23 Cdo 1814/2010
Datum rozhodnutí: 27.09.2011
Dotčené předpisy: § 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 1814/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce JUDr. M. G. , proti žalované Auto Infinity a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, IČO 26743493, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 79/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2008, č. j. 14 Co 18/2008-64, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. července 2007, č. j. 42 C 79/2006-30, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost ČP Leasing, a.s., a žalobce uzavřeli dne 25. 8. 2000 leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl nájem vozidla Škoda Felicia Combi 1,6 LX Speciál, č. karoserie TMBEGF653V0442324. Smlouvu podepsaly obě strany. Součástí smlouvy byly Všeobecné smluvní podmínky pro finanční leasing movitých věcí, které obsahovaly rozhodčí smlouvu, která se vztahuje jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související. Pro veškeré spory je příslušný senát sestávající ze tří rozhodců. Žalobce podepsal, že byl s těmito podmínkami srozuměn a že se staly součástí leasingové smlouvy. Dále bylo zjištěno, že ČP Leasing, a.s., postoupil žalované svou pohledávku za žalobcem vyplývající z uzavřené leasingové smlouvy.
Dne 17. 12. 2003 podala žalovaná k rozhodci JUDr. V. B. rozhodčí žalobu. Rozhodčí senát složený ze tří rozhodců vyzval žalobce, aby se k žalobě a její změně vyjádřil, poté nařídil jednání. Ze dvou nařízených jednání se žalobce omluvil a požádal o odročení ze zdravotních důvodů, ke třetímu nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil (omluvu zaslal dodatečně). Další jednání bylo nařízeno na 12. 12. 2005, žalobce byl předvolán, zaslal omluvu spolu s lékařskou zprávou, ale nežádal o odročení jednání. Proto se jednání konalo v jeho nepřítomnosti. Při tomto jednání byl vydán rozhodčí nález, která byl žalobci doručen dne 17. 1. 2006 a 23. 1. 2006, právní moci nabyl dne 23. 1. 2006.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, nebyl naplněn, jelikož žalobci byla dána možnost věc před rozhodci projednat. Několik jednání v rozhodčím řízení se nekonalo z důvodu jeho omluvy a jeho žádosti o odročení jednání. Z posledního jednání se žalobce omluvil, ale o odročení nepožádal. Rozhodčí senát proto v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) jednal v nepřítomnosti žalobce a při tomto jednání rozhodl.
Námitku, že leasingová smlouva je neplatná, soud prvního stupně neshledal důvodnou. Dospěl k závěru, že leasingová smlouva i rozhodčí smlouva byly uzavřeny platně, jelikož byly podepsány oběma smluvními stranami. Ani žádné jiné důvody neplatnosti leasingové smlouvy či rozhodčí doložky soud neshledal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2008, č. j. 14 Co 18/2008-64, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci. Soud prvního stupně dospěl i ke správnému závěru, že tvrzené důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. b) a e) zákona č. 216/1994 Sb. nejsou dány. Odvolací soud dovodil, že samotná omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení tohoto jednání. Pokud účastník žádá o odročení nařízeného jednání s tím, že trvá na své účasti, nelze toto považovat za žádost o odročení každého dalšího nařízeného jednání. Jestliže se žalobce z nařízeného jednání omluvil, aniž požádal o jeho odročení, rozhodčí senát jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s § 30 zákona o rozhodčím řízení) v jeho nepřítomnosti.
Pokud žalobce namítal neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a jeho právním předchůdcem, tato námitka směřuje do rozhodčího řízení a obsahu rozhodčího nálezu, soud však přezkoumává rozhodčí nález pouze z pohledu důvodů pro jeho zrušení dle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., jinak mu přezkoumání obsahu rozhodčího nálezu nepřísluší.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítl, že v řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto bez jeho přítomnosti, když soud nepovažoval telefonickou omluvu s žádostí o odročení jednání za důvodnou a vycházel z nepřesných a ve svém důsledku nepravdivých tvrzení obsažených ve spise. Z důvodu zhoršení zdravotního stavu se žalobce nemohl jednání před odvolacím soudem zúčastnit. Zdravotní stav žalobce byl příčinou jeho neúčasti jak na soudním, tak rozhodčím řízení, a žalobce namítá, že jeho neúčast byla příčinou nesprávných rozhodnutí.
Žalobce dále uvádí, že v rozhodčím řízení hodlal prokázat, že Všeobecné obchodní podmínky žalované žalobce nikdy nepodepsal a tyto mu byly doručeny až na jeho žádost po třech měsících, leasingovou smlouvu s podpisem pronajímatele obdržel až po dvou letech.
Dovolatel je přesvědčen, že řízení proběhlo bezdůvodně bez jeho účasti, čímž mu bylo znemožněno se účinně bránit.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v dovolání namítá, že se nemohl zúčastnit jak soudního, tak rozhodčího jednání, čímž mu bylo znemožněno účinně se bránit.
Dovolatel tím obsahově uplatňuje jednak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (námitka, že se nemohl zúčastnit jednání soudu), jednak dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [nesprávné posouzení předpokladů pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v důsledku tvrzené skutečnosti, že se žalobce nemohl zúčastnit jednání rozhodčího senátu].
Ani jedna z takto vznesených námitek však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci však takový případ nenastal a tudíž tvrzená vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. založil zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu jeho závěr, že pokud žalobce omluvil svoji účast u jednání rozhodčího senátu, avšak nepožádal o odročení tohoto jednání, nejsou naplněny předpoklady ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. Tento závěr totiž odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu (v této souvislosti srov. usnesení ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 396/96, usnesení ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1798/97 a usnesení ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 803/2000, podle nichž omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání). Tato skutečnost přitom vyplývá ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu