23 Cdo 184/2017
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 184/2017
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LOGIS a.s. , se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, U Nového světa 286, PSČ 744 01, identifikační číslo osoby 47681306, zastoupené Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, nám. Míru 6, proti žalované Šmeral Brno a.s. , se sídlem Brno, Křenová 261/65c, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46346139, zastoupené JUDr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem Brno, Křenová 65a, o zaplacení 1 474 009,66 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/7 Cm 114/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2016, č. j. 4 Cmo 112/2016-155, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 569 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Evy Novákové, advokátky se sídlem Brno, Křenová 65a.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, č. j. 4 Cmo 112/2016-155, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 21. 1. 2016, č. j. 17/7 Cm 114/2013-95, v napadeném výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 474 009,66 Kč, a výrokem II. ve zbývající části, to je ve vyhovujícím výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, týkajícím se nároku na zaplacení úroků z prodlení a ve výroku III., jímž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není primárně založeno na řešení dovolatelkou předestřené otázky, zda přílohy smlouvy, které jsou označeny za nedílnou součást smlouvy a i neoddělitelně spolu spojeny (svázány), musí být opatřeny samostatným podpisem umístěným za textem pro udržení písemné formy tohoto ujednání, a zda absence tohoto podpisu zakládá neplatnost písemné právní formy právního úkonu. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s plněním splatných závazků žalovanou dospěl k závěru, že smluvní pokuta dohodnutá písemnou formou ve smlouvě hlavní se na porušení platební kázně žalované ze závazků založených smlouvami z/, r/, k/ nevztahovala, přičemž v těchto smlouvách, mimo smlouvu z/ smluvní pokuta sjednána nebyla, a pouze navíc uvedl, že byť dílčí přílohy smlouvy hlavní (smlouvy z/, r/, k/) byly z hlediska předmětu plnění a dohodnuté ceny platně sjednány jako součást smlouvy hlavní, nebyly podepsány, a proto nemohly založit nárok žalobkyně na smluvní pokutu, jelikož ta nebyla sjednána způsobem stanoveným v § 544 odst. 2 obč. zák., tedy písemnou formou. Jestliže tedy ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávána, vyplynulo, že o ujednání o smluvní pokutě není odkaz ve smlouvě, jejíž součástí má být ujednání o smluvní pokutě, a na základě tohoto zjištění odvolací soud dovodil, že smluvní pokuta dohodnutá písemnou formou ve smlouvě hlavní se na porušení platební kázně žalované ze závazků založených smlouvami z/, r/, k/ nevztahovala, nelze přisvědčit dovolatelce, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení předestřené otázky judikaturou neřešené, zda přílohy smlouvy, které jsou označeny za nedílnou součást smlouvy a i neoddělitelně spolu spojeny (svázány), musí být opatřeny samostatným podpisem umístěným za textem pro udržení písemné formy tohoto ujednání, a zda absence tohoto podpisu zakládá neplatnost písemné právní formy právního úkonu. Nutno připomenout, že odvolací soud pouze navíc konstatoval, že dílčí přílohy smlouvy hlavní (smlouvy z/, r/, k/), byť z hlediska předmětu plnění a dohodnuté ceny byly platně sjednány jako součást smlouvy hlavní, nebyly podepsány, a proto nemohly založit nárok žalobkyně na smluvní pokutu, jelikož ta nebyla sjednána způsobem stanoveným v § 544 odst. 2 obč. zák. Podstatou pro právní posouzení věci byla však skutková zjištění soudů, z nichž nevyplynulo, že smlouva, která byla uzavřena v písemné formě, a z níž je dovozován nárok na zaplacení smluvní pokuty, by výslovně odkazovala na ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě hlavní. Aby totiž byla dodržena písemná forma sjednání smluvní pokuty, musela by předmětná smlouva výslovně na ujednání o smluvní pokutě v tzv. smlouvě hlavní odkazovat. Za daného stavu tedy není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s citovanou judikaturou, zabývající se platností ujednání o smluvní pokutě s ohledem na její platné sjednání pouze písemnou formou podle kogentního ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2017

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu