23 Cdo 1749/2010
Datum rozhodnutí: 20.07.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



23 Cdo 1749/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, IČ 62967541, zastoupeného JUDr. Alešem Janochem, advokátem, se sídlem Najdrova 2185, 252 63 Roztoky, proti žalovanému Globus ČR, k. s., se sídlem Praha 9, Čakovice, Kostelecká 822/75, IČ 634 73 291, zastoupenému Mgr. Petrem Vysoudilem advokátem, se sídlem Ostrava, Matiční 730/3, PSČ 702 00, o zaplacení 787.049,88 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 71/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2009, č. j. 8 Cmo 195/2009-244, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Vysoudila.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 23. února 2009, č. j. 32 Cm 71/2007-194, že žaloba s návrhem, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 787.949,88 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,5% za dobu od 15. 5. 2007 do 30. 6. 2007 a v následujících kalendářních pololetích trvání prodlení žalovaného se zaplacením dlužné částky ve výši odpovídající výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů, se žaloba zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 55.323,90 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Petra Vysoudila.
Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody ve formě ušlého zisku za období od 1. 5. 2006 do 31. 7. 2006 z důvodu neodebrání zboží vlasových ozdob a drogistické galanterie.
Soud prvního stupně vyšel zejména z rámcových smluv o obchodní spolupráci, uzavíraných mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím v období od 24. 8. 2000 do 8. 3. 2005 a označovaných jako Dohody o nákupních podmínkách, a to ze dne 22. 8. 2000, ze dne 9. 1. 2002, ze dne 8. 10. 2002, ze dne 22. 9. 2003 a ze dne 4. 11. 2004. V těchto dohodách soud nezjistil žádnou povinnost žalovaného odebrat konkrétní množství a druh zboží v určitém čase. Proto neshledal ani relevantní řešit platnost či neplatnost konkrétních uzavřených smluv.
Soud prvního stupně ani neshledal, že by jednání žalovaného, odmítajícího odebírat zboží od žalobce, bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 občanského zákoníku dále též obč. zák. ) či s obchodními zvyklostmi (§ 264 obchodního zákoníku dále též obch. zák. ) nebo se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.) a taktéž nebylo namístě aplikovat ani ust. § 451 obch. zák. na daný případ.
Soud prvního stupně odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 701/2006 a ze všech uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 71.310,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 an. občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro potvrzení rozsudku podle § 219 o. s. ř. .
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že dohody o nákupních podmínkách, které žalobce s žalovaným uzavíral naposledy dne 22. 9. 2003 a 4. 11. 2004 upravovaly obchodní vztahy mezi účastníky, způsob vzniku budoucích smluv a mechanismus předkládání objednávek na dodávku zboží. Obsahem těchto dohod tudíž nebyly kupní smlouvy ve smyslu § 409 obch. zák. a neobsahovaly tedy závazek žalobce dodávat zboží žalovanému a závazek žalovaného od žalobce zboží odebírat. Takové závazky nebyly obsaženy ani v listině nazvané zalistování zboží od CZECH PRODUCTS s. r. o. a v řízení nebyla prokázána ani existence jiného závazku žalovaného, ukládající mu odebírat zboží od žalobce.
Odvolací soud dovodil, že bylo na žalobci, aby ve smyslu § 373 obch. zák. prokázal porušení povinnosti žalovaného ze závazkového vztahu, což se žalobci nezdařilo. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud žalobu zamítl. Bez významu bylo také tvrzení žalobce o neplatnosti dohody o nákupních podmínkách z 4. 11. 2004. S ohledem na soudem prvního stupně správně přijatý závěr o absenci kupních smluv mezi žalobcem a žalovaným v rozhodném období, nelze na vztah mezi účastníky aplikovat § 451 obch. zák. o součinnosti kupujícího na základě kupní smlouvy. Odvolací soud rovněž shodně se soudem prvního stupně neshledal, že by žalovaný jednal proti zásadám poctivého obchodního styku či v rozporu s dobrými mravy, pokud se žalobcem nadále neuzavíral kupní smlouvy, protože k takovému postupu neměl stanovenu vymahatelnou povinnost, vyplývající z právních předpisů anebo ze závazkového vztahu.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 8. 11. 2009 žalobce napadl shora uvedený rozsudek v celém rozsahu s odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přičemž spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci a je i v rozporu s hmotným právem (§ 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v tom, že všichni dodavatelé, kteří představují cca 85% maloobchodního obratu v ČR, jsou v obdobné situaci, jako žalobce, pokud dodávají zboží do tzv. obchodních řetězců. Kontakty jsou uzavírány formou adhezních smluv, s možností pouze přijmout či nepřijmout nerovné ekonomické podmínky obchodních řetězců a jsou nuceni řetězcům platit různé příspěvky, poplatky, bonusy apod., a to bez jakéhokoli garantovaného protiplnění.
Dovolatel vytýká, že Česká republika neuvedla v tomto směru svou legislativu do souladu s legislativou EU a dodavatelé řetězců jsou tak přímým zaviněním státu na pozici nevolníků řetězců. Dovolatel poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 95/2006 a potvrzující rozsudek Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, které na uvedenou situaci kriticky reagují, k nimž však odvolací soud přestože jde o obdobný spor v daném sporu nepřihlédl a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi nevypořádal. Odvolací soud se nezabýval ani námitkami žalobce o podjatosti předsedkyně senátu JUDr. W. ani opravou vytýkaného odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 165 o. s. ř., ani poučením žalobce o jeho procesních právech, přestože na jednání nebyl přítomen zástupce žalobce.
Dovolatel dále namítá, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahovalo nesprávná a neúplná skutková zjištění a tak bylo narušeno právo žalobce na spravedlivý proces.
Podle názoru dovolatele odvolací soud nenapravil zmatečný procesní postup soudu prvního stupně, který nevyhovoval návrhu na opravu odůvodnění svého rozsudku podle § 165 o. s. ř., vůbec se tímto návrhem nezabýval, resp. posuzoval jen jeho formu a nikoliv vlastní obsah z hlediska výsledků provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění.
Z toho dovolatel vyvozuje, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst.. 3 o. s. ř.). Soudy měly povinnost zkoumat žalobní tvrzení, týkající se platnosti dohod o nákupních podmínkách a výběru všech druhů plateb žalovaného od žalobce. Vybráním všech těchto plateb žalovaný získal do svého vlastnictví majetek žalobce a žalobci znemožnil s tímto majetkem disponovat a tím mu způsobil škodu. Přitom shora uvedené rozsudky Vrchního a Nejvyššího soudu posoudily totožný případ tak, že právní úkon o vybírání příspěvků je od počátku neplatný a v rozporu s dobrými mravy, k čemuž soudy v daném případě nepřihlédly.
Dovolatel je toho názoru, že prokázal v řízení, že Dohoda o nákupních podmínkách z 22. 9. 2003 je stále platná a závazná pro žalovaného, aby nakupoval zboží u žalobce, avšak žalovaný tento závazek porušil a od 8. 3. 2005 nic od žalobce nenakoupil a musí proto nést odpovědnostní důsledky. Předmětná dohoda neumožňuje tzv. vylistování zboží žalobce z odběru žalovaným, navíc bez smluvně stanovené výpovědní lhůty.
Dovolatel shrnuje, že oba soudy prvního stupně i odvolací nerespektovaly procesní práva žalobce, rozhodly v rozporu s hmotným právem, nezohlednily právní normy EU a rozhodly i v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby o věci nově rozhodl jiný senát.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam v namítané otázce obchodního postavení žalobce vůči žalovanému. Podstatný je obsah dohody o nákupních podmínkách z 4. 11. 2004, která byla nejpozději k 31. 12. 2006 žalovaným ukončena výpovědí z 5. 1. 2005 a zejména, v níž nebyla stanovena povinnost žalovaného objednávat u žalobce zboží a v určitém období je odebírat.
Žalovaný dále poukazuje na to, že žalobcem odkazovaná rozhodnutí Vrchního a Nejvyššího soudu se na projednávanou věc nevztahují, týkají se odlišné věci mezi jinými subjekty o vrácení bezdůvodného obohacení. Žalobce nebyl ani před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím zkrácen na svých procesních právech.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na předmětné dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání, obsažená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, včetně novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 (srov. čl. II bod 12. přechodných ustanovení cit. zákona), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 19. října 2009.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatel odkazuje, když rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a to za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudu vůbec (pro jejich judikaturu). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí skutečně ve věci zásadní právní význam má, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Jediným způsobilým dovolacím důvodem je tak v tomto případě jen nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel však v daném případě žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu, která by byla podstatná pro rozhodnutí předmětné věci, nevymezuje.
Namítá-li odvolatel nerovné ekonomické postavení dodavatelů vůči tzv. obchodním řetězům, které je především důsledkem nedostatku legislativní harmonizace s právem Evropské unie, nejde o právní otázku zásadního významu, která má přímý dopad do judikatury obecných soudů, jež spočívá v aplikaci platného práva. Legislativní otázky (otázky tvorby práva) v rámci tohoto sporu řešit nelze. Takové otázky nelze subsumovat pod otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
V případě předmětné přípustnosti dovolání není možno vzít v úvahu ani dovolatelem vytýkané okolnosti, týkající se zjišťování skutkového stavu, které lze podřadit jen dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., a tudíž tento dovolací důvod tu nelze použít.
To se týká rovněž dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelem tvrzená procesní pochybení, týkající se opravy odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 165 o. s. ř., či údajné podjatosti předsedkyně senátu, nejsou otázkami zásadního právního významu, které by bylo možno subsumovat pod pojem zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Jako možná právní otázka zásadního významu, dovolatelem uvedená, se jeví pouze otázka, zda z tzv. dohody o nákupních podmínkách, ať již ze dne 22. 9. 2003 anebo (poslední) ze dne 4. 11. 2004, lze dovodit závazek žalovaného jako kupujícího k odběru zboží, a to jak z hlediska obsahu, tak i trvání dohody, tedy porušení povinnosti žalovaného.
Závěru odvolacího soudu, že zejména nebylo shledáno porušení povinnosti ze závazkového vztahu mezi účastníky, resp. že z uvedených dohod o nákupních podmínkách žádná povinnost žalovaného k odběru zboží nevyplývala, nelze vzhledem k zákonným ustanovením (§ 35 obč. zák., § 266 obch. zák.), ani z pohledu konstantní judikatury Nejvyššího soudu vytknout pochybení a dovolací soud neshledal, že by v tomto případě šlo o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění.
Zbývající námitky dovolatele (zejména zkoumání platnosti dohod o nákupních podmínkách, oprávněnosti výběru různých plateb žalovaným žalobci atd.) jsou ve vztahu k podstatě předmětné věci (tj. za situace, kdy se žalobce domáhá náhrady škody ušlého zisku za neodebírání zboží při závěru soudů, že žalovanému povinnost k odběru zboží nesvědčila, resp. že žalobce neprokázal porušení závazkové povinnosti, popř. že by žalovaný jednal v rozporu s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem) irelevantní.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a proto je žalobce povinen nahradit žalovanému náklady řízení odvolání, tj. náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výloh podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč, tj. 10.300,- Kč, s připočtením 20% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.060,- Kč tak činí celková náhrada 12.360,- Kč, k rukám advokáta žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 20. července 2011

JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu