23 Cdo 1694/2014
Datum rozhodnutí: 04.09.2014
Dotčené předpisy: § 5 odst. 1 předpisu č. 37/2004Sb., § 48 odst. 1 předpisu č. 449/2001Sb.




23 Cdo 1694/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně HALALI, všeobecná pojišťovna, a.s. , se sídlem Praha 1, Jungmannova 32/25, PSČ 115 25, identifikační číslo osoby 60192402, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 30, proti žalovanému F. P. , o zaplacení 64 980 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 149/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 12. prosince 2013, č. j. 69 Co 551/2013 - 256, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 12. prosince 2013, č. j. 69 Co 551/2013 - 256, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. prosince 2013, č. j. 69 Co 551/2013 256, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2013, č.j. 11 C 149/2012-221, ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení 64 980 Kč s příslušenstvím zamítl; výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel při právním posouzení uplatněného nároku ze závěru, že žalovaný byl, jako držitel honebního lístku, pojištěn proti následkům zákonné odpovědnosti za škody způsobené při výkonu práva myslivosti podle § 48 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, na základě pojistné smlouvy o skupinovém pojištění, uzavřené dne 30. 6. 2010 (se sjednanou účinností od 1. 7. 2010) mezi žalobkyní a Českomoravskou mysliveckou jednotou o. s., jejíž součástí byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škody (dále jen VPPO 2010 ). Žalovaný prováděl dne 28. 12. 2010 kácení stromu v souvislosti s výstavbou mysliveckého zařízení a v průběhu této činnosti došlo k pádu stromu na vozidlo majitelky A. K., odstavené v blízkosti prováděného kácení, a jeho poškození. Žalobkyně uhradila poškozené z této pojistné události náklady na opravu vozidla a rozhodla o povinnosti žalovaného uhradit na vyplacené pojistné plnění pojišťovně 60 % z důvodu porušení jeho prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) a v souladu s VPPO 2010, čl. 10 bodu 4, podle něhož je pojištěný povinen poskytnuté pojistné plnění pojišťovně uhradit podle toho, jaký vliv mělo porušení jeho povinností na rozsah povinnosti pojišťovny plnit.
Zatímco, soud prvního stupně shledal žalovaný nárok v rozsahu 60 % ze způsobené škody (108 300 Kč), tj. v rozsahu 64 980 Kč za oprávněný, společně s úrokem z prodlení za nezaplacení této částky včas, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení částky přiznané žalobkyni soudem prvního stupně.
Odvolací soud vyšel z ustanovení § 48 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, které stanoví, že každý, kdo loví zvěř, musí být pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při této činnosti ublížením na zdraví nebo usmrcením jiných osob, a zároveň stanoví základní podmínky takového pojištění. Odvolací soud dovodil, že se jedná o povinné pojištění odpovědnosti za škodu ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, platného do 31. 12. 2013, stanovící, že pokud je zvláštním právním předpisem stanovena osobě povinnost uzavřít pojistnou smlouvu (dále jen "povinné pojištění"), lze se v pojistné smlouvě odchýlit od ustanovení tohoto zákona, jen pokud to tento zákon nebo zvláštní právní předpis připouští a nedojde-li tím ke snížení rozsahu soukromého pojištění stanoveného zvláštním právním předpisem. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že z tohoto zákonného pojištění má pojištěný nárok, aby za něho pojišťovna nahradila poškozené uplatněný a prokázaný nárok na náhradu škody, kterou pojištěný, v daném případě žalovaný, způsobil při výkonu práva myslivosti, ale není povinen zaplatit pojišťovně regres vyplaceného pojistného plnění. Odvolací soud své právní posouzení odůvodnil i odkazem na ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., v němž jsou přesně vymezeny situace, kdy pojistitel vzniklou škodu hradí a má právo na náhradu toho, co za pojištěného plnil. Tuto situacemi, vymezenou podle odvolacího soudu kogentně v § 46 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. je, jestliže pojištěný způsobí škodu svým jednáním, které bylo ovlivněno požitím alkoholu nebo aplikací omamných nebo psychotropních látek. O takový případ se ale v dané věci nejednalo, proto odvolací soud uzavřel, že pokud bylo postižní právo pojišťovny v pojistné smlouvě, resp. v čl. 10 bodu 4 VPPO 2010 sjednáno i pro případ, kdy vědomé porušení povinnosti mělo podstatný vliv na vznik pojistné události nebo zvětšení rozsahu následků pojistné události, je takové ujednání v rozporu s § 46 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, platného do 31. 12. 2013, tudíž absolutně neplatné a žalobkyně nemá právo požadovat na žalovaném, jako pojištěném, náhradu části pojistného plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dosud nebyla vyřešena, a kterou odvolací soud podle názoru žalobkyně vyřešil v rozporu s hmotným právem. Za dovolacím soudem neřešenou otázku považuje výklad a aplikaci § 48 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v tom směru, zda se povinné pojištění vztahuje pouze na lov zvěře, jak se dovolatelka na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, a kdy se může pojišťovna domáhat na pojištěném regresu vyplaceného pojistného plnění v souvislosti s povinným pojištěním ve smyslu § 48 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Dovolatelka má za to, že odvolací soud pominul širší pojem výkonu myslivosti, a nevzal v úvahu, že lov zvěře tvoří pouze část výkonu práva myslivosti. Podle dovolatelky je třeba vyřešit otázku, zda pojistná událost spojená s výkonem myslivosti, ale nikoliv s lovem zvěře, splňuje podmínky pro aplikaci ustanovení o povinném pojištění ve smyslu § 5 zákona o pojistné smlouvě. Podle dovolatelky na takový případ pojistné události ustanovení § 5 zákona o pojistné smlouvě nedopadá a žalobkyně byla při sjednaném pojištění na výkon myslivosti oprávněna si platně sjednat jakékoliv podmínky regresního plnění.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolací soud dosud neřešil otázku dovolatelkou položenou, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno a je i důvodné, jelikož výše citované rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud, který aplikoval § 5 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., platného do 31. 12. 2013, upravující povinné pojištění, toto ustanovení nesprávně vyložil s ohledem na znění zvláštního právního předpisu, a to ustanovení § 48 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, upravující povinné pojištění pro každého, kdo loví zvěř, kdy pojistné podmínky, které blíže upravující rozsah tohoto pojištění, nesmějí obsahovat výluku, v důsledku které se pojištění nevztahuje na případy neopatrného chování pojištěného.
Odvolací soud pominul, že ustanovení § 48 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., upravující povinné pojištění, které nesmí obsahovat výluku, v důsledku které se pojištění nevztahuje na případy neopatrného chování pojištěného, se týká jen případu, kdy osoba loví zvěř, což je užší pojem, než výkon práva myslivosti, jak důvodně namítá dovolatelka.
Podle § 2 písm. h) zákona č. 449/2001 Sb. je právem myslivosti souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně provedl řádně důkazy a učinil z nich správná skutková zjištění, ale přitom nevzal při právním posouzení v úvahu zjištění soudu prvního stupně, že předmětná pojistná smlouva o skupinovém pojištění, uzavřená dne 30. 6. 2010 mezi žalobkyní a Českomoravskou mysliveckou jednotou o. s., jejíž součástí byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škody, byla podle čl. I. bodu 1 sjednána nikoliv jen pro povinné pojištění členů Českomoravské myslivecké jednoty (dále jen ČMMJ ) týkající se lovu zvěře, ale vztahovala se na provádění myslivosti. Pojistná událost v posuzovaném případě nesouvisela s lovem zvěře členem ČMMJ, ale došlo k ní při výkonu práva myslivosti v souvislosti s výstavbou mysliveckého zařízení. Pro případy pojistných událostí, které nespočívají ve způsobení škody při lovu zvěře, pak mohlo být sjednáno postižní právo pojišťovny, které nelze uplatnit ve smyslu § 48 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb. jen u lovu zvěře, nejedná-li se o případ podle § 46 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě.
Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu tedy spočívá v tom, že ve smyslu uvedených právních předpisů lze uplatnit sjednané postižní právo pojišťovny vůči škůdci v případě pojistné události při výkonu práva myslivosti za situace, kdy výkon práva myslivosti nespočívá v lovu zvěře, ale v jiných činnostech spojených s výkonem práva myslivosti. Je třeba jen dodat, že pokud odvolací soud odkázal na § 46 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., podle něhož má pojistitele právo na náhradu pojistného plnění, jestliže pojištěný způsobí škodu svým jednáním, které bylo ovlivněno požitím alkoholu nebo aplikací omamných nebo psychotropních látek, pak toto právo se týká zákonného pojištění, ale protože zákonné pojištění se týká při výkonu myslivosti ve smyslu § 48 odst. 1 zákona o myslivosti jen lovu zvěře, nelze toto ustanovení spojovat s posuzovaným případem, kdy pojistná událost nespočívala ve způsobení škody při lovu zvěře. Nelze proto dovodit, jak učinil odvolací soud, že sjednání postižního práva podle čl. 10 bodu 4 VPPO 2010 bylo v daném případě v rozporu s ustanovením § 46 zákona o pojistné smlouvě.
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2014

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu