23 Cdo 1687/2010
Datum rozhodnutí: 17.06.2011
Dotčené předpisy: § 391 obch. zák., § 397 obch. zák.




23 Cdo 1687/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce J. A zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově - Město, Dělnická 1a/434 , proti žalované TRESTLES, a.s. , se sídlem v Karviné - Mizerov, Mickiewiczova čp. 2389, PSČ 734 01, identifikační číslo 61974901, zastoupené JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Mariánské hory, 28. října 211, o zaplacení 209 286 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 3/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2010, čj. 1 Cmo 43/2009-340, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 26. března 2009, č.j. 27 Cm 3/2005-301, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci 65 835 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně jdoucím z částky19 404 Kč od 2.10.2000 do zaplacení a z částky 46 431 Kč od 28.10.200 do zaplacení, výrokem II. žalobu do zbytku, tj. 143 451 Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, jako již ve svém předešlém zamítavém rozhodnutí ze dne 30.3.2006, č.j. 27 Cm 3/2005-77, že smlouva o poskytování bezpečnostní služby ze dne 21.8.1996 je neplatná pro její neurčitost předmětu plnění a ceny, a že plnění, jehož zaplacení se žalobce dožaduje žalobou, je namístě posoudit jako plnění bez právního důvodu podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). S ohledem na vznesenou námitku promlčení (§ 387 a násl. obchodního zákoníku - dále jen obch. zák. ) žalobcova nároku z titulu bezdůvodného obohacení posoudil soud žalobu tak, jak uvedl Vrchní soud v Olomouci v zrušujícím rozhodnutí ze dne 5.6.2007, č.j. 1 Cmo 117/2006-115, že žaloba je z větší části nedůvodná. Odvolací soud tehdy konstatoval, že u bezdůvodného obohacení vzniklého mezi podnikateli při podnikání se řídí délka promlčecí doby ustanovením § 397 obch. zák., činí 4 roky a soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování ohledně nepromlčené části žalobcova návrhu. Soud prvního stupně vyšel z toho, že je uplatňován nárok z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v období od 1.7.2000 do 17.9.2000, žaloba došla soudu 25.8.2004, o proto dospěl k závěru, že žalobci je třeba přiznat nárok na vrácení bezdůvodného obohacení za nepromlčené období od 25.8.2000 do 17.9.2000. Ve zbytku opětovně žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na promlčení části nároku, týkající se období od 1.7.2000 do 24.8.2000.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, čj. 1 Cmo 43/2009-340, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Námitka žalobce, že výkon práva žalovanou vznést námitku promlčení nepožívá ochrany, protože je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák., odvolací soud odmítl s tím, že pouhá skutečnost o nesprávném názoru účastníků, mylně se domnívajících, že jde o nárok ze smlouvy a nikoliv z bezdůvodného obohacení, a za situace, kdy žalovaná v důsledku toho vznesla námitku promlčení až poté, co soud posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou se závěrem, že je možno nárok uplatnit pouze jako bezdůvodné obohacení, nečiní tuto námitku nemravnou. Odvolací soud konstatoval, že se jedná o zcela regulérní a běžnou obranu žalované. Za nedůvodnou považoval též námitku týkající se skutkových zjištění ohledně ostrahy prováděné zaměstnanci žalované a námitku týkající se nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce má nárok na vrácení bezdůvodného obohacení za období od 25.8.2000 do 17.9.2000 ve výši 65 835 Kč, a že ve zbylé části s ohledem na vznesenou námitku promlčení je důvod pro zamítnutí žaloby, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. S ohledem na poučení učiněné odvolacím soudem, má dovolatel za to, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a písm. 2 odst. a) o. s. ř.], že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř].
Dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal ve svém rozhodnutí se všemi odvolacími námitkami žalobce a zejména nesprávně posoudil otázku promlčení jeho práva na plnění. Poukazuje na to, že odvolací soud v části své argumentace vyšel ze zjištění, které nemělo dostatečnou oporu ve spise a navíc bylo opačné, než které mohlo být zjištěno z důkazů navrhovaných žalobcem. Namítá i vady výroku o náhradě nákladů řízení. Domnívá se, že ve věci mělo dojít k vydání rozsudku pro uznání a v tomto směru je řízení zatíženo vadou, spočívající podle dovolatele ve vadném právním názoru odvolacího soudu. Argumentuje tím, že právní názor vyššího soudu je závazný, pokud není zjevně právně vadný. S touto argumentací se soud prvního stupně ani odvolací soud podle dovolatele nevypořádal. Žalobce namítá, že ve svém právním názoru vyšel odvolací soud z nepříslušných ustanovení občanského soudního řádu a z nepřípadné aplikace judikatury, podle níž v určitých případech omluvu o důvodech nevyjádření se k žalobě v soudem stanovené lhůtě stačí učinit jen telefonicky. Dovolatel však namítá, že na daný případ použitý právní názor zastávaný v judikatuře nedopadá. Skutečnost, že omluva byla učiněna během stanovené lhůty není podle dovolatele ze spisu zřejmá a úřední záznam o telefonické omluvě právní zástupkyně žalované je v rozporu s dodanými doklady právní zástupkyně žalované o její pracovní neschopnosti. Navíc má dovolatel za to, že mělo být přihlédnuto k tomu, advokátka žalované mohla za pomoci svého právního aparátu advokátní kanceláře zajistit i jiné než telefonické podání omluvy.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vznesená námitka promlčení je regulérní a běžnou obranou. Domnívá se, že výkon tohoto práva musí požívat ochrany, je-li v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Namítá, že odvolací soud nevzal v potaz, že žalobce byl v dobré víře o včasném podání žalobního návrhu, považovali-li oba účastníci uzavřenou smlouvu za platnou ještě další 4 roky po skončení vzájemné spolupráce, přičemž do zahájení sporu se neplatnosti smlouvy ani žalovaná nedovolávala. Domnívá se, že soud měl vzít v potaz i to, že promlčením se žalovaná brání plnění za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že plnění z neplatné smlouvy přijímala.
Nesouhlasí rovněž se závěrem soudu, že není důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř., podle něhož soud nemusí výjimečně přiznat zcela nebo zčásti náhradu nákladů řízení, pokud svůj závěr odvolací soud odůvodnil jen tím, že žalobce v řízení netvrdil nic o svých majetkových poměrech. Neshledal-li soud důvody pro použití § 150 o. s. ř. ani v postupu žalované v řízení, dovolatel se domnívá, že se jedná o závěr předčasný, který nemá a nemůže mít dostatečnou oporu v obsahu spisu, jestliže žalobce předkládal neúspěšně důkazní návrhy ke svému tvrzení o možném falšování důkazů, dokládaných žalovanou v procesu její obrany proti uplatněnému nároku.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné i ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v jeho vyhovující části, tj. co do výše 65 835 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž je k podání dovolání oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud rozsudkem potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v poměrech žalobce rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, když oba soudy shodně vyhověly požadavku žalobce na zaplacení požadované částky 65 835 Kč s příslušenstvím. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalobce zjevně subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud je jako takové v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Napadá-li žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobce směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není tedy podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné i v této části odmítl - § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž dovolatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 143 451 Kč s příslušenstvím.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané do potvrzujícího výroku rozsudku ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzovaném případě odvolací soud nezavázal v dřívějším rozsudku soud prvního stupně právním názorem ve vztahu k posuzované části dovolání. Právní názor se týkal jen nepromlčené části nároku žalobce, jenž byl následujícími rozhodnutími oběma soudy žalobci přiznán. K otázce části nároku promlčené části nároku, posouzené oběma soudy shodně zamítavým výrokem, jenž žalobce dovoláním napadá, odvolací soud žádný právní názor nepřijal.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně je tedy třeba posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesprávné poučení odvolacím soudem o přípustnosti dovolání nezavazuje dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je nutno připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatel ve svém dovolání namítá ve vztahu k důkazům ohledně prokázání omluvy zástupce žalované. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Brojí-li dovolatel zároveň i proti učiněnému hodnocení provedených důkazů, pak tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje v nesprávném postupu soudu prvního stupně, jestliže tento soud nevydal rozsudek pro uznání a odvolací soud tuto vadu nenapravil. Za vadu řízení považuje i neúplnost dokazování. Je třeba konstatovat, že tyto námitky dovolatele se týkají pouze konkrétního procesního postupu soudu. Ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. by se však muselo jednat o takovou vadu řízení, která je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy. O takový případ tu však nejde, když dovolatel napadá jen konkrétní zvolený procesní postup soudu.
Dovolatel uplatnil v dovolání rovněž dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá nesprávné právní posouzení vznesené námitky promlčení bez ohledu na § 3 obč. zák., domnívaje se, že výkon práva žalovanou vznést námitku promlčení nepožívá ochrany, protože je v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně dovodil, že soud prvního stupně posoudil v souladu s hmotným právem vznesenou námitku promlčení (§ 387 a násl. obch. zák.) žalobcova nároku z titulu bezdůvodného obohacení za období od 1.7.2000 do 24.8.2000, vzniklého mezi účastníky jako podnikateli při podnikání. Podle § 397 obch. zák. činí délka promlčecí doby činí 4 roky a s ohledem na počátek běhu promlčecí doby (§ 391 obch. zák.) a doručení žaloby soudu 25.8.2004, soudy učinily správný závěr o zamítnutí žaloby jako nedůvodné co do částky 143 451 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud správně uvedl, že pouhá skutečnost, že se oba účastníci mylně domnívali, že jde o nárok ze smlouvy a nikoliv z bezdůvodného obohacení, a žalovaná vznesla námitku promlčení až poté, co soud posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou s tím, že je možno nárok uplatnit pouze jako bezdůvodné obohacení, nečiní tuto námitku nemravnou, neboť se jedná o zcela regulérní a běžnou obranu žalované. Žalobci nic nebránilo, aby z opatrnosti požadoval po žalované plnění i z titulu bezdůvodného obohacení ještě před uplynutím promlčecí doby.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není ani ve zbylém rozsahu přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť neshledal, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části potvrzujícího výroku ve věci samé, týkající se částky 143 451 Kč s příslušenstvím, má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném rozsahu bylo zásadně právně významným z pohledu rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto dovolání i v této přezkoumávané části aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst 1 věta první o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. června 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu