23 Cdo 1757/2011
Datum rozhodnutí: 06.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 1757/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Triumfa Energo, s. r. o., se sídlem v Plzni, Klatovská 515/169, IČ 64830209, zast. JUDr. Petrou Markovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Barrandova 19, proti žalovanému Česká republika Ministerstvo obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o zaplacení částky 600.306,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 85/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010, č. j. 69 Co 297/2010-171, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč vč. DPH do 3 dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 600.306,- Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,05% za každý den prodlení od 27. 11. 2003 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2010, č. j. 69 Co 297/2010-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 600.306,- Kč, ohledně požadované smluvní pokuty ve výši 0,05% za každý den prodlení od 27. 11. 2003 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zrekapituloval dosavadní příběh řízení včetně obsahu odvolání a konstatoval, že odvolání je zčásti důvodné.
Odvolací soud předně dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně uvedl podstatné skutečnosti a z nich učinil určitá zjištění, která posoudil po právní stránce. Odůvodnění platnosti předmětné smlouvy a ujednání smlouvy pokuty bylo sice kusé, ale nebylo možné dovodit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Stejně tak odvolací soud měl zato, že nebylo na místě poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je platné a nejednalo se o jiné právní posouzení. Soud první stupně tak nezkrátil procesní práva žalovaného.
Odvolací soud dále uvedl, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli platnou nepojmenovanou smlouvu č. 10783/203 o zabezpečení obsluhy tepelného zařízení provozního střediska 0320 Plzeň, Kasárna Z., podle níž měl žalobce zabezpečit obsluhu tepelného zařízení na plyn podle odběrového diagramu nepřetržitě po dobu 24 hodin v topném období a smlouva byla uzavřena na dobu od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2005. Cena plnění byla sjednána ve výši 885.877,- Kč vč. DPH, a to jako cena nejvýše přípustná za celou dobu plnění (čl. 4.2 smlouvy). Cena za služby v jednotlivých měsících měla náležet poskytovateli bez ohledu na vyrobené množství GJ. Větší množství GJ nad stanovený odběrový harmonogram tepla mělo být účtováno mimo ceny služby za paušální cenu za 1 GJ dle přílohy č. 2 smlouvy (čl. 4.4 smlouvy).
Odvolací soud dále neshledal, že by předmětná smlouva č. 10783/2003 byla neurčitá z hlediska vymezení provádění obsluhy tepelných zařízení ohledně ujednání o zabezpečení obsluhy tepelného zařízení budou-li splněny obvyklé podmínky a ohledně ujednání o občasné obsluze a odkázal na vyhlášku č. 152/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé a užitkové vody, měrné ukazatele spotřeby tepla pro vytápění a pro přípravu teplé užitkové vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov a vyhlášku č. 91/1993 Sb., k zajištění bezpečnosti práce v nízkotlakových kotelnách, která vymezuje pojem občasná obsluha kotle . Stejně tak odvolací soud neshledal neurčitým ujednání o rozsahu nadvýroby GJ , neboť rozsah nadvýroby vyplývá z konkrétní situace v určitém období a nelze ji předem kvantifikovat. Nebylo-li ohledně nadvýroby mezi stranami nic bližšího dohodnuto, ze smlouvy vyplývá, že vyrobí-li se větší množství GJ než stanoví odběrový diagram (příloha č. 1 smlouvy) vznikne žalobci nárok na jeho vyúčtování. Odvolací soud ani neshledal, že by nadvýroba souvisela s nehospodárným provozem zařízení (přetápění), přičemž bližší podmínky pro nadvýrobu nebyly dohodnuty.
Odvolací soud dále nedospěl k závěru, že by předmětná smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem o veřejných zakázkách. Neshledal, že by zadávací dokumentace byla nesrozumitelná či neurčitá (čl. 5) ohledně způsobu hodnocení nabídek podle nejnižší nabídkové ceny, představující nabídkovou cenu za celou dobu služby ve vazbě na odběrový diagram tepla. Protože byl uchazeč s nejnižší nabídkou pouze jeden, neuplatnilo se další kritérium, a to cena za GJ vyrobený nad měsíční limit. Veřejná zakázka byla zadána postupem dle § 49a zák. č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek ve formě zjednodušeného zadání (dále též jen zákon o zadávání veřejných zakázek ) viz výzva z 8. 4. 2003, a proto na daný případ nedopadá ust. § 36 uvedeného zákona o mimořádně nízké nabídkové ceně a zadavatel neměl povinnost vyzvat uchazeče ke zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny. Smlouva pak z tohoto důvodu nemohla být absolutně neplatná (§ 70 zákona o zadávání veřejných zakázek).
Odvolací soud nepokládal dále za důvodnou námitku žalovaného, že sjednaná cena za větší množství FJ nad sjednaný diagram přesahuje obvyklou cenu tepla, čímž došlo k obcházení zákona o veřejných zakázkách. Mezi účastníky došlo ve smlouvě k dohodě o ceně za 1 GJ, proto se neuplatní, že by cena za provedenou službu měla odpovídat obvyklé ceně (§ 564 odst. 1 obch. zák.). Žalobce tak nebyl proti jiným uchazečům zvýhodněn (§ 11 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek).
S ohledem na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovanému bylo poskytnuto nad limit 571,72 GJ, žalobce právem vyúčtoval fakturou č. 430/03 sjednanou cenu tepla, z níž žalovaný neuhradil žalovanou částku 660.306,- Kč. Odvolací soud dodal, že z provedených důkazů též vyplynulo, že žalovaný věděl o denním množství protopeného paliva a množství nadvýroby tepla si musel být vědom.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 0,05% za každý den prodlení s uhrazením ceny služby se nevztahuje na prodlení s úhradou faktury č. 430/03, neboť v případě nadvýroby tepla nešlo o cenu za službu, jak to vyplývá z bodu 4.4 a přílohy č. 2. Vzhledem k tomu změnil příslušný výrok soudu prvního stupně tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Dovoláním ze dne 18. 3. 2011 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je důvodné s odkazem na ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaný především napadá závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy na zabezpečení obsluhy tepelného zařízení ze dne 20. 6. 2003, č. 10783/2003. Dovolatel je toho názoru, že způsob hodnocení nabídek byl v daném případě nesrozumitelný a neurčitý. V čl. 5 zadávací dokumentace byl obsažen způsob hodnocení nabídek tak, že nabídky budou hodnoceny podle jediného kritéria, kterým byla výše nabídkové ceny za celou dobu služby (vč. DPH) stanovené na základě naplnění požadavku odběrového diagramu tepla. Při shodnosti nabídkové ceny u více uchazečů byla jako pomocné kritérium určena výše ceny za vyrobený GJ nad měsíční limit dle odběrového diagramu.
Nabídkovou cenou je podle rozhodovací praxe Úřad pro ochranu hospodářské soutěže celková cena veřejné zakázky (viz rozhodnutí ÚOHS ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. VZS557-RI05).
V zadávací dokumentaci, kterou zpracoval žalovaný nebyl uveden způsob, jímž by byla ze dvou na sobě nezávislých části nabídkové ceny (cena za teplo dle harmonogramu a cena tepla při nadvýrobě), vytvořena celková nabídková cena veřejné zakázky pro hodnocení nabídek jednotlivých uchazečů. Absence mechanismu vedoucí k vytvoření celkové nabídkové ceny, je příčinou neurčitosti a tudíž neplatnosti způsobu hodnocení nabídek. Odvolací soud tuto skutečnost nehodnotil a nesprávně uzavřel, že celkovou cenou je jen cena za teplo dle odběrového harmonogramu, tedy jen jedna část nabídkové ceny.
Dovolatel je toho názoru, že je nutné dovodit neplatnost zadávací dokumentace a zadání předmětné zakázky a následně je neplatná i smlouva uzavřená na tuto zakázku z toho důvodu, že je v rozporu se zákonem č. 199/1994 Sb. a tím je dána neplatnost podle § 39 obč. zák.
Dovolatel dále namítal, že soud nevyhodnotil, že byl vybrán uchazeč, který nabídl mimořádně nízkou cenu za teplo dle odběrového diagramu a v části ceny za výrobu většího množství tepla nabídl cenu 4x vyšší než byla cena obvyklá na trhu v té době. Žalovaný tak porušil ust. § 36 odst. 1 zák. č. 199/1994 Sb. a žalobce nevyzval ke zdůvodnění mimořádně nízké ceny a též porušil § 36 odst. 2 cit. zákona, když se spokojil s podrobnou kalkulací nabídkové ceny.
Vzhledem k uvedenému má dovolatel za to, že jde o posouzení právních otázek majících judikatorní přesah a navrhuje, aby dovolací soud zrušil shora uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 20. 4. 2011 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření uvedl, že má za to, že dovolání je nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o věc, která by nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně. Dovolání není též důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou správná. Žalobce zároveň vyslovuje podiv nad tím, že žalovaný zakládá svůj názor a strategii na tvrzení, že jeho postup při zadání veřejné zakázky považuje za obcházení zákona o zadávání veřejných zakázek a smlouvu uzavřenou mezi stranami za své viny za neplatnou. Žalobce proto navrhuje odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se zřetelem k čl. II., bodu 7 zák. č. soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje stanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a následně se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzení jinak; K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě dána podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, neboť se jednalo o jeho první rozhodnutí.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustnost dovolání spjata se závěrem o zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu po stránce právní.
Vzhledem k tomu je způsobilým dovolacím důvodem pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a k případně jiným uplatněným důvodem uvedeným v § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze při posuzování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet.
V posuzovaném případě z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel pokládal za nesprávné právní posouzení určitosti zadávací dokumentace (čl. 5) týkající se způsobu hodnocení nabídek podle nejnižší celkové nabídkové ceny a následně pokládal za nesprávný závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zabezpečení obsluhy tepelného zařízení z 20. 6. 2003, č. 10783/2003.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných vyplývá, že předmětná veřejná zakázka byla zadána ve zjednodušené formě dle § 49a zák. č. 199/1994 Sb. V čl. 5. Zadání veřejné zakázky ze dne 8. 4. 2003 bylo stanoveno, že Nabídky budou hodnoceny podle jediného kritéria, kterým je výše nabídkové ceny za celou dobu služby (včetně DPH) stanovená na základě naplnění požadavku odběrového diagramu tepla. Nejvhodnější cenovou nabídkou při tomto způsobu hodnocení bude cenová nabídka s nejnižší celkovou cenou (vč. DPH). V případě shody nabídkové ceny u více uchazečů je jako pomocné kritérium výše ceny za vyrobený GJ nad měsíční limit dle odběrového diagramu .
V čl. 3 zadání veřejné zakázky pak byl mj. stanoven způsob zpracování nabídkové ceny, která měla být uvedena jako nejvýše přípustná ve vztahu k předloženému odběrovému diagramu tepla (příloha č. 3) po dobu plněné smlouvy. Dále bylo stanoveno, že Paušální cena za vyrobenou GJ slouží k podkladům fakturace v případě, že služba bude to které fakturované období nadstandardní vzhledem k požadavkům odběrového diagramu tepla. .
Dovolací soud s ohledem na uvedené znění zadání veřejné zakázky, a to i bez použití výkladových pravidel (§ 266 obch. zák., § 35 odst. 2 obč. zák.), dospěl k závěru, že způsob hodnocení nabídek jednotlivých uchazečů je dostatečně určitý. Základním hodnotícím kritériem pro výběr nejvhodnější cenové nabídky tak byla nabídka s nejnižší celkovou cenou vycházející z předloženého odběrového diagramu. Pomocné kritériem nastupovalo jen v případě shody nabídkové ceny u více uchazečů.
Pokud byla cenová nabídka žalobce nejnižší, tj. v částce 885.877,- Kč vč. DPH a stejnou cenovou nabídku neučinil jiný uchazeč, byl žalobce právem vybrán a byla s ním uzavřena příslušná smlouva a pomocné kritérium pro výběr nejvhodnějšího uchazeče se nemohlo uplatnit.
K tomu je nutné uvést, že i v případě zadání veřejné zakázky postupem podle § 49a zák. č. 199/1994 Sb. se uplatní ust. § 5 odst. 1 písm. l) cit. zákona, podle něhož nemá-li dojít k překročení výše nabídkové ceny, musí zadání veřejné zakázky obsahovat podmínky za nichž lze nabídkovou cenu překročit a totéž je nutné promítnout do smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4561/2008).
V posuzovaném případě uzavřená smlouva ze dne 20. 6. 2003 vychází ze zadání veřejné zakázky a je zde v souladu s ní uvedeno, za jakých podmínek může dojít k navýšení ceny zakázky. Vzhledem k tomu nelze dospět k závěru, že by předmětná smlouva byla neplatná s ohledem na ust. § 70 zák. č. 199/1994 Sb. pro rozpor s uvedeným zákonem.
V dané věci není ani namístě dovolatelova námitka, že v předmětném výběrovém řízení byla hodnocena nejnižší nabídková cena dle odběrového diagramu, tedy jen část ceny, neboť jak bylo uvedeno výše, zák. č. 199/1994 Sb. umožňuje za stanovených podmínek možnost zvýšit nabídkovou cenu, zejména vyplývá-li tato skutečnost ze zadání veřejné zakázky, jak tomu bylo v daném případě. Pak není namístě ani námitka netransparentnosti, nediskriminace a rovného zacházení při zadávání veřejných zakázek dle § 11 zák. č. 199/1994 Sb.
Pokud dovolatel dále namítá, že žalovaný porušil ust. § 36 odst. 1 a 2 zák. č. 199/1994 Sb. je nutné uvést, že v souladu se záznamem ohodnocení nabídek ze dne 20. 5. 2003 byl žalobce vyzván k předložení podrobné kalkulace tvorby nabídkové ceny, kterou žalobce předložil a poté s ním byla uzavřena předmětná smlouva. Lze tedy dovodit, že tím byla splněna uvedená povinnost, i když k předložení uvedené kalkulace byla žalobci stanovena kratší lhůta než stanovená zákonem. K tomu je nutné poznamenat, že nebylo postaveno najisto, zda v posuzovaném případě byla nabídková cena navržená žalobcem mimořádně nízká.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradu 12.463,- Kč vč. DPH (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. března 2013

JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu