvolací soud uzavřel, že pokud až do skončení nájemního vztahu nedošlo mezi účastníky k dohodě o změně výše takto stanoveného nájemného, a to i když došlo v mezidobí k jejich vzájemné dohodě o vyřazení části movitých věcí či nemovitostí ze souboru věcí tvořících podnik, případně k jejich odkoupení, bylo povinností žalované platit nájemné ve výši dohodnuté ve smlouvě. Šlo o nájemné představující úplatu za nájem podniku jako celku, takže zde nebyl dán prostor pro zápočty, které zmiňovala žalovaná ve své obraně proti žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání zakládá na tom, že rozhodnutí ve věci závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem tyto otázky vyřešil nesprávně, a to v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud by měl tyto právní otázky vyřešit jinak. V obsahu dovolání žalovaná průběžně uvádí rozhodnutí, s jejichž právními závěry je dle jejího názoru napadené rozhodnutí v rozporu [jde o usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. II. ÚS 1456/11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3023/2007].
Dovolatelka namítla, že odvolací soud ignoroval shodnou vůli žalobkyně a žalované, protože smlouvu ze dne 15. března 2001 posoudil jako smlouvu o nájmu podniku. V řízení před odvolacím soudem zůstalo nevyjasněné, jaké věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patřily žalobkyni a sloužily k provozování jejího podniku, byla žalovaná oprávněna na základě nájemní smlouvy užívat, resp. které fakticky užívala. Odvolací soud pominul, že vůle stran nezahrnovala např. vůli k přechodu všech dalších práv a povinností náležejících k podniku z žalobkyně na žalovanou ke dni uzavření nájemní smlouvy. Odvolací soud se nezabýval ani námitkou žalované, že nájemné se dle smlouvy platilo výhradně za předmět nájmu, tj. vůle smluvních stran směřovala k určení úplaty (nájemného) toliko za užívání movitých a nemovitých věcí, a nikoli za užívání čehokoli jiného nebo za přechod jakýchkoli práv a povinností.
Dovolatelka má dále za to, že neexistence písemného souhlasu dle § 67a obch. zák. způsobuje absolutní neplatnost, případně neúčinnost smlouvy o nájmu podniku. K nájemní smlouvě nebyl udělen souhlas valné hromady nebo všech společníků jejích smluvních stran, nebyl tedy ani vyhotoven notářský zápis, ani znalecký posudek na cenu nájemného. Žalovaná tvrdí, že znalecký posudek podle ustanovení § 67a odst. zák. není jen ustanovením omezujícím rozhodovací působnost představenstva. Je zřejmé, že na případy upravené v ustanovení § 67a obch. zák. nelze aplikovat zejména ustanovení § 220a odst. 11 obch. zák. omezující okruh osob, které jsou oprávněny dovolávat se v určené lhůtě neplatnosti smlouvy o fúzi, jelikož toto ustanovení sleduje zcela jiný účel.
Podle žalované lze na věc nahlížet i jinak, a sice že nedostatek souhlasu valné hromady či společníků s nájemní smlouvou nebo nedodržení pravidel postupu při udělení takového souhlasu jako při rozhodnutí valné hromady o fúzi může způsobit toliko její neúčinnost. Jelikož zákon nevyžaduje v § 67a obch. zák. předchozí souhlas, je taková smlouva bez daného souhlasu toliko neúčinná, a to do doby udělení takového souhlasu, a nikoli absolutně neplatná.
Dovolatelka dále namítla, že nezveřejnění nájemní smlouvy podle § 488b odst. 4 obch. zák. způsobilo její neúčinnost, a z toho důvodu nemohla ani žalované vzniknout podle nájemní smlouvy povinnost platit nájemné. Z citovaného ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu podniku se musí uložit do sbírky listin. Smlouva je pro účastníky závazná od jejího uzavření, ale nájemce je oprávněn podnik provozovat a řídit až od data její účinnosti.
Poslední námitka dovolatelky směřuje k nesprávnému posouzení vlivu vyřazení a odkoupení věcí na výši nájemného. V důsledku vyřazení věcí z užívání nebo odkoupení věcí se podstatně změnila hodnota a složení movitých a nemovitých věcí, které žalovaná užívala na základě nájemní smlouvy. Jak vyplývá z § 664 občanského zákoníku, žalobkyně byla povinna předat žalované podnik v provozuschopném stavu, tj. ve stavu umožňujícím pekárenskou výrobu a na svůj náklad podnik v takovém stavu udržovat. Tato skutečnost je rozhodná pro posouzení výše bezdůvodného obohacení mezi smluvními stranami, které měl odvolací soud zkoumat, kdyby věc správně posoudil po právní stránce.
Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že v době uzavření smlouvy bylo mezi účastníky postaveno na jisto, co bylo předmětem smlouvy. Skutečnost, že některé věci byly v průběhu trvání smlouvy odkoupeny dovolatelkou či vyřazeny z užívání, nemá dle žalobkyně na výši sjednaného nájemného vliv. Na straně žalobkyně nedošlo ke vzniku žádného bezdůvodného obohacení. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V doplnění vyjádření žalobkyně vyjádřila názor, že neexistence písemného souhlasu podle § 67a obchodního zákoníku nezpůsobuje absolutní neplatnost, případně neúčinnost nájemní smlouvy, neboť se jedná pouze o vnitřní omezení jednatelského oprávnění. Rovněž není podstatné, které věci a kolik věcí bylo vyřazeno z užívání. Dále předkládá informace o dalším nakládání s pronajatými věcmi a má za to, že dovolatelka jedná v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že žalovaná podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí v dovolání být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti dovolání srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).
V rozsahu, ve kterém dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil důsledky skutečnosti, že došlo k vyřazení, či k odkoupení části věcí, které měly tvořit podnik, dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Námitka nesprávného právního posouzení věci není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání.
V důsledku této vady podání nemohla být tato otázka v dovolacím řízení přezkoumávána.
Jak již Nejvyšší soud judikoval v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatelka namítla, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, s rozsudkem ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3023/2007, a s usnesením ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005.
S rozsudkem ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, je podle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu v rozporu z důvodu, že odvolací soud neprovedl výklad projevu vůle stran, zda skutečně směřovala k uzavření smlouvy o nájmu podniku, a z důvodu, že odvolací soud nesprávně posoudil důsledky nezveřejnění nájemní smlouvy podle § 33 odst. 1 (§ 488b odst. 4) obch. zák.; s rozsudkem ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3023/2007, je rozsudek odvolacího soudu v rozporu z důvodu že odvolací soud nesprávně posoudil důsledky neexistence písemného souhlasu podle § 67a obchodního zákoníku, s usnesením ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, je v rozporu při posouzení otázky, zda předmětem smlouvy byl podnik, resp. část podniku ve smyslu kritérií vymezených tímto rozhodnutím.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud tyto otázky řešil v rozporu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, je dovolání pro řešení těchto otázek přípustné.
Dovolání je i důvodné.
Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle § 266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odst. 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odst. 4).
Podle § 488b odst. 1 obch. zák. smlouvou o nájmu podniku se pronajímatel zavazuje přenechat svůj podnik nájemci, aby jej samostatně provozoval a řídil na vlastní náklad a nebezpečí a aby z něj pobíral užitky. Nájemce se zavazuje zaplatit pronajímateli nájemné.
Podle odstavce 4 téhož paragrafu ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy, tj. ke dni 15. března 2001, smlouva o nájmu podniku nabývá účinnosti zveřejněním podle § 33 odst. 1.
Podle § 488e odst. 2 obch. zák. práva a závazky, které náležejí k pronajatému podniku, přecházejí účinností smlouvy o nájmu podniku na nájemce. To platí i pro práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Ustanovení § 477 odst. 2 až 4 platí obdobně. Pronajímatel ručí za závazky, které náležejí k pronajatému podniku a vznikly před účinností smlouvy. Nájemce provozuje pronajatý podnik pod svou firmou.
Podle § 488i obch. zák. pro smlouvy, jimiž se pronajímá část podniku tvořící samostatnou organizační složku, platí obdobně ustanovení § 488b až 488g.
Podle § 5 odst. 1 obch. zák podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.
Podle § 67a odst. 1 obch. zák., ve znění účinném ke dni 15. března 2001, ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, nájmu podniku nebo jeho části, musí být udělen písemný souhlas společníků nebo valné hromady společnosti jako při fúzi sloučením.
Námitka rozporu s rozsudkem ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, je důvodná odvolací soud neprovedl výklad projevu vůle podle § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák., když zejména nezjišťoval, zda vůle stran směřovala k přechodu práv a závazků ve smyslu § 488e odst. 2 obch. zák., resp. zda vůle stran směřovala k uzavření smlouvy o nájmu části podniku o smlouvu o nájmu podniku jít nemohlo, neboť podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, byly z nájmu vyloučeny některé místnosti, takže nešlo o celý podnik.
Důvodná je i námitka rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, neboť odvolací soud neposuzoval, zda jde o část podniku podle kriterií uvedeného rozhodnutí. V důsledku toho je právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné. Částí podniku jakožto samostatnou organizační složkou podniku se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, usnesení ze dne 14. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 2882/2005, žalovanou uvedené usnesení ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005) rozumí ucelená samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Musí jít o takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, týkající se této organizační složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku (samostatné organizační složky) a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku (resp. smlouvy o nájmu části podniku). V uvedeném smyslu proto bude samostatnou organizační složkou podniku zejména odštěpný závod, popřípadě jiná organizační složka, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Předmětem smlouvy o prodeji podniku (resp. smlouvy o nájmu části podniku) však mohou být i jiné organizační složky podniku, které se nezapisují do obchodního rejstříku a které mohou být různě nazvány, např. závod, provoz apod., podmínkou však je, aby se jednalo o složku samostatnou ve výše uvedeném smyslu, přičemž se nemusí jednat o složku oprávněnou svým vedoucím jednat navenek ve věcech jí se týkajících, jako je tomu v případě odštěpného závodu. Takováto část podniku má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti. Podobně jako podnik i část podniku představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (věcí, práv a jiných majetkových hodnot).
Odvolací soud nesprávně posoudil i následek nezveřejnění smlouvy podle § 33 odst. 1 obch. zák., jak požaduje § 488b odst. 4 obch. zák. Odvolací soud konstatoval, že na závaznost předmětné smlouvy nemá vliv, že smlouva nebyla zveřejněna podle ustanovení § 33 odst. 1 obch. zák. Tento závěr je pravdivý, nicméně jeho důsledky jsou odlišné, než se domníval odvolací soud.
Závaznost smlouvy nastává okamžikem jejího vzniku jakožto dvoustranného právního úkonu za podmínky současné platnosti smlouvy. Jejím důsledkem je nemožnost jednostranné změny dohodnutých práv a povinností či ukončení závazkového vztahu jiným způsobem, než jak je dohodnuto ve smlouvě či než jak předvídá zákon.
Účinnost smlouvy může nastat stejným okamžikem jako její závaznost, není to ovšem nutné. Např. při uplatnění odkládací podmínky je účinnost smlouvy, tj. okamžik, kdy nastanou její právní následky, vázán na jinou skutečnost. Obdobně je tomu např. při určení času. Okamžik účinnosti smlouvy nemusí být určen pouze dohodou stran, ale i ex lege. To je právě případ § 488b odst. 4 obch. zák. Teprve okamžikem zveřejnění podle § 33 odst. 1 obch. zák. nastávají právní následky smlouvy o nájmu (části) podniku, tedy strany mají práva a povinnosti dle smlouvy. Ostatně i odborná literatura, na kterou poukazuje dovolatelka (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1469 s.) uvádí, že teprve dnem účinnosti je nájemce oprávněn podnik podle smlouvy provozovat a řídit (přestože je smlouva pro strany závazná již dříve). Před účinností smlouvy tedy její strany nemají práva a povinnosti, které smlouva zakládá. Neúčinnost smlouvy lze v tomto směru postavit na roveň neplatnosti či neexistence smlouvy povinností soudu je v takovém případě posoudit uplatněný požadavek na zaplacení peněžité částky podle předpisů upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010).
Dovolatelka dále dle obsahu podání předkládá právní otázku, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to zda neexistence písemného souhlasu vyžadovaného ustanovením § 67a obch. zák. způsobuje absolutní neplatnost, případně neúčinnost nájemní smlouvy. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na právní závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3023/2007. Odvolací soud při posuzování této otázky dospěl k závěru rozdílnému oproti závěrům vyplývajícím z tohoto rozsudku. Odvolací soud totiž dovodil, že ustanovení § 67a obch. zák. je pouze ustanovením omezujícím rozhodovací působnost představenstva, popřípadě jednatelů společnosti, když vyžaduje, aby dané dispozice neprováděli bez vědomí společníků shromážděných na valné hromadě, tedy jde pouze o vnitřní omezení jednatelského působení představenstva a jednatelů a jeho nedodržení je jen porušením požadavku péče řádného hospodáře. Z toho podle odvolacího soudu plyne, že nepůsobí navenek, tj. vůči třetím osobám. Absence souhlasu valné hromady tak nemá vliv na právní jistotu nájemce podniku a nezpůsobuje neplatnost smlouvy o nájmu podniku.
V rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3023/82007, přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že požadavek, podle kterého v době do 31. prosince 2001 musel být ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku, udělen písemný souhlas společníků nebo valné hromady společnosti jako při fúzi sloučením (§ 67a odst. 1 obch. zák.), platil pro obě smluvní strany. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí současně uložil odvolacímu soudu vypořádat se s obranou žalované, že námitka neplatnosti první smlouvy o prodeji podniku pro absenci uvedeného souhlasu je omezena úpravou obsaženou v § 220a odst. 11 obch. zák. (v rozhodném znění). Z uvedeného rozhodnutí tedy vyplývá, že absence požadovaného souhlasu podle ustanovení § 67a obch. zák. v rozhodném znění neznamená pouze vnitřní omezení jednatelského oprávnění představenstva či jednatelů.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud jej proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu