23 Cdo 1742/2015
Datum rozhodnutí: 10.11.2015
Dotčené předpisy: § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák.




23 Cdo 1742/2015
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně TAČEVSKI s.r.o. , se sídlem Praha 5 - Jinonice, Butovická 510/10, PSČ 15800, identifikační číslo osoby 27088146, zastoupené JUDr. Markem Pilátem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti žalovanému E. K. , podnikateli se sídlem Polní 352, 411 18, Budyně nad Ohří, identifikační číslo osoby 10437118, zastoupenému Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem Litoměřice, Sovova 709/5, o zaplacení 310 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 202/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, č. j. 2 Cmo 269/2013-229, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, č. j. 2 Cmo 269/2013-229, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č.j. 2 Cmo 269/2013-229, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu prvního stupně, ze dne 29. dubna 2013, č. j. 19 Cm 202/2008-203, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 310 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně; výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy se shodly v závěru, že žalovaný se podle § 451 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen žalobkyní poskytnuté plnění ve výši 310 000 Kč s úrokem z prodlení vrátit. K tomuto závěru však soudy dospěly na základě rozdílných předchozích závěrů ohledně uzavřené smlouvy mezi účastníky a dohody o odstoupení a vrácení plnění ze dne 12. 3. 2008 (dále jen Dohoda ). Soud prvního stupně považoval žalobu o vrácení částky 310 000 Kč s příslušenstvím za odůvodněnou, jestliže se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, nevrátil-li žalobkyni plnění poskytnuté na základě neplatné příkazní smlouvy. Smlouvu zhodnotil jako neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zák. z důvodu neurčitosti vymezení předmětu smlouvy a též proto, že byla uzavřena v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Odvolací soud nepovažoval za platnou ani soudu předloženou Dohodu ze dne 12. 3. 2008, jestliže na ní chyběl podpis žalobkyně. Přesto ale považoval za platný jednoznačný projev vůle žalovaného v Dohodě projevený, a to vrátit žalobkyni částku 310 000 Kč. Protože ze skutkových zjištění nebylo možno dovodit, že by žalovaný pro žalobkyni odvedl nějaké plnění, tedy vyvinul dostatečné úsilí k zajištění úvěru pro žalobkyni, žalobě na vrácení poskytnuté částky žalobkyni vyhověl.
Odvolací soud vyhodnotil smlouvu sjednanou mezi účastníky za použití § 266 odst. 1 obch. zák. jako smlouvu mandátní, uzavřenou platně ve smyslu § 566 a násl. obch. zák. Za platně sjednanou považoval odvolací soud i Dohodu ze dne 12. 3. 2008, jestliže žalobce na jednání soudu dne 10. 10. 2011 předložil uvedenou Dohodu opatřenou podpisem jednatele žalobkyně, čímž byl podle odvolacího soudu zhojen nedostatek podpisu žalobkyně na písemném projevu vůle žalobkyně uzavřít uvedenou Dohodu. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že nejpozději ke dni předložení této listiny soudu uzavřená smlouva zanikla. Odkázal přitom na ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák., podle něhož je písemný projev vůle platný, je-li podepsán jednající osobou. Protože podle čl. 11 smlouvy sjednané mezi účastníky byla dohoda o zrušení závazku možná do doby, než došlo ke splnění závazku ze strany mandatáře (ve smlouvě příkazníka), odvolací soud se zabýval závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaný neprokázal splnění povinnosti mandatáře (ve smlouvě příkazníka). Dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že podíl žalovaného na zajištění úvěru žalobkyni nebyl prokázán, kdy vyšel především ze svědecké výpovědi svědkyně V. (pracovnice České spořitelny, a. s. ve funkci firemního poradce). Uzavřel proto, že žalovaný neučinil pro žalobkyni žádnou činnost, za níž by mu náležela vyplacená záloha odměny a potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž přípustnost dovolání vymezil tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) sp. zn. 30 Cdo 2722/2009. Námitky k rozhodnutí odvolacího soudu podpořil i odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/08. Otázkou hmotného práva podle dovolatele je, zda přijetí nabídky po několika měsících od podání návrhu je učiněno v přiměřené lhůtě, zda přijetí nabídky na uzavření smlouvy, které není učiněno v přiměřené lhůtě, je platným přijetím návrhu, a zda v jeho důsledku dochází k uzavření smlouvy. Dovolatel poukázal na § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák., podle něhož návrh, i když je neodvolatelný, zaniká uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu. Podle dovolatele odvolací soud pochybil, jestliže dovodil, že nedostatek podpisu žalobce na Dohodě ze dne 12. 3. 2008 byl zhojen předložením kopie dohody opatřené podpisem žalobce dne 10. 10. 2011 a nepřihlédl již k tomu, zda návrh Dohody byl přijat v přiměřené době.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neprokázal splnění povinnosti mandatáře, resp. že plnění povinnosti nevyplývá z provedeného dokazování. Je přesvědčen, že mu nárok na provizi za zajištění jednání žalobkyně s Českou spořitelnou o úvěru vznikl, a proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky včasnosti přijetí návrhu na uzavření dohody o zrušení závazku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud považuje dovolání za důvodné, neboť výše citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení uzavření Dohody ze dne 12. 3. 2008 o ukončení právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným.
Odvolací soud se při řešení otázky, zda mezi účastníky došlo k uzavření dohody o zrušení závazku (Dohody) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak žalovaný v dovolání důvodně namítá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2722/2009, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz , podle něhož se k uzavření smlouvy vyžaduje nejen písemné prohlášení toho, komu je návrh určen, ale je zapotřebí i včasného jednání, z něhož by bylo možno dovodit přijetí návrhu smlouvy). K uzavření smlouvy se tedy vyžaduje, aby akceptace návrhu smlouvy byla učiněna včas. Dovolateli je namístě přisvědčit, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, učinil-li právní závěr o uzavření předmětné Dohody ze dne 12. 3. 2008 jen s ohledem na ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák. s tím, že návrh Dohody ze dne 12. 3. 2008 byl přijat druhou stranou nejpozději dne 10. 10. 2011, čímž byl zhojen nedostatek podpisu druhé smluvní strany (žalobkyně) na Dohodě, a již nehodnotil, zda návrh na uzavření dohody byl přijat v přiměřené době ve smyslu § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák. a v souladu s výše uvedenou judikaturou.
Napadá-li dovolatel závěr odvolacího soudu, že žalovaný neprokázal splnění povinnosti mandatáře sjednané ve smlouvě uzavřené mezi účastníky, je třeba konstatovat, že touto námitkou a tvrzením, že takový závěr nevyplývá z provedeného dokazování, dovolatel nijak nevymezil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Je namístě zároveň podotknout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a to ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014).
S ohledem na výše uvedené, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je podle § 237 o. s. ř. přípustné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. listopadu 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předseda senátu