23 Cdo 1722/2012
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: § 120 o. s. ř., § 799 odst. 2 obč. zák.




23 Cdo 1722/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce JUDr. M. K. , proti žalované Allianz pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení 881.976,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 311/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 60 Co 144/2011-273, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem v pořadí druhým ze dne 26. srpna 2010, č. j. 26 C 311/2006-245, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 881.976,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla podepsána pojistná smlouva na předmět pojištění automobil Mercedes Benz. Předmět pojištění byl dle tvrzení žalobce mimo území ČR (na území Bulharské republiky) odcizen. Pojistná událost byla nahlášena a ze strany žalované bylo přistoupeno k její likvidaci s tím, že byla vyplacena záloha na pojistné plnění ve výši 998.024,- Kč. Další částku v žalované výši (zbytek pojistného plnění po odečtení 10% spoluúčasti) žalovaná odmítla vyplatit a následně podala oznámení na policii o pojistném podvodu a zpronevěře; řízení však nebylo skončeno, jelikož příslušné dokumenty byly v důsledku povodní zničeny. Ze sdělení Obvodního soudu ve Varně nebyly zjištěny skutečnosti potvrzující vystavení potvrzení o odcizení vozidla č. 132/12.06.1999 občanu České republiky A. A. H.. Jedná se o řidiče předmětného vozidla, v důsledku jehož údajného odcizení se žalobce po žalované v tomto řízení domáhal výplaty pojistného plnění. V této souvislosti odvolací soud doplnil, že z listiny založené ve spisu - z telefaxu ze dne 27. srpna 1999 od Allianz Bulgaria AG, jenž byl adresován žalované, je zřejmé, že podle záznamu Policie Varna nebylo odcizení vozu Mercedes Benz hlášeno, dokument vystavený na ohlášení škody neodpovídá obvyklým dokumentům, které policie normálně vydává, podle vyjádření policie neexistuje ve Varně policista se jménem uvedeným v dokumentu a v oblasti Varny neexistuje parkoviště č. 2. K námitce žalobce vztahující se k § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), upozornil, že soud prvního stupně nezaložil své zamítavé rozhodnutí na výluce z pojištění ve smyslu čl. III Všeobecných pojistných podmínek, tudíž se nezabýval tím, zda byla či nebyl v souvislosti s odcizením spáchán trestný čin jako otázkou předběžnou, neboť jeho rozhodnutí spočívá na závěru, že žalobce neprokázal, že by došlo k pojistné události, tedy k odcizení vozidla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je podáváno ve lhůtě dle § 240 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobce neprokázal vznik pojistné události odcizení vozidla, ačkoliv žalobce takovou pojistnou událost žalované (pojistiteli) nahlásil a nebyla prokázána žádná okolnost, která by byla výlukou z povinnosti pojistitele vyplatit pojištění. Dále se neztotožňuje s výkladem, v čem má spočívat důkazní břemeno žalobce v případě uplatnění nároku na pojistné plnění za odcizené pojištěné vozidlo. Dle jeho mínění bylo v daném případě na žalované, aby prokázala poté, co byla prokázána existence pojistného vztahu a nahlášení odcizení vozidla (pojistné události), případnou výluku z povinnosti poskytnou pojistné plnění. Nebylo naopak povinností oprávněného (žalobce) prokazovat, že skutečně k odcizení došlo. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná tak, dovolání považuje za nepřípustné a plně se ztotožňuje s rozhodnutími soudů nižšího stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno účastníkem řízení, který má právnické vzdělání, se nejprve zabýval tím, zda bylo podáno včas, když bylo podáno ve lhůtě dle § 240 odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení § 240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání; neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že dovolatel podal dovolání dne 5. března 2012 (pondělí), že rozsudek odvolacího soudu byl žalobci (jeho advokátce JUDr. Pavlíkové) doručen dne 4. listopadu 2011 a že uvedený rozsudek obsahoval poučení o přípustnosti dovolání ve znění: Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam .
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. srpna 2010, č. j. 26 C 311/2006-245, je však přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení byly v dané věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil).
S ohledem na uvedené je pak výše citované poučení odvolacího soudu nesprávné, jelikož dovolání bylo v projednávané věci přípustné bez omezujících podmínek (dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Nesprávné poučení odvolacího soudu v této věci pak mělo za následek, že dovolateli uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), tedy 5. března 2012 (pondělí).
Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustnými podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Námitkou že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene a nesprávně zatížil břemenem důkazním žalobce místo žalované, dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná i tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí na nesprávném posouzení důkazního břemene (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a ze dne 25. března 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy, č. 7, roč. 1998, str. 372, a č. 6, roč. 1999, str. 337). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu při nesplnění této povinnosti (srov. např. usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 25 Cdo 3737/2009). V závislosti na hypotéze právní normy má každá ze stran sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první), a neoznačí-li důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Jeho smyslem je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění důkazní povinnosti uložené mu v § 120 odst. 1, větě první, o. s. ř.) nebo nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato), a kdy tedy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 799 odst. 2 obč. zák. (ve znění do 31. prosince 2004) kdo má právo na plnění, je povinen bez zbytečného odkladu pojistiteli písemně oznámit, že nastala pojistná událost, dát pravdivé vysvětlení o jejím vzniku a rozsahu jejích následků a předložit potřebné doklady, které si pojistitel vyžádá. Pojistné podmínky mu mohou uložit i další povinnosti. Uplatnil-li žalobce nárok na výplatu pojistného plnění (zbývající části) od pojistitele (žalované) a soud z jeho návrhu vycházel, pak žalobce stíhala povinnost tvrzení (a tomuto tvrzení odpovídající břemeno důkazní) o tom, že byly splněny podmínky vzniku nároku na pojistné plnění od žalované. Jestliže žalovaná opakovaně tvrdila, že k žalobcem tvrzené pojistné události nedošlo (a provedené důkazy tomu nasvědčují), bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že k předmětné pojistné události (odcizení vozidla) skutečně došlo.
Protože odvolací soud ve svém rozhodnutí posoudil otázku důkazního břemene správně, věc správně právně posoudil.
Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2013

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu