23 Cdo 1683/2010
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 566 a násl. obch. zák., § 266 obch. zák.




23 Cdo 1683/2010


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce REMA INVEST s. r. o. se sídlem Praha 5, Kříženeckého nám. 322, IČ 48588644, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Francouzská 4, PSČ 120 00, proti žalovanému AUSTIS a. s. se sídlem Praha 5, K Austisu 680, IČ 00550655, zastoupenou Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem, se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 23, o zaplacení 195.200,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 45/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 3 Cmo 366/2008-245, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 25.035,- do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokátky žalobce JUDr. Věnceslavy Holubové.
Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2008 č. j. 21 Cm 45/2002-190, rozhodl, že žaloba s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 195.200,- Kč s 10% úrokem z prodlení p. a. od 28. 7. 2000 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 42.251,- Kč (výrok II.) a že žalobce je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení 7.716,- Kč (výrok III.).
Předmětem sporu je doplatek ceny za marketingový průzkum tržní úspěšnosti nátěrové hmoty ETERNAL na základě smlouvy o poradenství a spolupráci ze dne 1. 4. 2000, v níž se žalovaný zavázal za marketingové služby poskytovat žalobci měsíční paušální odměnu 60.000,- Kč s daní z přidané hodnoty.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování posoudil vymáhaný nárok žalobce v rozsahu převyšujícím hodnotu žalobcem poskytovaných výkonů v rámci smluvně dohodnuté měsíční paušální odměny, jako bezdůvodné obohacení. Při stanovení výše toho, co žalovaný získal na úkon žalobce, vyšel soud ze závěrů revizního znaleckého posudku FACTUM INVENIO, týkajících se obvyklé ceny za práce nutné k zajištění marketingového průzkumu včetně poradenství a výběru výzkumné agentury (International Business and Research Services ve zkrace IBRS ), jakož i celkové ceny díla a dospěl k závěru, že nárok žalobce je zcela pokryt částkou 195.200,- Kč uhrazenou žalovaným ve výši jedné poloviny žalobcem původně uplatněné částky.
Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 195.200,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% z této částky p. a. od 28. 7. 2000 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 59.436,20 Kč (odstavec prvý), dále že je žalovaný povinen zaplatit na náhradu nákladů státu 7.716,- Kč (odstavec druhý) a konečně žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 58.135,10 Kč (odstavec třetí).
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a násl. občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ) a poté, co zopakoval a doplnil dokazování o výslech revizního znalce RNDr. J. H., o smlouvu a poradenství a spolupráci z 1. 4. 2000 a dopis jednatelky žalovaného z 9. 10. 2000 týkající se ukončení smluvního vztahu, dospěl k závěru, žaloba byla podána důvodně a že jsou splněny předpoklady pro změnu napadeného rozsudku.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně měl z provedených důkazů dostatek skutkových zjištění, které však ne vždy správně interpretoval a nelze souhlasit ani s jeho právním posouzením.
Odvolací soud sice shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o spolupráci ze dne 1. 4. 2000, smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a trvala od 1. 4. do 30. 11. 2000, na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za to, že šlo o smlouvu mandátní, podle § 566 an. obch. zák. a nikoliv o inominátní kontrakt. Smlouva zahrnuje jednak v ní specifikované činnosti, za jejichž provádění náleží mandatáři paušální odměna 60.000,- Kč plus DPH měsíčně, jednak činnosti nad rámec sjednané paušální odměny, které jsou honorovány zvlášť a kde při překročení částky 30.000,- Kč je třeba odsouhlasení oběma stranami. Podle odvolacího soudu náleží marketingový průzkum, který prostřednictvím IBRS zajišťoval žalobce pro žalovaného, mezi činnosti nad rámec paušální odměny.
Jelikož žalovaný ještě před podáním žaloby uhradil žalobci 50% fakturované částky na tuto činnost uplatnil žalobce nárok na doplatek ceny, avšak tento doplatek nepovažuje odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně za nárok z bezdůvodného obohacení, protože žalobcem nebyla provedena a žalovanému předána a jim převzata práce nad rámec smlouvy.
Odvolací soud konstatoval, že marketingový průzkum byl plněním ze smlouvy nad rámec paušálů odměny a byl žalobcem předán a žalovaným bez námitek převzat. Žalovaný ani nezpochybnil fakturu vystavenou žalobcem pouze na tuto fakturu uhradil jen 50% fakturované částky. Se zřetelem na stanovisko znalce, že předmětný průzkum představoval mimořádnou jednorázovou činnost a že cena za tento průzkum vyfakturovaná zahrnuje jednak náklady zpracovatele průzkumu (IBRS), jednak vlastní činnost žalobce, lze považovat tuto cenu za cenu v daném místě a čase obvyklou, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba je důvodná.
Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 a 3 o. s. ř. změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání ze dne 1. 3. 2010, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. že byla změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a uplatnil všechny tři dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o. s. ř..
Podle názoru dovolatele neměl odvolací soud pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně dostatek podkladů a rozhodl tak způsobem, který zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Oba znalecké posudky, znalecký posudek J. H. ze dne 7. 1. 2006 a revizní znalecký posudek společnosti Factum Invenio (RNDr. J. H., CSc.), se nezabývaly cenou marketingového průzkumu, ale pouze rámcovou cenou v rozmezí mezi minimální a maximální výší. Podle dovolatele měl být vypracován posudek ke stanovení obvyklé ceny v místě a čase a takový posudek si odvolací soud nezajistil.
Znalec J. H. se při doplňujícím výslechu před odvolacím soudem vyjadřoval k otázkám přesahujícím jeho znalecký úkol i k otázkám právním, k nimž se znalci vyjadřovat nepřísluší.
Dovolatel dále vytkl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud nevysvětlil, jak dospěl k závěru, že předmětná smlouva o poradenství a spolupráci z 1. 4. 2000 není nepojmenovanou smlouvou (jak dovodil soud prvého stupně), ale mandátní smlouvou podle § 566 an. obch. zák.
Odvolací soud se dále podle názoru dovolatele nevypořádal se skutečností, že žalovaný platil k rukám žalobce měsíční paušální odměnu 60.000,- Kč + DPH, tedy měsíční částku celkem 63.000,- Kč, přičemž jediným relevantním výstupem z uzavřené smlouvy a jediným výsledkem činnosti žalobce pro žalovaného byl právě provedený marketingový průzkum, jehož zaplacení je předmětem tohoto řízení. S ohledem na skutečnost, že smlouva z 1. 4. 2000 byla ukončena ke dni 30. 11. 2000 a trvala tak 8 měsíců a žalovaný zaplatil za tuto dobu žalobci přes 500.000,- Kč a za další dílčí práce finanční odměny a nakonec žalovaný zaplatil žalobci ještě částku 195.200,- Kč, je podle dovolatele zarážející, že podle závěru odvolacího soudu není předmětný marketingový průzkum pokryt dohodnutou paušální měsíční odměnou 63.000,- Kč včetně DPH. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak zcela nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud nevysvětlil a nezdůvodnil, na základě čeho usoudil, že marketingový průzkum byl proveden nad rámec paušální odměny. Tento průzkum spadá pod předmět smlouvy a nelze dospět k závěru, že by měl představovat samostatné plnění žalobce za další odměnu.
Dovolatel též namítá, že je nesprávný a nijak nezdůvodněný závěr odvolacího soudu, že zaplatil-li žalovaný ještě před podáním žaloby 50% fakturované částky 390.400,- Kč, tj. částku 195.200,- Kč, náleží žalobci i doplatek další poloviny v částce 195.200,- Kč. Přitom zaplacenou polovinou chtěl žalovaný ukončit vzájemnou spolupráci a nepředpokládal, že se žalobce zachová naprosto nemorálně a bude vymáhat částku, která je předmětem tohoto sporu. Na marketingový průzkum nebyla uzavřena žádná dohoda o ceně. Částku 390.400,- Kč žalovaný nikdy neuznal. Ani jeden ze znaleckých posudků, vypracovaných v řízení, neřešil konkrétní cenu za marketingový průzkum, pouze stanovil rozpětí ceny od 74.900,- Kč až 112.300,- Kč a od 266.300,- Kč až do 401.000,- Kč.
Dovolatel je proto přesvědčen, že požadavek žalobce nemá oporu v uzavřené smlouvě a ujednáních mezi účastníky.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření, k dovolání uvedl, že žalovaný tvrdí nepravdivé skutečnosti. Žalovaný platil žalobci měsíční odměnu 60.000,- Kč jen do července 2000 a tudíž na základě smlouvy zaplatil jen Kč 240.000,- Kč a nikoliv částku přesahující 500.000,- Kč. Žalobce v průběhu řízení podrobně uvedl, které práce pro žalovanou prováděl v měsíčním paušálu. Žalovaný převzal marketingovou studii požádal o možnost zaplacení ve dvou splátkách vždy ve výši poloviny ceny. Oba znalci dospěli k závěru, že cena za předmětný marketingový projekt byla v místě a čase obvyklá.
Žalobce navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na předmětné dovolací řízení se vztahuje právní úprava dovolání v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších přepisů) včetně zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a další související předpisy, s účinností od 1. 7. 2009 (srov. čl. II. bod 12 cit. zákona), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 11. listopadu 2009.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatnil všechny tři dovolací důvody, které občanský soudní řád stanoví jako způsobilé v případě, že je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Jako první dovolací důvod dovolatel uplatnil, že ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to tím, že rozhodl, aniž měl pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně dostatek pokladů , tj. skutkových zjištění na podkladě provedeného dokazování, a to zejména v obou znaleckých posudcích. Této námitce dovolatele však nelze přisvědčit.
Odvolací soud přihlédl k závěrům obou znaleckých posudků při rozhodování o výši vymáhaného nároku, nikoli o jeho základu (podstatě).
Základ uplatněného nároku žalobce na zaplacení částky 195.200,- Kč spočívá v posouzení, zda spadá pod předmět smlouvy ze dne 1. 4. 2000, anebo zda jde o samostatný nárok mimo předmět smlouvy, záležející v provedení marketingového průzkumu, o němž se účastníci dohodli zvlášť včetně ceny ve výši 390.400,- Kč, z níž polovina je předmětem tohoto řízení. Soud přitom vycházel i z dalších důkazů nejen ze znaleckých posudků, ale i z výsledků jednání obou účastníků a z účetních dokladů (zvláště faktury č. 20/15 a č. 20/24.).
Nelze proto dovodit, že v uvedeném smyslu, tvrzeném dovolatelem, odvolací soud zatížil co do dokazování a učiněných skutkových zjištění řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel dále uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Je zřejmé, že žalovaný vychází z vlastních skutkových závěrů jakožto v řízení učiněných zjištění, na jejichž základě pak buduje vlastní právní závěry. Obsahu spisu a výsledkům dokazování odpovídají skutková zjištění, učiněná odvolacím soudem v řízení a tomto směru nelze soudu vytknout žádné pochybení. Lze poznamenat, že z dokázání též nevyplývá, že žalobci bylo žalovaným zaplaceno na měsíčních paušálních odměnách přes 500.000,- Kč, když skutečně zaplacená částka do ukončení smlouvy jak právem namítá i žalobce činila celkem sotva polovinu uvedené částky. Z odůvodnění napadeného rozsudku též nevyplývá že by odvolací soud vycházel z toho, že žalovaný uznal částku 390.400,- Kč, resp. zbývající polovinu této částky vymáhané žalobce v tomto řízení, tím, že zaplatil její polovinu.
Podstatným pro rozhodnutí ve věci samé je dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., taktéž dovolatelem uplatněný.
Rozhodné je právní posouzení otázky, zda vymáhaná částka za marketingový průzkum je plněním v rámci dohodnuté výše měsíční paušální odměny 63.000,- Kč (vč. DPH) anebo nad rámec této částky a řídí se částí, v níž jsou uvedeny výkony nezahrnuté do paušální platby, tj. ustanovením obsaženým v článku. Výše odměny smlouvy o poradenství a spolupráci ze dne 1. 4. 2000. Jde tudíž o právní výklad ustanovení předmětné smlouvy.
V tomto ohledu nelze právnímu závěru odvolacího soudu vytknout pochybení, neboť v této smlouvě bylo jednoznačně dohodnuto, že v paušální platbě nejsou zahrnuty výkony, mezi které patří zejména mimořádné studie a koncepce, a že tyto služby budou fakturovány klientovi odděleně dle obvyklých ceníků plus DPH. Jestliže tyto výkony převýší částku 30.000,- Kč měsíčně, je vždy nutné vzájemné odsouhlasení.
Z jednání mezi účastníky a z provedené fakturace, vyplývá, že úhrada za předmětný marketingový průzkum představuje výkon nad rámec paušální platby. Nadto prováděný za účastí resp. prostřednictvím třetího subjektu (IBRS). O tom svědčí výsledek jednání mezi účastníky ze dne 27. června 2000 ohledně marketingového průzkumu pozice nátěrových hmot, objednávka žalobce společnosti IBRS z 29. 6. 2000 s termínem dodání studie 11. 8. 2000 a posléze faktura IBRS z téhož dne na žalobce ve výši Kč 323.300,- Kč a následná faktura žalobce č. 20/15 na žalovaného v částce Kč 390.400,- Kč.
Odvolací soud tudíž posoudil věc v meritu po právní stránce správně a Nejvyšší soud se s jeho právními závěry ztotožňuje.
Z uvedeného vyplývá, že v tomto případě není naplněn ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo zamítnuto a neúspěšný dovolatel je povinen nahradit žalobci náklady právního zastoupení, a to odměnu advokáta (vyjádření k dovolání) podle § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 20.245,- Kč, dále jeden paušál hotových výloh podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši Kč 300,-, s připočtením 20% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak činí celková náhrada nákladů Kč 25.035,-.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnut.
V Brně dne 29. června 2011

JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu