23 Cdo 1788/2007
Datum rozhodnutí: 26.02.2009
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




23 Cdo 1788/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Č.r. M. f., , zastoupené JUDr. S. Z., advokátkou, se, proti žalované B., spol. s r. o. v likvidaci, , zastoupené JUDr. Z. S., advokátem, , o zaplacení částky 9 553 599 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 378/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2006, č. j. 1 Cmo 167/2006-197, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2006, č. j. 1 Cmo 167/2006-197, se odmítá.

II. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 5 Cm 378/99-150, se zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2006, č. j. 1 Cmo 167/2006-197, ve výrocích pod body I a III, jimiž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 5 Cm 378/99-150, ve výrocích pod body II, III a IV, jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 3 436 723,45 Kč, rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Odvolací soud ve svém rozhodnutí posuzoval, zda má žalobkyně právo na zaplacení úroků z prodlení ze smluvených úroků ze splátkového prodeje. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 24. 3. 2004, č. j. 35 Odo 101/2002-204, dovodil, že žalobkyně nemá právo na zaplacení úroků z prodlení ze smluvených úroků.

Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že rozhodnutí v daném sporu závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena zcela. Dovolatelka namítá, že dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, neřešil otázku obecného zákazu anatocismu (braní úroků z úroků), jelikož se zaměřil pouze na úroky z prodlení ze smluvních úroků z prodlení, nikoliv však z úroků, které nemají sankční charakter. Dovolatelka se proto neztotožňuje s podřazením svého případu pod citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, jelikož podle jejího názoru bylo v napadeném rozhodnutí rozhodováno pouze o nepřípustnosti úroků z prodlení z úroků, které měly sankční charakter, ale nikoli o přípustnosti úroků z prodlení ze smluvních úroků (v daném případě ze splátek), které jsou cenou peněz hrazenou jednou ze smluvních stran, která tak získá výhodu s penězi disponovat tím, že nemusí hradit celou částku najednou, ale postupně.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam především proto, že právní otázka oprávněnosti domáhat se příslušenství (úroku z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a to komplexně právě v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2002, sp. zn. 35 Odo 101/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2006. Toto rozhodnutí vylučuje jak možnost domáhat se zaplacení úroků z prodlení z úroků z prodlení, tak úroků z prodlení z jakéhokoli příslušenství pohledávky, kterým je podle § 121 odst. 3 občanského zákoníku úrok, úrok z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Proto nelze dovolatelce přiznat žalobou požadovaný ani úrok z prodlení z pozdě zaplacených smluvních úroků, které nemají sankční charakter, ale jsou pouze smluvně stanovenou cenou peněz, jelikož i smluvní úrok je příslušenstvím pohledávky. Nejvyšší soud neshledává důvody pro to, aby se odchýlil od závěrů uvedeného rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu tedy neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ani tuto otázku neřeší v rozporu s hmotným právem.

Jelikož napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, je nutné uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud České republiky proto podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Dovolání žalobkyně současně výslovně směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 5 Cm 378/99-150, ve výrocích pod body II a IV.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch a žalované v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 26. února 2009



JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu