23 Cdo 181/2012
Datum rozhodnutí: 30.05.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 181/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce F. J. , zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti žalované Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Brně, Radnická 14, o zaplacení částky 1,663.111,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 198/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 20 Co 332/2011-73, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. dubna 2011, č. j. 19 C 198/2010-49, řízení co do částky 267.135,44 Kč s příslušenstvím zastavil (bod I. výroku), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 1,395.976,- Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena dne 12. května 2007 pojistná smlouva. Předmětem pojištění byl stroj drtič HYDROCONE H4800. Na stroji za dobu trvání pojištění došlo ke škodné události. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny znaky nahodilosti, jak předpokládá pojistná smlouva, ale že se na předmětnou škodnou událost vztahuje výluka pojištění podle čl. 4 odst. 1 písm. a) ve spojení s článkem 9. odst. 3 doplňkových pojistných podmínek. Škodná událost vznikla vnitřní mechanickou poruchou zadřením stroje, aniž by bylo z hlediska výluky pojištění významné, zda a jaký úkon či nečinnost zaměstnance této poruše předcházely a žalobci proto pojistné plnění nenáleží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatel se domnívá, že dovolání je přípustné, neboť soud prvního stupně svůj závěr o nedůvodnosti žalobního nároku postavil na tom, že není splněn prvek nahodilosti pojistné události, odvolací soud dospěl k závěru, že splněn je, ale na škodnou událost se vztahuje výluka pojištění. Odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků tedy jinak.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčiny vzniku škodné události. K poškození věci nedošlo v důsledku vnitřně vzniklé mechanické poruchy tak, jak je pozitivně i negativně vymezena v článku 9. odst. 3 pojistných podmínek. Ke škodě na stroji došlo výlučně v důsledku nesprávné (neopatrné) obsluhy zaměstnance žalobce, který před spuštěním stroje sice nastavil jeho tzv. kalibraci (ve zřejmé snaze splnit pokyn servisu k jejímu provedení), ale evidentně vinou chvilkové nepozornosti takto nastavenou kalibraci již neuložil. Následné zadření stroje bylo až následkem tohoto pochybení zaměstnance žalobce, tedy nikoliv samotnou příčinou škody. Příčina škody tedy není vnitřně vzniklá (endogenní), neboť má původ nikoliv např. ve vadě materiálu, ale v uvedené vadě obsluhy. Příčinu škody tak lze jednoznačně označit za vně vzniklou (exogenní). Tomu odpovídá i vymezení mechanické poruchy v článku 9 odst. 3 pojistných podmínek.
Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud řádně neodůvodnil, proč je pro posouzení oprávněnosti výluky z pojištění nevýznamná její zjevná příčina (neprovedená kalibrace) a je tak k v rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces.
Závěrem dovolatel navrhuje rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, na něž odkazuje, dovolání považuje na nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel se mýlí, dovozuje-li přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významné proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěl-li odvolací soud k tomu, že žalobcův nárok není důvodný, neboť se na něj vztahuje výluka pojištění, oproti soudu prvního stupně, který nedůvodnost nároku shledal v nenaplnění nahodilosti jako znaku pojištění, nejde o takové rozdílné posouzení práv a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení, jak to předpokládá ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ uvedený pod písm. b) se v projednávané věci nejedná, přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Polemizuje-li dovolatel se závěry odvolacího soudu o výluce pojištění, jak ji zjistil v projednávané věci odvolací soud, nepředkládá tím dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že v článku 4 odst. 1 doplňkových pojistných podmínek si účastníci dohodli speciální výluky pojištění tak, že se pojištění nevztahuje mj. na vnitřně vzniklé mechanické poruchy, které v článku 9. odst. 3 podmínek definovali mj. jako poškození stroje zadřením.
Práva a povinnosti smluvních stran se řídí především ustanoveními uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 32 Cdo 2299/98). Účastníci si v obchodních podmínkách jednoznačně dohodli, že pojištění se nevztahuje na poškození stroje zadřením (k čemuž, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, došlo). Účastníci si nedohodli, že pro pojistné plnění může být významné, co bylo příčinou tzv. zadření, tedy ani možnou nesprávnou kalibraci zaměstnance žalobce ani např. pokyn servisu k jejímu provedení, jak dovolatel namítá. Dospěl-li proto odvolací soud při výkladu obsahu pojistných podmínek k tomu, že si účastníci pro nastalý případ zadření stroje dohodli výluku pojištění, je tento jeho závěr rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o principu autonomie smluvních stran, povaze soukromého práva a s ní spojené společenské a hospodářské funkci smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 434/2006).
Namítá-li konečně dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností, nemůže ani tato jeho námitka založit přípustnost dovolání. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti výrokům, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod R 4/2003), Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. tak, že advokátovi žalované náleží odměna 10.000,- Kč, dále jeden paušál hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., s připočtením 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 2.060,- Kč, celkem tedy částka 12.360,- Kč, kterou je žalobce povinen ve smyslu § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupce žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. května 2012

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu