23 Cdo 1760/2008
Datum rozhodnutí: 28.07.2010
Dotčené předpisy: čl. I bod 5 předpisu č. 364/2000Sb.




23 Cdo 1760/2008


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze , Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 Nové Město, PSČ 128 00, proti žalované Bimoset, a.s., se sídlem v Praze 5, Pod Kotlářkou 151/3, PSČ 150 00, IČ 26063328, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 285/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. prosince 2007, č. j. 60 Co 377/2006-166, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 26. května 2006, č. j. 6 C 285/2005-102, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem parcely č. 1262 o výměře 5 999 m2 vedené jako orná půda na listu vlastnictví č. 325 pro katastrální území a obec Lutopecny u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Kroměříž, je Česká republika, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že je vlastníkem nemovitosti, která byla jako majetek bývalého Socialistického svazu mládeže zákonem č. 113/1993 Sb., o Fondu dětí a mládeže (dále jen Fond ), svěřena Fondu poté, co ústavním zákonem č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, přešla do vlastnictví státu. Soud prvního stupně zjistil, že likvidátor Fondu Ing. P. Ž. vypsal v souladu s článkem I. bod 5 písmeno f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, třetí kolo výběrového řízení, do kterého byla zařazena i předmětná nemovitost. Vzhledem k tomu, že o bezúplatný převod předmětné nemovitosti nebylo žádným subjektem požádáno, nabídl likvidátor tuto nemovitost k úplatnému převodu ve veřejné soutěži vyhlášené dne 30. 6. 2004 v Obchodním věstníku, avšak ani poté žádný subjekt nepožádal o převod vlastnictví. Ve druhém kole veřejné soutěže se přihlásila jako zájemce žalovaná, s níž Ing. P. Ž. jménem Fondu uzavřel dne 17. 9. 2004 kupní smlouvu o převodu vlastnictví předmětné nemovitosti; vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím katastrálního orgánu s právními účinky vkladu ke dni 17. 9. 2004. Uvedené skutečnosti byly mezi účastníky nesporné, spornou byla toliko otázka, zda likvidátor Fondu v době, kdy kupní smlouvu uzavíral, mohl disponovat nemovitostí, kterou žalované prodal. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, neboť bez tohoto rozhodnutí by nemohla být zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně posoudil předmětnou kupní smlouvu ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), provedl výklad zákona č. 364/2000 Sb. a usnesení vlády České republiky ze dne 28. ledna 2004 č. 98, v jehož příloze č. 1 byly stanoveny podmínky pro třetí kolo výběrového řízení k bezúplatným převodům (dále jen usnesení vlády nebo podmínky ), a dospěl k závěru, že kupní smlouva není neplatná, neboť likvidátor při jejím uzavírání nepostupoval v rozporu se zákonem, zákon neobešel a kupní smlouva se ani nepříčí dobrým mravům. Při právním posouzení věci vycházel z článku I bodu 5 písmeno f) věty třetí zákona č. 364/2000 Sb., podle něhož podmínky pro výběrové řízení stanoví vláda usnesením. Podle ustanovení článku 3 písmene J) usnesení vlády nemovitosti uvedené v seznamu pro bezúplatný převod automaticky přecházejí do skupiny majetku určeného k jinému způsobu vypořádání, jestliže o ně neprojeví žádný subjekt zájem. Taková situace nastala podle závěru soudu prvního stupně v dané věci, kdy o předmětnou nemovitost žádný subjekt zájem neprojevil, likvidátor proto vypsal veřejnou soutěž, přičemž ve druhém kole této veřejné soutěže byla nemovitost prodána žalované. Systematickým výkladem článku I bodu 5 písmena f) zákona č. 364/2000 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že podmínky stanovené pro použití čtvrté věty uvedeného ustanovení nastupují až tehdy, nebylo-li možno postupovat podle věty třetí tohoto ustanovení. Podle závěru soudu prvního stupně tedy likvidátor Fondu s předmětnou nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy s žalovanou nakládat mohl, tato smlouva je proto platná a žalovaná vlastnictví k předmětné nemovitosti nabyla ve smyslu § 133 odst. 2 obč. zák. vkladem do katastru nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 6. prosince 2007, č. j. 60 Co 377/2006-166, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že vlastníkem pozemku parc. č. 1262 v katastrálním území Lutopecny je žalobkyně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinnými důkazy, doplnil dokazování listinami vztahujícími se k prvnímu a druhému kolu veřejné soutěže, dospěl k právním závěrům odlišným od soudu prvního stupně, a sice že možnost úplatného převodu majetku z Fondu byla možná jen po předchozím rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Odvolací soud poukázal na judikatorní trend nastíněný rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, podle něhož je dikce zákona jednoznačná potud, že úplatný převod majetku je podmíněn rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o převodu bezúplatném. Toto rozhodnutí sice mířilo na skutkově odlišnou situaci, neboť se jednalo o případ, kdy nárok na bezúplatný převod majetku zájemcem uplatněn byl, nicméně ani tato skutečnost nevyvrací použitelnost výše naznačeného právního názoru v dané věci. Je totiž podle závěru odvolacího soudu zřejmé, že v obecné rovině mohou vznikat situace naznačující spornost uplatněného nároku na bezúplatný převod, jež vyžadují adekvátní posouzení, a jimž čelí právní úprava generální povinnosti rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o bezúplatných převodech. Uvedené rozhodnutí tak lze posuzovat jako kontrolní mechanismus, jenž jednoznačně postaví najisto, které nemovitosti budou podléhat bezúplatnému převodu, a u kterých následně může likvidátor postupovat formou převodu úplatného. Usnesení vlády nemá povahu pramene práva a nemůže být proto poměřován jeho soulad s článkem I bodu 5 písmeno f) zákona č. 364/2000 Sb., neboť obsah usnesení vlády nevyjadřuje nic jiného, než že nemovitosti určené pro bezúplatný převod přecházejí do režimu možného úplatného převodu jiným subjektům. Tento obsah však nelze podle závěru odvolacího soudu chápat tak, že by jím bylo vyloučeno obligatorní rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ale deklaruje pouze skutečnost, že nemovitosti, k nimž není projeven zájem o jejich bezúplatný převod, bude možno následně převést formou převodu úplatného, nicméně po rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Odvolací soud posoudil platnost předmětné kupní smlouvy také z pohledu dodržení zákonného postupu při převodu nemovitých věcí z majetku státu stanoveného zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a shledal, že předmětný pozemek nespadá pod žádnou z výluk, u kterých by podle § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. nebylo požadováno schválení Ministerstvem financí. Uzavřel proto, že neexistence uvedeného souhlasu Ministerstva financí v dané věci má za následek neplatnost uzavřené kupní smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná nesouhlasí s výkladem zákona č. 364/2000 Sb. učiněným odvolacím soudem, zejména jeho článku I. bod 5 písm. f). Podle jejího názoru nebylo v souladu s účelem tohoto zákona, aby likvidátor vyčkával s prováděním úplatných převodů zbývajícího majetku ve smyslu článku 3 písm. J) usnesení vlády, tedy nemovitostí, o něž nikdo nepožádal ve výběrovém řízení pro bezúplatné převody, až do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu. Pokud by měl likvidátor, jak dovozuje odvolací soud, vyčkat v případě převodu předmětné nemovitosti až do rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu, nemělo by ustanovení článku 3 písm. J) usnesení vlády žádný smysl. Podle názoru dovolatelky tedy byl likvidátor Fondu oprávněn v době uzavírání kupní smlouvy se žalovanou s předmětnou nemovitostí disponovat a uzavřel předmětnou kupní smlouvu platně. Dovolatelka také poukázala na to, že podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu mohla Poslanecká sněmovna vyslovit souhlas či nesouhlas pouze k návrhu vlády, v dané věci však předmětná nemovitost nebyla ve vládním návrhu uvedena s ohledem na to, že o ni nebylo žádným subjektem požádáno, a proto nemohla v souladu se zákonnou úpravou žádným způsobem rozhodnout o jejím bezúplatném převodu. Dovolatelka dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu o nutnosti posouzení převodu předmětné nemovitosti podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky. Jak vyplývá z jeho ustanovení § 2 odst. 1, je nutné podle něj postupovat vždy, pokud jiný zvláštní zákon nestanoví jinak. Takovým zvláštním právním předpisem je právě zákon č. 364/2000 Sb., který upravuje postup, jakým má likvidátor postupovat při likvidaci majetku ve správě Fondu. Tento speciální postup je dán v článku I bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb., který ukládá likvidátoru Fondu povinnosti při likvidaci majetku, který má ve správě, zbývající část majetku úplatně převést na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Pokud by zákon o zrušení Fondu neřešil některou otázku související s likvidací, pak článek I bod 9 zákona č. 364/1990 Sb. ukládá likvidátorovi povinnost postupovat podle § 70 75 obchodního zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že likvidátor při své činnosti nebyl oprávněn řídit se zákonem č. 219/2000 Sb., neboť jeho užití zákon vylučuje. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že likvidátor Fondu nebyl oprávněn prodat nemovitosti státu v případě, kdy o nemovitosti bylo v rámci třetího kola výběrového řízení požádáno, avšak likvidátor je prodal před rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Na přijatých závěrech nic nemění ani ta skutečnost, že o předmětnou nemovitost v posuzované věci v rámci výběrového řízení nikdo nepožádal. Zákonem byla vláda zmocněna pouze k tomu, aby stanovila podmínky pro výběrové řízení usnesením, nebyla zmocněna k tomu, aby stanovila podmínky pro úplatné převody. Vláda proto pouze konstatovala, že nemovitosti, o které není zájem, přecházejí do kategorie tzv. zbývajícího majetku. V usnesení vlády není přitom nic řečeno o tom, že na tuto zbývající část majetku se zákaz dispozice ve smyslu článku I bodu 5 písm. c) zákona č. 428/2003 Sb. nevztahuje. Pro zbývající majetek tedy platil jeden režim bez ohledu na to, kdy se do této kategorie zařadil. Co se týče dovolatelkou namítaného nesprávného právního posouzení věci ohledně aplikace zákona č. 219/2000 Sb. a vyhlášky č. 62/2001 Sb. odkázala žalobkyně na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007 vydané pod sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou vztahu zákona č. 364/2000 Sb., předpisů o nakládaní majetkem státu a ustanovení § 70 75 obch. z., a odkázala na závěry v něm přijaté. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, event. zamítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
V průběhu dovolacího řízení, podáním ze dne 19. 11. 2008, sdělila žalobkyně, že mezi Ministerstvem financí, jež doposud podle ustanovení § 21a odst. 1 písm. b) vystupovalo před soudem za stát, a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových byla uzavřena dohoda, podle které bude nadále v dané věci za stát vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze. Tuto dohodu ze dne 13. 11. 2008 žalobkyně v příloze tohoto podání předložila.
Podle ustanovení § 6 a 7 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, tedy nadále za stát vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hlavním městě Praze (dále jen Úřad ). Podle ustanovení § 21 zákona č. 201/2002 Sb. přitom zůstaly zachovány dosavadní výsledky řízení i účinky dosavadních procesních úkonů. Ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb. v důsledku skutečnosti, že za stát začal v řízení jednat Úřad, zanikla plná moc udělená žalobkyní JUDr. J. K..
Podáním ze dne 23. 7. 2009 žalobkyně sdělila, že na základě zákona č. 153 ze dne 7. 5. 2009, kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. července 2009 přešla z Ministerstva financí na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových příslušnost hospodařit s majetkem, ke kterému vznikla Ministerstvu financí příslušnost hospodařit podle článku I bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění zákona č. 428/2003 Sb.
Podle ustanovení § 32a zákona č. 201/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. července 2009 přechází z Ministerstva financí na Úřad příslušnost hospodařit mj. s majetkem, ke kterému vznikla Ministerstvu financí příslušnost hospodařit podle čl. I bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění zákona č. 428/2003 Sb., a s nímž je Ministerstvo financí k uvedenému dni příslušné hospodařit, s výjimkou majetkových účast v obchodních společnostech.
Podle ustanovení § 19 zákona č. 201/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě majetku s nímž je Úřad příslušný hospodařit podle ustanovení § 9 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, plní úkoly podle uvedeného zákona územní pracoviště v hlavním městě Praze. Organizační řád Úřadu může stanovit, že některé z těchto úkolů plní ostatní územní pracoviště.
Nejvyšší soud takto též označil organizační složku vystupující podle ustanovení § 21a odsst. 2 písm. b) o. s. ř. za stát v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad posuzuje v případě přípustného dovolání dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovodil přitom, že odvolací soud řízení takovou vadou nezatížil.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání.
Dovolatelka uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je úplatný převod majetku Fondu dětí a mládeže možný pouze po předchozím rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.
Právním výkladem ustanovení čl. I bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval a od právních závěrů, které přijal, nemá důvod odchýlit se ani v této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne30. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2926/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 5140/2008).
Podle článku I, bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. platí, že část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit, a která přede dnem 1. října 2003 nebyla převedena podle písmen b), c), d) nebo e), bezúplatně převede na občanská sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se tělovýchovou a sportem, školy a školská zařízení, popřípadě na územní samosprávné celky, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 29. února 2004. Likvidátor za tím účelem vypíše nové výběrové řízení do 31. ledna 2004. Podmínky pro výběrové řízení stanoví vláda usnesením. Pro zbývající část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně. V článku I bod 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. bylo stanoveno, že zbývající část majetku (po bezúplatných převodech na oprávněné subjekty vyjmenované pod písm. b) cit. ustanovení) ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných právnických osobách úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže.
Tato ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími ustanoveními citovaných předpisů nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Tomu nasvědčuje i logický výklad nebylo možno provést jakýkoliv úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech jako celku.
Pokud tedy v posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že obsah usnesení vlády, kterým bylo deklarováno, že nemovitosti určené pro bezúplatný převod přecházejí do režimu možného úplatného převodu jiným subjektům, nelze chápat tak, že by jím bylo vyloučeno obligatorní rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ale deklaruje pouze skutečnost, že nemovitosti, ve vztahu k nimž není projeven zájem o jejich bezúplatný převod, bude možno následně převést formou převodu úplatného, nicméně po rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, pak tento závěr odvolacího soudu odpovídá pravidlům právního výkladu a je současně plně v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a proto se s ním Nejvyšší soud ztotožňuje.
Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy o převodu předmětného pozemku obstojí již ze shora uvedených důvodů, nemusel se již dovolací soud zabývat námitkami dovolatelky směřujícími proti výkladu zákona č. 219/2000 Sb. odvolacím soudem.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodu správný. Nejvyšší proto dovolání žalované podle § 243b odstavce 2, věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5 000 Kč [§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 15, § 14 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částky 1 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2010

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu