23 Cdo 1759/2012
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 1759/2012


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně "DELPHI, spol. s r.o." , se sídlem Praha 3, Bořivojova 35/878, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25202545, zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem se sídlem Praha 1, Novomlýnská 3, proti žalovanému V. B. , zastoupenému JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, o zaplacení 327 488 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 (13) 328/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku soudu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2012, č. j. 4 Cmo 336/2011-119, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce Tomáše Krejčího, advokáta se sídlem v Brně, Špitálka 23b.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. května 2011, č.j. 17 (13) 328/2009-62, výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení 327 488 Kč s příslušenstvím a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z žalobních tvrzení, podle nichž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení, resp. vrácení částky 327 488 Kč s příslušenstvím na základě odstoupení od kupní smlouvy uzavřené ze dne 15. 5. 2007, podle níž žalobkyně od žalovaného zakoupila nerezovou filmovou odparku za kupní cenu 327 488 Kč, která byla žalobkyní uhrazena dne 15. 5. 2007. Žalobkyně dne 4. 4. 2009 od smlouvy odstoupila z důvodu, že žalovaný předmět prodeje v plném rozsahu nedodal a nezprovoznil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně od smlouvy odstoupila neplatně a nedošlo k zániku závazku, neboť nebyly splněny podmínky § 345 odst. 2, případně podle § 346 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), neboť z žádného důkazu nebylo prokázáno, že v době dodání byla odparka plně nebo částečně nefunkční a nebylo prokázáno, že by žalobkyně způsobem vyplývajícím z ustanovení § 420 ve spojení s § 436 a násl. obch. zák. vady odparky u žalovaného řádně uplatnila s konkrétním nárokem korespondujícím se zákonnou úpravou práv kupujícího z vadného plnění prodávajícím. V kupní smlouvě nebyla dohodnuta žádná instalace odparky nebo její uvedení do provozu. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobkyně, že by jako podnikatelka se teprve po dvou letech po koupi domáhala vrácení kupní ceny, pokud by byla odparka od počátku nefunkční a nepoužitelnou by ji držela ve své dispozici.
Uzavřel, že nebyly prokázány důvody pro odstoupení od smlouvy, jak má na mysli zákon, tj. pro podstatné porušení smlouvy, případně pro nepodstatné porušení s poskytnutím přiměřené dostatečné lhůty ke splnění povinnosti.
Soud prvního stupně na závěr konstatoval, že žalobě nemohl vyhovět ani z toho důvodu, že byl vázán žalobkyní navrženým petitem, kdy žalobkyně svůj nárok neuplatnila v souladu s požadavkem zákona tak, že vrácení kupní ceny je možno požadovat oproti vydání koupené věci a nikoliv pouhým uložením povinnosti žalovanému, aby žalobkyni vrátil kupní cenu. Pokud by takovému žalobnímu požadavku soud vyhověl, byl by tím založen protiprávní stav.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. února 2012, č. j. 4 Cmo 336/2011-119, výrokem I. potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve správném znění, že žaloba na zaplacení částky 327 488 Kč s úrokem z prodlení specifikovaném v tomto výroku oproti vydání filmové odparky se zamítá; výrokem II. rozhodl na náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že pro rozhodnutí sporu je podstatné, že žalobkyně tvrdila, že od kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky, jejímž předmětem byla filmová odparka, odstoupila, neboť ji žalovaný nedodal kompletní předmět prodeje a tento nezprovoznil. Žalobkyně tedy tvrdila prodlení prodávajícího a odstoupení od smlouvy z tohoto důvodu, netvrdila však, že dílo má vady a neuvedla ani o jaké vady se jedná. Ze skutkových zjištění nevyplynulo, že uplatnila právo z odpovědnosti za vady formou odstoupení od smlouvy. Pokud žalobkyně navrhla důkaz ke svým tvrzením v podobě odstoupení od smlouvy ze dne 4. 4. 2009, pak tím bylo prokázáno, že žalobkyně odstoupila od smlouvy nikoliv pro prodlení žalovaného s dodáním zboží, případně se zprovozněním zboží, ale pro vady zboží, tedy pro nefunkčnost dodané odparky. V žalobě však žalobkyně netvrdila, že by od kupní smlouvy odstoupila pro vady zboží, a v průběhu řízení ani nežádala o změnu žaloby. Odvolací soud se proto ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně od smlouvy platně neodstoupila, a byl proto dán důvod pro zamítnutí žaloby.
Odvolací soud naopak přisvědčil žalobkyni, že soud prvního stupně pochybil, vycházel-li z tohoto, že petit uvedený v žalobě neodpovídá synallagmatickému závazku, neboť jak z žaloby na č. l. 1 až 3 spisu vyplývá, byl petit formulován tak, že se žalobkyně domáhala vrácení kupní ceny oproti vydání zboží. Přestože nebylo možno žalobu zamítnout z tohoto důvodu, že petit neobsahoval požadavek na vrácení ceny zboží oproti vydání zboží, je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, pokud zamítl žalobu proto, že žalobkyně od smlouvy platně neodstoupila.
Namítl-li žalovaný, že nebyl poučen podle § 118a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) odvolací soud konstatoval, že nebylo třeba žalobkyni poučovat o potřebě doplnění tvrzení, případně o potřebě navrhnout další důkazy, neboť skutkový stav věci byl provedenými důkazy, zejména odstoupením od smlouvy zjištěn a nebylo třeba provádět navržené důkazy o vadnosti zboží, neboť otázka vadnosti zboží nebyla žalobními tvrzeními vůbec nastolena.
Odvolací soud s ohledem na uvedené proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje jednak z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a též na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a uplatnila též dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka má za to, že občanský soudní řád neumožňuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v jiném znění, kdy ve skutečnosti doplnil část výroku rozsudku, která v rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla. Změnu, kterou odvolací soud ve výroku učinil, nebyla jen opravou rozsudku ve smyslu opravy zjevné chyby podle § 164 o. s. ř. Protože odvolací soud výrok změnil nikoliv drobnou opravou, ale podstatně, neboť synallagmatické vyjádření žalobního návrhu ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně chybělo, má dovolatelka za to, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jen z opatrnosti uplatnila i možnou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který považuje za naprosto neuvěřitelný a nesmyslný. Je přesvědčena, že řádně odstoupila od smlouvy podle § 436 obch. zák., když předmětný dopis ze dne 4. 4. 2009 označila jako reklamace a je z něj zřejmé, že se jedná o odstoupení pro vady zboží. V žalobě sice uvádí, že zboží bylo nefunkční a nebylo nikdy zprovozněno, ale výslovně odkázala na dopis ze 4. 4. 2009. Má za to, že případná nejasnost nebo rozpor, pokud by i nějaký byl, což se nedomnívá, bylo možné na jednoduchý dotaz soudu vyřešit, a to i na základě poučení soudem podle § 118a o. s. ř. Soud prvního stupně pouze vyhlásil poučení, že žalovaný nedoložil, že mu vzniklo právo od smlouvy odstoupit a když žalobce navrhoval důkazy potvrzující vadnost zboží a důvod, proč odstoupil od smlouvy až po delší době, soud pouze rozhodl, že důkazy neprovede pro jejich nadbytečnost. Výsledkem bylo, že ve skutečnosti nebyla vůbec řešena mezi stranami sporná skutečnost, tj. vadnost či bezvadnost zboží. Dovolatelka je přesvědčena, že řízení trpí vadou, která měla vliv na vadné rozhodnutí, neboť oběma soudy byly porušeny principy občanského soudního řízení, tj. zjištění rozporných skutečností ohledně vadnosti zboží.
Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, resp. zamítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není v dané věci opodstatněné. Má za to že soudy postupovaly v řízení správně, žalobkyně byla o svých právech ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena, a to i o tom, že dosud nepředložila důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o řádném a důvodném odstoupení od smlouvy. Soud rovněž správně neprovedl navržené důkazy, jestliže bylo jejich provedení nadbytečné s ohledem na žalobní tvrzení. Pokud žalovaný fakticky pomohl žalobkyni zboží uvést do provozu, bylo to jen na základě jeho dobré vůle, ale tento závazek nevyplýval ze smlouvy, která žalovaného zavazovala jen k dodání zboží.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci se nejedná o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti právního vztahu účastníků po obsahové stránce shodně, jestliže oba soudy dovodily neplatnost odstoupení od smlouvy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v Soudní judikatuře pod č. 7/2000).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Namítá-li dovolatelka, že řízení je u obou soudů postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což spatřuje v tom, rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné a tuto skutečnost odvolací soud přehlédl a dále v tom, že jí nebylo poskytnuto řádné procesní poučení, nebyly provedeny navržené důkazy a že odvolací soud pochybil, jestliže potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil-li jej v odlišném znění, čímž ve skutečnosti výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil, je třeba konstatovat, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu a nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy.
Odvolací soud správně dovodil, že žalobkyně uplatnila jako důvod odstoupení od smlouvy pouze prodlení žalovaného s dodáním zboží + montáže. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že se žalobkyně k takovému plnění zavázala, a tudíž bylo nadbytečné posuzovat, zda zboží bylo vadné. Právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 9 620 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 083 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 003 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. června 2013 JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu