23 Cdo 1716/2010
Datum rozhodnutí: 25.10.2011
Dotčené předpisy: § 145a předpisu č. 109/1964Sb., § 145 předpisu č. 109/1964Sb.




23 Cdo 1716/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Božetěchova 9, proti žalovanému Cukrovary Olomouc, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Olomouci-Holicích, U Cukrovaru 5, PSČ 783 71, identifikační číslo osoby 00016306, zastoupenému Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, o zaplacení částky 525 136 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 34/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2009, č. j. 15 Co 467/2007-1067, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2009,
č. j. 15 Co 467/2007-1067, se v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 340 617,90 Kč s 5% úroky z prodlení z částky 69 658 Kč od 8. 4. 1994 do zaplacení a z částky 200 849 Kč od 7. 4. 2000 do zaplacení zrušuje včetně souvisejících výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů a v tomtéž rozsahu včetně souvisejících výroků o nákladech řízení se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2007,
č. j. 10 C 34/92-829, a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci v pořadí třetím rozsudkem ze dne 24. května 2007, č. j. 10 C 34/92-829, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 70 110,90 Kč, částku 69 658 Kč s 16% úrokem z prodlení od 10. 3. 1994 do zaplacení, částku 200 849 Kč se 17% úrokem z prodlení od 23. 12. 1994 do zaplacení a částku 184 519,10 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 1. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 20. května 2002, č. j. 10 C 34/92-428, zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 2. září 2003, č. j. 40 Co 194/2003-513, v němž vyslovil závazný právní názor, podle kterého je třeba uplatněný nárok na náhradu škody posuzovat podle hospodářského zákoníku (dále jen hosp. zák. ) a zjištěný skutkový stav podřadit pod příslušnou hypotézu majetkové odpovědnosti podle hospodářského zákoníku, tj. pod jeho ustanovení § 145 nebo § 145a.
Žalobce se v řízení domáhal po žalovaném náhrady škody ušlého zisku za dobu od 22. 11. 1991 do 31. 12. 1994 v celkové výši 525 136 Kč s tvrzením, že je vlastníkem malé vodní elektrárny na řece Bystřici, do které má být dodáváno potřebné množství vody náhonem jezu, jež spravuje žalovaný. Porušením povinností při správě jezu žalovaný způsobil, že žalobce nemohl podnikatelsky vodní dílo využívat, a byla mu způsobena škoda tím, že nevyráběl elektrickou energii ani pro vlastní potřebu, t.j. energii nezbytnou pro provoz restituovaného mlýna.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce převzal dne 17. 12. 1990 v rámci restituce objekt mlýna, jehož součástí byla malá vodní elektrárna (dále jen MVE ), předchozím uživatelem byl Společný zemědělský podnik pro živočišnou výrobu Olomouc, kterému byl objekt předán Státním statkem Olomouc. V rozhodnou dobu, tj. od 22. 11. 1991 do 31. 12. 1994, byl žalobce osobou oprávněnou k nakládání s vodami a provozování vodohospodářského díla a žalovaný byl v témže období provozovatelem vodohospodářského díla (jezu a úseku náhonu), přičemž oprávnění a povinnosti správce jezu byly stanoveny v § 41 odst. 1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách. Ten ukládal správci dodržovat podmínky, za jakých bylo vodohospodářské dílo povoleno, zejména pak schválený manipulační řád. V dané věci byl manipulační řád jezu na řece Bystřici v B. schválen rozhodnutím tehdejšího Okresního národního výboru dne 25. 9. 1977. V manipulačním řádu byla stanovena povinnost žalovaného, jako správce jezu u B., zajišťovat vodu pro Státní statek Olomouc s tím, že podle článku IV. manipulačního řádu se Státní statek Olomouc měl podílet na odběru vody z náhonu na jezu 900 litry za sek. a Cukrovar Holice 70,5 litry za sek. Hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku ze dne 2. 10. 1989 byl mlýn Olomouc Holice č.p. 1 převeden na Společný podnik pro živočišnou výrobu Olomouc, který jej v restituci vydal žalobci. Podle citovaného manipulačního řádu bylo povinností správce jezu, tedy žalovaného, zajistit minimální průtok směrem na Olomouc v minimálním množství vody 150 litrů za sek., ve dnech s větším průtokem byl povolen průtok náhonu až do výše 800 litrů za sek., přičemž za všech okolností musel být zachován minimální tzv. hygienický průtok v hodnotě 80 litrů za sek. jako průtok do cukrovaru, jehož zájmy na náhonu a jezu byly uváděny v manipulačním řádu jako prioritní. Soud prvního stupně dále zjistil, že 21. 6. 1989 povolil žalovanému vodohospodářský orgán Okresního národního výboru v Olomouci realizaci rekonstrukce a zabezpečení jezu na řece Bystřici v Olomouci B. s tím, že žalovanému bylo uloženo zabezpečit stálý odběr vody pro náhon v provozním množství 900 litrů za sek. a stanoveny podmínky rekonstrukce. Na to, že žalovaný nedodržoval stanovené podmínky, včetně zajištění průtoku v náhonu, byl upozorněn přípisem Okresního úřadu v Olomouci, referátu životního prostředí dne 27. 1. 1992.
Znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem Vysokého učení technického v Brně Ústavem soudního inženýrství bylo v řízení prokázáno, že projektová dokumentace, na jejímž základě žalovaný prováděl rekonstrukci jezu, neobsahovala přesné výškové a směrové řešení dočasného trubního odtoku do náhonu, neobsahovala řešení regulace průtoku odtokovým kanálem, a jejím předmětem nebyl režim manipulace s vodou do náhonu. Ze znaleckého posudku dále vyplynulo, že práce provedené žalovaným negativně ovlivnily nátok vody do náhonu, přičemž projektová dokumentace neumožňovala dodržení manipulačního řádu jezu.
Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce podle ustanovení § 145a odst. 1 hosp. zák., podle něhož organizace odpovídá za škodu, kterou způsobí jiné organizaci svým provozem, a dospěl k závěru, že náhrady škody se žalobce domáhá po žalovaném oprávněně, neboť žalovaný nedodržel uložené povinnosti pro užívání vodohospodářského díla a bylo prokázáno, že uváděná škoda vznikla v příčinné souvislosti s provozem organizace (žalovaného). Ohledně výše škody vyšel z uvedeného znaleckého posudku vypracovaného Českou znaleckou, a. s., na částku 525 137 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. října 2009, č. j. 15 Co 467/2007-1067, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 184 519,10 Kč se 17% úroky z prodlení od 1. 1. 1995 do zaplacení, 16% úroky z prodlení od 10. 3. 1994 do 7. 4. 1994 z částky 69 958 Kč, 11% úroky z prodlení od 8. 4. 1994 do zaplacení z částky 69 958 Kč, 17% úroky z prodlení od 23. 12. 1994 do 6. 4. 2000 z částky 200 849 Kč a 12% úroky z prodlení od 7. 4. 2000 do zaplacení z částky 200 849 Kč, změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 340 617,90 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně i před soudem odvolacím (výroky pod body II, III, IV a V).
Odvolací soud poté, co dílem zopakoval a doplnil dokazování, zjistil, že účastníci učinili v odvolacím řízení nesporným, že žalobce po datu 27. 9. 1994 mohl manipulovat se stavidlem na jezu vedoucím do náhonu, byly mu předány klíče a klika, a dále že k tomuto datu nedošlo ke změně manipulačního řádu jezu na řece Bystřici v B. Přejal závěry dodatku č. 1 ke znaleckému posudku vypracovanému Českou znaleckou, a.s., stanovící hodnotu (cenu) možné, avšak nevyrobené elektrické energie, kterou MVE žalobce mohla vyrobit při zohlednění nákladů na obsluhu MVE, údržbu a opravy s přihlédnutím k pravidelné odstávce MVE v období 14 dnů v měsíci červenci každého roku pro období od 22. 11. 1991 do 26. 9. 1994 částkou 454 420 Kč a pro období od 27. 9. 1994 do 31. 12. 1994 částkou 67 070 Kč. Žalobce byl v rozhodné době od 22. 11. 1992 do 31. 12. 1994 oprávněn nakládat s vodami, oprávněn zřídit vodohospodářské dílo (MVE) s odběrem 900 litrů za sek. povrchové vody. Ve smyslu § 8 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, vstoupil žalobce v souvislosti s restitucí mlýna a MVE do práv a povinností vyplývajících z povolení, které mu bylo uděleno pro účel spojený s užíváním určitého nemovitého majetku, a nikoliv však do povinností správce náhonu (vodní oprávnění je právem věcným, spočívajícím na díle, zařízení nebo nemovitosti). Podle rozhodnutí věcně a místně příslušného vodohospodářského orgánu z roku 1981 (které platí dosud), je správcem náhonu od 0 do 2,758 km Státní statek Olomouc, od 2,758 km po ústí Moravy je správcem žalovaný. Tvrzení žalovaného o zanedbaném stavu náhonu a vlivu na splnění povinnosti zajistit průtoky dle manipulačního řádu nebyla v řízení prokázána.
Za podstatné považoval odvolací soud, že žalovaný byl v době od 22. 11. 1992 do 31. 12. 1994 správcem jezu (vodohospodářského díla) podle § 41 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, a byl proto povinen dodržovat podmínky, za kterých bylo vodohospodářské dílo povoleno, zejména schválený manipulační řád, který stanoví minimální průtoky, jiné průtoky pouze v případě dohody mezi správcem jezu a náhonu a oprávněným nakládat s vodami (tedy i žalobcem). Z údajů vodočetných stanic Českého hydrometeorologického ústavu vyplývá, že v předmětném období nebyl průtok vody v Holickém náhonu za podmínek stanovených v manipulačním řádu, jeho části IV., zabezpečen.
Po právní stránce odvolací soud s poukazem na přechodné ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku dovodil, že právo z odpovědnosti za porušení závazku či jiné právní povinnosti vzniklo před účinností obchodního zákoníku, tj. před 1. 1. 1992, řídí se proto příslušnými ustanoveními hospodářského zákoníku. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že jestliže v důsledku nedodržení manipulačního řádu (porušení povinnosti žalovaného stanovené v § 41 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách), a tedy nezajištění správné regulace průtoku vody k MVE žalobce, nemohl žalobce podnikatelsky vodní dílo využívat a byla mu způsobena škoda ve formě ušlého zisku, k jejíž náhradě je podle § 145a hosp. zák. žalovaný jako správce vodohospodářského díla povinen. To se týká pouze období od 22. 11. 1991 do 26. 9. 1994. Po datu 27. 9. 1994 žalobce již sám manipuloval se stavidlem jezu, příčinná souvislost tak byla porušena a žalovaný za škodu vzniklou žalobci v období od 27. 9. 1994 do 31. 12. 1994 neodpovídá. Liberační důvody nebyly žalovaným prokázány.
Při úvaze o výši ušlého zisku za období od 22. 11. 1991 do 26. 9. 1994 vyšel odvolací soud z dodatku č. 1 ke znaleckého posudku České znalecké, a.s., podle něhož rozdíl mezi hodnotou možné, avšak nevyrobené elektrické energie MVE žalobce a náklady potřebnými na jejich výrobu činí 454 419,66 Kč.
Odvolací soud dále shledal podle § 131b odst. 2 hosp. zák. důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným vůči částce 184 519 Kč. Žalobce uplatnil tento nárok až v průběhu řízení dne 12. 3. 2007, ale objektivní desetiletá promlčecí doba podle citovaného ustanovení uběhla nejpozději v lednu 2005.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části napadl žalovaný včas podaným dovoláním, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při aplikaci ustanovení § 145a hosp. zák. Poukazuje na předmět své činnosti v rozhodném období, kterým byla správa majetku určeného k restituci, vypořádání hospodářské činnosti státního podniku, provedení smluvního převodu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, povinnost uzavřít smlouvy o výkonu funkce ochraňovatelské organizace státních federálních rezerv a státních mobilních rezerv. Z uvedeného výčtu podle názoru odvolatele vyplývá, že se nejednalo o výrobní či provozní činnost ve smyslu § 145a odst. 2 hosp. zák., z níž je konstruována odpovědnost organizace. Odvolací soud se nezabýval, ani neupřesnil, pod jaké ustanovení § 145a odst. 2 hosp. zák. podřadil škodní činnost žalovaného pod písm. a) nebo b) nebo c).
Dovolatel se necítí být výlučně odpovědným za vzniklou škodu, když sám žalobce byl povinen podstatnou část vodovodního náhonu spravovat z titulu vstupu do práv a povinností bývalého Společného zemědělského podniku pro živočišnou výrobu Olomouc (který převzal povinnost správy části náhonu od Státního statku Olomouc, a poté vydal dovolateli dotčený mlýn, na němž povinnost správy části náhonu vázla). Tento závěr vyplývá z § 8 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, podle něhož přecházejí práva a povinnosti vyplývající z povolení, které bylo uděleno pro účel spojený s užíváním určitého nemovitého majetku, na dalšího nabyvatele, popř. uživatele takového majetku, pokud bude nadále tento majetek sloužit účelu, pro který bylo povolení uděleno. Odvolací soud zřejmě toto ustanovení nezohlednil. Dovolatel namítá, že odvolací soud v napadeném rozsudku nehodnotil ani další okolnosti vylučující odpovědnost žalovaného. Zastává názor, že z dokazování vyplynulo, že příčinou nižšího průtoku vody nebyla jediná skutečnost, ale že na konečný průtok měly v rozhodném období vliv i jiné skutečnosti, mezi něž řadí znečištění náhonu, neoprávněné odběry vody z náhonu, hydrogeologickou situaci, protipovodňovou ochranu a další.
Podle názoru dovolatele nemohla žalobci vzniknout působením žalovaného škoda tam, kde žalovaný dodržoval manipulační řád jezu na řece Bystřici ze dne 25. 9. 1977, který žalovanému nestanovil povinnost zabezpečit stálý průtok vody v náhonu 900 litrů za sek. (hovoří se v něm o hranicí průtoku od 80 litrů za sek. do 800 litrů za sek.) a který nebyl jiným manipulačním řádem nahrazen.
Další důvod nesprávného právního posouzení spočívá podle názoru dovolatele ve ztotožnění příjmu z podnikatelské činnosti žalobce s ušlým ziskem, a to za situace, kdy žalobce měl povolení pouze ke zkušebnímu provozu. Žalobci bylo příslušným orgánem uděleno dne 2. 4. 1991 povolení ke zřízení vodohospodářského díla a odběru povrchové vody k energetickému využití na dobu l roku s tím, že do 31. 3. 1992 požádá o vydání povolení k uvedení stavby do trvalého provozu. Předčasné užívání stavby bylo žalobci povoleno ref. ŽP Olomouc, č. j. ŽP 8679/01, ze dne 13. 9. 2001 v trvání do 31. 12. 2001. Kolaudace MVE a jezu proběhla ještě později. Žalobce tudíž nebyl před kolaudací MVE oprávněn podnikat, neboť zkušební provoz nezkolaudované malé vodní elektrárny nelze považovat za podnikání.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, považuje je za správné jak po stránce skutkové, tak po stránce právního posouzení věci. Dovolání považuje za nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a navrhuje dovolání žalovaného zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), jak se dovolatel mylně domnívá, je však přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem odvolacího soudu je názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. V dané věci odvolací soud zavázal soud prvního stupně k aplikaci hospodářského zákoníku, konkrétně jeho ustanovení § 145 nebo § 145a.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je důvodné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
První skupinou dovolacích námitek dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatel předně namítá nesprávnou aplikaci ustanovení § 145a hosp. zák. odvolacím soudem. Činnost dovolatele nepředstavuje výrobní či provozní činnost ve smyslu § 145a odst. 2 hosp. zák., z níž je konstruována odpovědnost organizace.
Podle ustanovení § 145a hosp. zák (ve znění účinném od 1. 5. 1990) organizace odpovídá za škodu, kterou způsobí jiné organizaci svým provozem (odstavec 1). Škoda je způsobena provozem organizace, je-li způsobena a) hospodářskou činností organizace, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při této činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popř. biologickými vlivy provozu organizace na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací nebo činností, jimiž je způsobena jiné organizaci škoda na nemovitosti nebo je jí podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti (odstavec 2).
Ustanovením § 145a hosp. zák. zákonodárce upravil odpovědnost za škodu způsobenou provozem s účinností od 1. 5. 1990. Úprava této odpovědnosti byla zrušena (jako celý hospodářský zákoník) zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, s účinností od 1. 1. 1992. Od tohoto data nabyl účinnosti i zákon č. 509/1991 Sb., kterým bylo v občanském zákoníku ukotveno mj. ustanovení § 420a, které upravuje odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností a vychází z úpravy v citovaném hospodářském zákoníku. Judikatura k výkladu odpovědnosti za škodu z provozní činnosti podle občanského zákoníku je tak do značné míry použitelná i pro úpravu odpovědnosti za škodu z provozu podle zákoníku hospodářského.
Škoda vyvolaná provozní činností je důsledkem samotného charakteru určitého provozu. Vyvolávajícím činitelem vzniku škody může být sama činnost, jež má provozní povahu (popř. věc při ní použitá), avšak jen tehdy, byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti (popř. věci při ní použité), tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek. Podstatné je, že právě svou povahou zapříčinila vznik škody. Jestliže však příčinou vzniku škody bylo porušení závazku nebo jiné právní povinností, bez něhož by ke škodě nedošlo, nastupuje škoda způsobená porušením závazku nebo jiné právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 101/2010).
V projednávané věci příčinou vzniku škody nebyl provoz žalovaného, jak nesprávně uzavřely soudy nižších stupňů.
Ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Vysokým učením technickým v Brně Ústavem soudního inženýrství vyplynulo, že příčin nedostatečného průtoku vody v náhonu (konkrétně nedodávky vody v množství 0,9 m3/s.) bylo několik, přičemž k zásadním dle znaleckého posudku patří a) skutečnost, že původní, resp. zrekonstruované zařízení jezu zabezpečuje průtok do výše 0,9, resp. až 1,2 m3/s., z čehož vyplývá, že případné nižší průtoky v náhonu mohou existovat, b) zaklenutí části náhonu, c) výškové provedení betonové roury, tj. nátoku do náhonu, a dalších prací při ochraně opravy jezu před povodněmi. Znalci v posudku učinili závěr, že nižší průtoky v náhonu, než jsou panem Svobodou požadovaná množství, jsou způsobeny: a) v dřívější době provedenou a dosud trvající konstrukcí zaklenuté části náhonu a stavem celého náhonu, b) zabezpečením minimálního průtoku v řece Bystřici pod jezem, provedením protipovodňové ochrany stavby jezu obtokovým kanálem bez stavidlové regulace, provedením na projektem stanovenou výšku ochranné hráze a úpravami provedenými podle požadavku OÚ Olomouc ze dne 16. 12. 1991 k ochraně před ledovými jevy a v zájmu povodňové ochrany okolí stavby, dále výškovým položením obtokového potrubí, c) hydrologickou situací, tj. výskytem nižších přirozených průtoků v řece Bystřici, než je uváděné potřebné množství vody pro provoz MVE.
Z výše uvedeného je zřejmé, že příčin, které způsobily, že nebyl zajištěn v náhonu průtok vody požadovaný žalobcem, bylo vícero. Tvrzená škoda žalobce nebyla vyvolaná provozem žalovaného, povahou tohoto provozu, nýbrž okolnostmi jinými (mezi nimi i na lidské vůli nezávislými, objektivními). Činnost správce jezu tedy sama o sobě nižší průtok vody v mlýnském náhonu nezpůsobila.
Právní závěry odvolacího soudu, který dovodil, že žalovaný způsobil žalobci škodu svým provozem, je proto nesprávný.
Bylo-li by příčinou vzniku škody porušení závazku nebo jiné právní povinnosti žalovaného, bez něhož by ke škodě nedošlo, je třeba odpovědnost za škodu posuzovat podle ustanovení § 145 hosp. zák. V tomto případě je aplikace ustanovení § 145a hosp. zák. vyloučena. Nesprávná se z tohoto pohledu jeví úvaha odvolacího soudu, který konstatoval, že jestliže v důsledku nedodržení manipulačního řádu (porušení povinnosti žalovaného stanovené v § 41 zákona č. 138/1973 Sb.) nedoteklo požadované množství vody k MVE žalobce, v důsledku čehož mu byla způsobena škoda, je správce jezu povinen k náhradě škody dle § 145a hosp. zák.
Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k tomu, že žalovaný je povinen k náhradě škody dle ustanovení § 145a hosp. zák. (ve znění účinném od 1. 5. 1990), je tento jeho závěr nesprávný.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší soud se nezabýval dovolatelem tvrzenými vadami řízení [uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)], neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej v napadeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů se v dalším řízení budou zabývat tím, zda nějaký závazek (včetně povinností stanovených v manipulačním řádu), či jiná právní povinnost byla ve smyslu § 145 hosp. zák. žalovaným porušena. Podle ustanovení § 145 odst. 1 hosp. zák. organizace, která jiné organizaci způsobila škodu porušením závazku nebo jiné právní povinnosti, je povinna škodu nahradit. Odpovědnost za škodu podle ustanovení § 145 hosp. zák. je přitom založena na principu zavinění. Soudy tak posoudí případný vztah příčinné souvislostí mezi porušením tohoto závazku (jiné právní povinnosti) a škodou vzniklou žalobci a zaviněním žalovaného, a poté příp. zohlední možnou aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 hosp. zák., dle kterého způsobila-li škodu také organizace poškozená, zejména tím, že se nepřičinila o zmenšení nebo odvrácení škody, nese škodu poměrně.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu